Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Hlavy, žádné paty

 

Nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že portrét patří mezi nejčastěji fotografované náměty. Snímky nejrůznějších hlav a tváří nás s větší či menší naléhavostí oslovují z billboardů, obálek časopisů, z internetových stránek i z rodinných alb. 

 

Většina lidí se fotografuje ráda. Současná technika jim navíc vyšla vstříc v tom, že portrét pořízený digitálním fotoaparátem nebo fotomobilem je nic nestojí. Díky tomu vznikají každý den miliardy snímků ve stylu já u vodopádu, on na pláži, ona a pyramida, já a hezké děvče u piva... Fotografie pořízené ve stylu „kdokoliv, kdykoliv, kdekoliv a s kýmkoliv“ pomalu zaplavují svět. A komu nestačí takové snímky pořídit, ten své úsměvy s nemaskovaným exhibicionismem vystaví na sociální síti typu Facebook nebo Myspace. 

 

Je toto nadšení pro záznam vlastních i cizích tváří typické jen pro dnešní dobu nebo je zobrazování lidí zálibou, která se jak červená nit táhne dějinami fotografie? A když odhlédneme od popsaného typu lidové fotografie, jaké formy na sebe brala a bere fotografie sloužící tvůrčím úmyslům?

 

Schengenská hranice portrétu

Dříve, než se rozepíšeme o dějinách a současnosti fotografického portrétu, bylo by na místě upřesnit tento termín. Absolutní hodnoty a hranice v umění jsou naštěstí dávno minulostí. Definice krásy, tvůrčího vkladu či kýče nemají dnes zřetelné hranice a více než body fotografického desatera připomínají živý organismus, který roste, dospívá a reaguje na prožité zkušenosti. Vymezení těchto pojmů není nepodobné dnešní hranici mezi státy Evropské unie. Ta byla ještě před necelými dvaceti lety jasně určená ostnatým drátem (a kdo ji bez povolení překročil, toho čekal tvrdý trest). V současnosti může zbloudilý turista dojít z Čech do Portugalska, aniž by si všimnul – a aniž by ho zajímala – nějaká hranice. Obdobné to je v oblasti tvůrčí fotografie. Dnešní pohled na portrét už není hrou na důstojný vzhled a bezobsažný popis tváře. Moderní tvůrčí portrét opustil potřebu zobrazovat člověka jako krásnou estetickou bytost, daleko více se zabývá pohledem na duši fotografovaného. Vedle reportážně a dokumentárně pojatého portrétu, který se tváří jako objektivní sonda, jsou běžné i psychologicky orientované autoportrétní série, aranžované snímky a místo na slunci patří i nejrůznějším portrétním hrátkám a mystifikacím.

 

Hotově nebo na fakturu?

Přestože se v hlavním tématu každého čísla DIGIfota většinou věnujeme pouze tvůrčím formám využití toho kterého žánru, v případě portrétu je nutné udělat výjimku. Nebojte se, nebudeme se bavit o současném „živnostenském“ portrétování, o podobenkách z fotoautomatů na osobní doklady ani o standardizovaném portrétu hlavy státu, která se na nás mračí ze stěny v každé druhé školní třídě. Cílem tohoto článku je exkurze do dějin portrétní fotografie a následkem toho se nelze vyhnout zmínkám o mimouměleckém portrétu. Právě tato etapa totiž byla branou, která zpřístupnila široké veřejnosti tajemství malby světlem.

Fotografie je poměrně mladou zobrazovací metodou, výrazně kratší je však doba, kdy ji odborníci i laici vnímají jako umělecký obor. Dlouhá léta musela napravovat svou pověst, kterou získala v období expanze fotovizitek v druhé polovině 19. století. Tehdy razantně přebrala malířům jejich zdroj obživy – tvorbu portrétů, radikálně vstoupila do velkých i malých měst a zároveň sama sebe definovala jako bezduchou kopii přírody, způsob prosté reprodukce reality, který je schopný použít libovolný dělník fotografie bez výtvarného talentu. A tak se stalo, že realistická fotografie uvolnila ruce uměleckým malířům, kteří se mohli pustit do obrazů viděných více srdcem než očima, na druhou stranu se pro společnost stala pouhým technickým prostředkem, ne formou uměleckého vyjádření. 

