Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Akt, nikoliv pietní

Řada lidí se při vyslovení slova akt stydí. Řada lidí si umělecké akty prohlíží ve skrytu soukromí, na veřejnosti klopí oči a tváří se, že s něčím takovým nikdy nepřišla do styku. Řada lidí stále neuvažuje o aktu jako o umělecké disciplíně, ale o formě, jak muži-fotografovi zjednodušit sblížení se ženou-modelkou. 

 

„Ty ženské bych svým dětem neukázal – musím je chránit před zabřednutím do mravního bahna,“ sdělil mi před časem na adresu fotografií Tona Stana jeden můj známý, který si potrpí na knižní obraty. Touto větou v podstatě vyjádřil, že lidské tělo samo o sobě by mělo být něčím, zač bychom se měli stydět. Já však věřím, že rodina čtenářů našeho časopisu sdužuje osobnosti, které si při cestě za dobrou fotografií nehážou klacky pod nohy v podobě předsudků. Pokud se v tomto bodu nemýlím, pak je toto číslo DIGIfota určeno právě pro vás.

 

Odhalené tělo patří k nejsilnějším magnetům našich očí. Věstonická Venuše, antické a klasicistní kariatidy, Goyova Maja nebo studiové snímky už zmíněného Tona Stana, to vše jsou díla, jejichž formou i obsahem je zájem o fyzickou stránku člověka. Nahé lidské tělo vyvolává zájem, přitahuje pozornost a proto není divu, že se na nás snad z každé druhé reklamy valí ňadra, boky, bříška a zadečky. Jak ale najít hranici mezi uměleckým aktem a pouhým využíváním/zneužíváním těla pro účely obchodu a zisku? Je nezbytné, aby fotografované tělo bylo prvoplánově krásné? A má cenu donekonečna opakovat kompoziční řešení, s jakými k fotografování aktů přistupovali už autoři před před mnoha desítkami let?

Obnažené tělo na scénu

Nahé ženy se ve fotografii objevily hned poté, co jejich zachycení umožnily technické parametry objektivů a záznamových materiálů. Pravda, umělecké snímky byly mnohonásobně přečísleny záběry, které bychom podle dnešních měřítek zařadili k lehké erotice. Nahota ve fotografii se však vydala na své úspěšné tažení uměleckými salony a již v na začátku druhé poloviny 19. století se dostala i do domácnosti nejmocnějšího člověka tehdejšího světa – britské královny Viktorie – v rámci alegorického díla Oscara Gustave Rejlandera Dvě cesty života.

 

Fotografie, na rozdíl od malby či grafiky, však zachycovala lidské tělo tak, jak ve skutečnosti vypadalo – s jeho kladnými i zápornými stránkami a také se všemi podrobnostmi. Toto doboví výtvarníci chápali jako chybu a proto se snažili „vyřešit problém“ obrazové věrnosti snímků pomocí speciálních technik, kterými obrušovali typické rysy fotografie a přizpůsobovali snímky malířskému pojetí obrazu. Až před necelými sto lety se fotografové oprostili od pocitu, že musí nedokonalou, totiž do detailů vyvedenou fotografii, tvárnými procesy „umělecky“ znejasňovat. 

 

Krásné kontra přirozené

V minulosti se výtvarné umění z větší části zabývalo zobrazováním krásy. Nádhera a harmonie byly slovy, které se v podstatě rovnaly výrazu umění. V první polovině 20. století se výtvarníci – s fotografy v čele – začali zajímat i o předměty a motivy, které předchozí generace nepovažovali za umělecké. Tito experimentátoři zobrazovali například předměty denní potřeby, ve kterých hledali vnitřní energii. Umění přestalo být záznamem prvoplánových, na pohled krásných motivů a přeorientovalo se scény vyvolávající silnou emoci.

 

V oblasti aktu však ještě dlouhá desetiletí přetrvával dojem, že se pro fotografování této disciplíny hodí jen krásná osmnáctiletá děvčata s dokonalou pletí. Tato „pravda“ se začala drolit v druhé polovině 20. století, kdy postupně přestávalo být neobvyklé fotografovat nahé muže, staré či fyzicky postižené osoby. 

