Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Clona, ostrost, vteřiny

Hlavní témata čísla redaktorům DIGIfota každý měsíc zprostředkují řadu inspirativních setkání s lidmi, kteří – ať už mají či nemají vavříny ozdobené jméno – se ve svém oboru propracovali na špičku. Dělá nám radost, že se s vámi můžeme o tyto naše zkušenosti rozdělit. Přijměte tedy pozvání na naší čestnou tribunu, ze které budete mít příležitost sledovat mistrovství republiky ve sportovní fotografii. Prožíváme poslední vteřiny před výstřelem startovní pistole. Sportu zdar a fotografii zvlášť!

Jak si už naši čtenáři jistě všimli, často v těchto úvodnících proplétám historické údaje a informace o současnosti určitého žánru s autobiografickými příhodami. Nejinak tomu bude i tentokrát.

Svá školní léta jsem z velké části prožil na uměleckých školách. Nevím, jestli se jednalo o úžasnou výhodu nebo jestli budu tímto faktem doživotně poznamenán. Ať už to bylo jakkoliv, mohu na základě hluboké zkušenosti prohlásit: drtivá většina studentů fotografie včetně mě nehořela pro sportovní fotografii. Když jsem si později tento obor oblíbil, pokoušel jsem se přijít na kloub naší někdejší nechuti. Řekl bych, že sportovní fotografování nás odrazovalo, protože jeho výsledky byly téměř nezpochybnitelné. Zatímco v případě uměleckého aktu, subjektivního dokumentu, zátiší či krajiny se nabízela různá „vysvětlení“, proč to či ono není technicky dokonalé, u sportu nefunkční neostrost či špatnou volbu momentu expozice poznal i neodborník. 

Technika na stupních vítězů

Většinou tvrdím, že neexistuje automatické rovnítko mezi výborným fotoaparátem a výbornými snímky. Že člověk, který má schopnost vidět a komponovat, dokáže své představy zhmotnit i s proděravělou krabicí od kubánských doutníků. V oblasti klasického fotografování sportu tento můj názor neplatí. 

V prvních desetiletích po vynálezu fotografie záznam pohybujících se objektů nebyl technicky možný. Fotografické desky a filmy byly málo citlivé, objektivy nevynikaly světelností a aparáty svými rozměry připomínaly lodní kufry. Připomeňme si, že slavný Daguerrův pohled na dvorek byl exponován několik hodin a i v pozdějších letech lidé toužící po portrétu trávili před otevřenou závěrkou dlouhou řadu minut. 

Sportovní reportáž se začala rozvíjet v období mezi dvěma světovými válkami, kdy na jedné straně rostla poptávka novin a časopisů po tomto druhu obrazového zpravodajství, na straně druhé technický pokrok přinesl přístroje a materiály, které umožňovaly vytvářet momentní fotografie. Ani dnes nelze v případě sportu mávnout rukou a prohlásit, že slušný snímek lze vytvořit pomocí jakéhokoliv zařízení. 

Světlo, světelnost, světlušky ve světlíku

Vedle světelnosti objektivů, která určuje, co a kdy fotografovat půjde a co nikoliv, je v případě sportovní fotografie významným parametrem ohnisková vzdálenost. Aby fotograf neobtěžoval sportovce, nepřekážel divákům a neohrožoval vlastní bezpečnost, využívá většinou skla s ohniskovou vzdáleností od 200 do 500 milimetrů. Ve výjimečných případech či pro specifické druhy sportu je samozřejmě možné využívat široké objektivy nebo panoramatické přístroje. Pomocí takového vybavení sportovní fotograf obvykle vytváří náladové a ilustrační snímky sloužící k doplnění tradiční reportáže výtvarnějšími pohledy. 