 

Úsměv a půl hodiny se nehýbejte

První úspěšné pokusy s obrazy malovanými světlem ve 20. a 30. letech 19. století prováděla řada tvůrců. Za všechny jmenujme ty nejznámnější – Williama Foxe Talbota, Nicéphore Niépce a zejména osobnost, která dala nejrozšířenější metodě tohoto období jméno – Louise Daguerra. Nevýhodou daguerrotypie byla kromě jiného velmi dlouhá expoziční doba (desítky minut), která znemožňovala zvěčnění jakéhokoliv prvku v pohybu. Však také pravděpodobně první vyfotografovaný člověk – muž na Daguerrově snímku Boulevard du Temple – se zde objevil jen náhodou. Na rozdíl od pohybujících se postav, které dlouhý expoziční čas zcela vymazal, muž na snímku zůstal zobrazen díky tomu, že si právě nechal leštit boty. 

 

S novými, matematicky spočítanými a díky tomu výrazně světelnějšími objektivy se expoziční časy zkrátily na desítky vteřin. Drahé daguerrotypie na kovových destičkách, jediný a snadno poškoditelný originál bez možnosti další reprodukce, postupně nahradily jiné technologické metody. A právě v tomto období se portrétní fotografie zpřístupnila širokému okruhu zájemců.

 

Více koupíte, neprohloupíte

Revoluci spočívající v rozšíření fotografie do všech vrstev společnosti přinesl v 50. letech 19. století André Adolphe Eugé((předchozí čárka nad E má být opačně, neumím napsat, prosím upravte))ne Disdéri. Ten vynalezl a zhotovil fotoaparát s několika objektivy, který během jedné expozice vytvářel místo jednoho velkého několik menších portrétů – levnějších fotovizitek. 

 

V druhé polovině 19. století popularizaci fotografických portrétů napomáhaly významné osobnosti, které využívaly služeb portrétních studií. V dlouhé řadě jmen by neměl chybět francouzský císař Napoleona III. a vládkyně britské říše královna Viktorie. Na druhé straně Atlantiku zas portrét fotografa Mathewa Bradyho, první snímek využitý v předvolební kampani, napomohl ke zvolení prezidenta  Abrahama Lincolna. 

 

Nebylo by však spravedlivé, abych tomuto období přiřknul nekompromisní nálepku bujícího vizitkaření. I v těchto letech se objevovaly výjimečné osobnosti, které fotografii využívaly k jiným cílům, než k prostému zisku. Takovým autorem byl kupříkladu pařížský portrétista Gaspard Félix Tournachon, který si přezdíval Nadar. Jeho dílo se vyznačovalo promyšlenou prací se světlem, psychologickým přístupem k osobnostem před objektivem a absencí v té době oblíbených kýčovitých rekvizit.

 

Umělecká fotografie na dva způsoby

Nejen portrétní fotografové na přelomu 19. a 20. století řešili těžký problém – společnost jejich tvůrčí práci nepovažovala za umění. Postupně se zformovaly dvě větve, z nichž každá usilovala o uznání fotografie jako regulérního tvůrčího směru. Jedním ze směrů byl secesní piktorialismus, který přijal kritiku ze strany výtvarníků, snažil se omezit typické rysy fotografie (ostrost, obrazová věrnost originálu) a záběry pomocí tvárných procesů přiblížit malbě. Druhá cesta vedla krajinou konstatování, že fotografie je umělecká tak, jak je a že metody obrušující její charakteristiky jsou škodlivé. 

 

Tváře na titulních stranách

Mezi naše významné portrétisty konce 19. století až první třetiny století dvacátého řadíme mimo jiné Františka Fridricha a Jindřicha Eckerta, Františka Drikola nebo ateliér Langhans. Posledně jmenované ateliéry začaly v uvedeném období vedle tvorby pro osobní potřebu fotografovaných a pro výstavní a prezentační účely vytvářet snímky vynikajících osobností pro noviny a časopisy. Fotografie byla po dlouhá léta znevýhodněna tím, že nebyl zvládnutý kvalitní, rychlý a levný způsob, jak ji dostat na stránky periodik. Když padlo toto omezení, portréty zaplavily obálky většiny časopisů a tento trend se udržel až do dnešní doby. Kdo nevěří, ať navštíví libovolnou trafiku. Z regálů jej budou sledovat desítky párů očí, které jej budou lákat k přečtení článků obsahujících drby ze společnosti, doporučující koupi chytrého telefonu nebo informující o pohybu kurzů na mezinárodních trzích. 

 

Ve dvacátých až čtyřicátých letech minulého století se v českých zemích prosadila celá řada portrétních autorů, jejichž díla mají co říct i dnešní generaci. Přední místo mají všichni reportážní a ateliéroví fotografové spolupracující s dobovými ilustrovanými časopisy – Hájek, Chochola, Jeníček, Jírů, Ludwig, Lukas, Sitenský, Šťastný, Ströminger, Tmej, portréty však tvořili i autoři, jejichž jména jsou spíše spojena s jinými žánry (namátkou Sudek, Hackenschmied, Funke...). 

 

Portrét ve službách dvou totalit

Tvrdý zásah dostala portrétní fotografie v období obou nejvražednějších totalit dvacátého století. Jak komunismus, tak nacismus si osvojily tento tvůrčí žánr jako ideální formu oslovení širokých mas. Vrchní ideologové obou režimů pochopili, že text musí konzument jejich ideologie přečíst, zamyslet se nad ním a pochopit jej. Naproti tomu fotografie odhodlané tváře vojáka či nadšeně se tvářícího továrního dělníka srozumitelně promluví i beze slov. Je překvapivé, že přestože proti sobě výše zmíněné režimy ostře vystupovaly a tvářily se jako protiklady, v oblasti portrétu volily obdobné formy sdělení, obdobné požadavky na vzhled a ideové vyznění portrétů i obdobnou míru cenzury pro díla nepřizpůsobivých autorů. 

 

Obraz nad všechna slova

Několik tisíc znaků určených pro tento úvodník ani zdaleka neumožňuje se plně rozhovořit o portrétu v dějinách a současnosti a tak nutně zde uvedené informace zůstávají na úrovni nahrubo načrtnuté zprávy. Jen v rámci tohoto jednoho odstavce se zmiňuji o autorech, k jejichž detailnímu představení by nestačilo ani celé číslo našeho časopisu. Připomínám výborného německého portrétistu Augusta Sandera, který během několika šťastných let Výmarské republiky vytvořil dokument o německé společnosti Tvář naší doby. Zmiňuji kanadského Arména Yousufa Karshe, který své modely většinou zachycoval na neutrálním či mírně naznačeném pozadí (Winston Churchill, Humprey Bogart...), Arnolda Newmana a jeho portréty sochaře Alberta Giacomettiho v ateliéru, průmyslníka Kruppa ve slévárně nebo Woody Allena při práci v posteli. Připomínám Richarda Avedona a jeho projekt In the American West, což je rozsáhlá portrétní série pořízená na čistě bílém pozadí na americkém západuz. Zmiňuji se o Diane Arbusové a jejích syrových pohledech na osoby z okraje společnosti nebo o portrétní části stěžejního díla Roberta Franka Američané. 

Fotografický portrét přes svou bohatou minulost rozhodně neztratila na atraktivitě. Také v současnosti je možné hledat a nacházet nové postupy, které dokážou rozčeřit zdánlivě klidné vody tohoto žánru. Pokud opustíme oblast časopisecké, amatérské a komerční fotografie, namátkou jmenujme Ditu Pepe, která programově vytváří výrazné autoportrétní série, Ivana Pinkavu zaznamenávajícího tváře s ohromující naléhavostí nebo portrétní projekt Český člověk. 

 

...

Vloženo: 19.01.2009 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---