 

Samozřejmě, že milovníci starých pořádků i dnes mohou namítat, že tento zájem souvisí se současnou vlnou křížáckého tažení proti různým formám diskriminace. Fotografujme staré, postižené, Romy, Indiány, aboridžinejce, protože tak splatíme dluh za to, že jsme je po staletí odlouvali na okraj společnosti. Současný český prezident, který dokázal odhalit levicovost v nošení batohů nebo v jízdě na snowboadu, by možná zahrnul do této škatulky i fotografování aktů starých či postižených osob. Pravdou však je, že odpovědí na otázku proč fotografovat akt šedesátiletého muže je – proč ne? Proč vedle vyhlazené, vzrušující, ale dost často nudné pleti ani ne dvacetiletého děvčátka nezkusit zaznamenat pokožku, do které už osud vepsal životní příběh?

 

Experiment není nadávka

Často v těchto úvodnících zmiňuji fakt, že není pro fotografa hanbou inspirovat se dílem klasiků, známějších kolegů a v omezené míře i snímky z webových galerií. Pokud člověk nemá možnost sledovat profesionála při práci a poslouchat jeho výklad, je nejlepší formou učení kopírování kvalitních vzorů. Tuto fázi by však měl autor v rozumné chvíli opustit a vydat se vlastní cestou. 

 

K aktu lze přistoupit v podstatě dvěma způsoby. Jedním z nich je natáhnout černé pozadí a v lehce přetopeném ateliéru hledat na těle modelu harmonické křivky. Rad a doporučení pro tuto metodu najdete v knihách, časopisech i na internetu nepřeberné množství. Druhou cestou je zvolit vlastní, osobitý pohled na nahého člověka. Nekonvenční fotografie aktu je hra, objevování, hledání sebe sama na cestě od mlhavého nápadu k preciznímu výsledku. K takové práci potřebujete nejen dostatek času a notnou dávku trpělivosti, ale hlavně chápavý, tolerantní a spolupracující model, který se v tomto hledání bude objevovat stejně jako fotograf. 

 

Experiment v oblasti aktu připomíná investici do rizikových akcií. Můžete jeho prostřednictvím přijít o veškerý tvůrčí kapitál a nebo naopak vydělat jmění. Nebojte se hrát si, zkoušet neobvyklá řešení, zapojovat do obrazu rekvizity a když zjistíte, že vás v potemnělém ateliéru s vydýchaným vzduchem nic nenapadá, vyražte do exteriéru. 

 

Nebojte se fotografovat v přírodě nebo dokonce v městském veřejném prostoru. Nechte model, aby se poodhalil na frekventované ulici nebo v metru. Mějte vždy řipravenou rozumnou odpověď na všetečné otázky policistů, které může kdykoliv přivolat v okně vyložený pozorný občan s námořnickým dalekohledem. A – prosím – nikomu v takovém případě neříkejte, že jsme vám tento nápad poradili my. 

 

V případě experimentů buďte ke svým snímkům dvojnásobně přísní. Jak během práce, tak zejména při konečném výběru se zamyslete nad tím, jestli vám stále jde o fotografování uměleckého aktu a jestli nesklouzáváte k pornografii, lacinému provokování nebo dokonce – odpusťte mi ten nemístný výraz – k happeningu. 

 

Věk, nikoliv F. L.

Nedá mi to, abych se v rámci tohoto článku nedotknul ještě jedné ožehavé myšlenky. Jak jsem už uvedl, nevidím horní věkovou hranici pro model určený k fotografování aktu. Na druhé straně životní přímky však omezení existují. Společenské a zákonné konvence dnes v podstatě vylučují práci a veřejnou prezentaci aktů z snad nejzajímavějšího období lidského života – puberty. Věk nejistého přechodu mezi nevinným dětstvím a určitostí dospělosti vždy lákal umělce všech oborů. Přehnaná míra ochrany dospívajících před zneužitím, která je z části oprávněná, z větší části však importovaná z prudérní Severní Ameriky, posunula akt dospívajících téměř do kategorie pornografie. Doufám, že tato vlna za čas otupí a opět se objeví akty z tohoto mimořádně inspirativního období lidského života.

 

Fotografování aktu je náročná disciplína. Od autora vyžaduje organizační schopnosti, jistotu v sebe sama a technickou zdatnost, od modelu trpělivost, schopnost se vcítit do názorů fotografa a často také nadprůměrnou fyzickou zdatnost. Přeji, ať vám v nádcházejících týdnech letních prázdnin nechybí nic z uvedených schopností a ať se všechny vaše tvůrčí plány promění v krásné fotografie.

...

Vloženo: 22.05.2009 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---