Loďka na řece času

Světelné objektivy ve spojení s kvalitními aparáty nabízejí možnost vytvářet snímky ve stylu bleskové doby ledové. Krátké časy a dostatečné osvětlení profesionálních stadionů umožňují zachycovat scény ostré jako břitva, kterým však často chybí nezbytná součást každé správné reportáže – život. Připomínají obrozenecké živé obrazy, které mají tu znázorňovat hlavičkový souboj před brankou a jindy zlomkem vteřiny zastavený úprk koňů do cíle dostihu. Ne vždy tento postup fotografiím prospívá. Profesionálové se vedle „mražených“ snímků snaží vytvářet fotografie pohybu s použitím částečné neostrosti. Tak jako reklamní agentury počítačově „roztáčejí“ kola automobilů na propagačních snímcích, reportéři hledají takový poměr času a clony, aby dojem pohyb na svých fotografiích neumrtvili, ale jej pohybovou neostrostí odpovídajícím způsobem podpořili. Stejně tak ve svůj prospěch využívají působení hloubkové neostrosti u delších objektivů při použití nízkého clonového čísla. Zejména fotografie vytvořené na stadionech s hledištěm se takto odpíchnou od pozadí, zlepší svou čitelnost a umožní divákovi se soustředit na hlavní motiv záběru.

Opakování je matkou šikovnosti

Za jednu z nejvýznamnějších výhod fotografování sportu považuji fakt, že ve většině disciplin existují jasně daná pravidla a celé utkání či závod se odehrávají z obrazového hlediska podle snadno předvídatelného scénáře. Stačí například jednou dvakrát shlédnout fotbalové utkání, vidět několik skoků do dálky či částečně pochopit pravidla amerického fotbalu a už fotograf získá schopnost předvídat vývoj zápasu, reakce sportovců i publika. Na rozdíl od běžných reportérů disponuje téměř nadpozemským darem předvídat další vývoj děje a na základě toho pracovat. Díky univerzálně platným pravidlům může trénovat praktické fotografování nejen na ligových utkáních, ale prakticky na jakýchkoliv zápasech dorostenců, přípravek či okresního přeboru. Platí totiž zlaté pravidlo, že  připraveným štěstí přeje. Náhoda může fotografovi (částečně omylem) přihrát geniální kompozici, spoléhat na ní však znamená odcházet z většiny zápasů a dalších soutěží s prázdnou.

Fotografováním sportu k trvalé invaliditě

Fotografové jsou národem, kterému nedělá problém kvůli možnosti zmáčknout spoušť přestupovat různé zákazy, vyhlášky, nařízení a normy považované za „slušné chování“. Reportéři za atraktivnějším pohledem lezou na vysoké stromy, drápají se na telefonní budky, bez omluvy se tlačí davem za svým cílem a někteří dokonce opakovaně vstupují na čerstvě vysetý trávník. V běžném životě se většinou dočkáme jen spršky nadávek z úst domovnice nebo šťulců pod žebra od lidí, kterým šlápneme na nohu. V případě sportu však v řadě případů jde o zdraví nebo dokonce o život. Například dopadající golfový míček nebo prudce zatáčející automobil při silničním závodě na úzkých silnicích třetí třídy mohou představovat reálné riziko, které nelze podceňovat. Nejatraktivnější místo pro fotografování třeba posledně zmíněného zatáčejícího sporťáku je bohužel právě tam, kam by auto doletělo, kdyby řidič nezvládnul řízení. Fotograf by měl na prvním místě sledovat, aby při své práci neohrozil sebe, sportovce, ani další lidi ve svém okolí. Žádná – byť sebegeniálnější fotografie se svou hodnotou nevyrovná ceně lidského zdraví či života.

Českou sportovní fotografii nevídáme v galeriích příliš často. Pokud nepočítám výstavy pořádané v rámci odborných veletrhů, pak k čestným výjimkám počítám přehlídku Českého olympijského výboru Sport foto nebo prezentaci výsledků soutěže Czech Press Phota z kategorie Sport. Je to škoda, protože v tomto oboru máme jak bohatou historii, tak i současnost. Z minulosti připomínám, že sportem se zabývala většina našich výborných reportérů – počínaje Karlem Hájkem a konče Václavem Chocholou či Václavem Jírů. Největším českým úspěchem v soutěži World Press Photo byl snímek roku od reportéra Večerní Prahy Stanislava Tereby, který v roce 1958 vyfotografoval sparťanského brankáře Čtvrtníčka během průtrže mračen. Současnost české sportovní fotografie zastupuje mimo jiné Markéta Navrátilová, která se specializuje na profesionální cyklistiku.

Vloženo: 19.05.2009 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět