Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Kuchařka světelného ilustrování

V dobách, kdy jsem chodil na různé umělecké školy, byl předmět Fotografická ilustrace poměrně neoblíbený. Většina studentů se z něj vylhávala formou zvětšenin pokrytých rozostřenými barevnými flíčky nebo pohledy na břečťanem pokryté náhrobky z podzimních hřbitovů. I já jsem byl přeborníkem ve flecích všeho druhu a na pohřebištích jsem byl jako doma. Až po letech mi došlo, že dobrá fotografická ilustrace – tak jako ilustrace formou grafiky či malby – nestojí na volbě klasického „ilustračního“ motivu. Pochopil jsem, že jako ilustrace mohou sloužit nejen pochmurná zátiší a krajina, ale stejně tak i portrét, akt, architektura nebo třeba dokument.

 

Březen, měsíc knihy – tak znělo heslo ve výlohách knihkupectví za minulého režimu. Přiznám se, že dodnes netuším, proč nebyl měsícem knihy třeba leden nebo srpen. Každopádně, aniž bychom to takto plánovali, vyšlo téma o fotografické ilustraci knih, povídek, básní, cestopisů a dalších textů právě na měsíc věnovaný svazkům všeho druhu a všech velikostí.

 

Jo, tenkrát...

Jestli v dobách před dvaceti lety bylo něco lepší než dnes, pak to byl český vydavatelský trh, obecná kvalita přípravy většiny publikací stejně jako důraz na obrazovou a typografickou stránku. Cesta knihy (pokud nezasáhla opatrná a uvědomělá ruka cenzora) směřovala od rukopisu na pulty obchodů klidně i několik let, protože na vše bylo dost času a státem vlastněná vydavatelství schovaná za železnou oponou se nemusela bát útoku konkurence. Díky tomu, že knihy z redakcí na trh neuháněly, ale vyšlapovaly si vycházkovým krokem, bylo mnohem více času na tvorbu obrazového doprovodu.

 

Symbolem dnešní doby je rychlost – týden je dlouhá doba a rok celá epocha. Navíc, ani knihy samotné dnes nemají na růžích ustláno. Přestože je trh zavalován miliony nových svazků ročně a Národní knihovna praská ve švech, kvalita zpracování většiny titulů včetně ilustračního doprovodu je podprůměrná. Typografii často dělají wordovští písaři a na ilustrace už nezbyde čas, prostor ani peníze. Čest cechu fotografických ilustrátorů zachraňují malonákladové edice umělecky orientovaných vydavatelství, které však těší oči jen úzké skupinky intelektuálů. 

 

Jak už jsem uvedl, kvalitní ilustrace jsou dnes v knihách vzácné a o fotografiích to platí dvojnásobně. Daleko častěji se v publikacích pro širší veřejnost setkáváme s tzv. univerzálním ilustračním doprovodem, což chápu jako rozdíl mezi exkluzivní večeří při svíčkách a Big Mac Menu s kolou bez ledu. Místo kreseb či fotografií šitých na míru konkrétnímu textu často vydavatelé přistupují na použití levných a ihned dostupných snímků z fotobank. Ty sice mohou zobrazovat motiv shodný se slovní předlohou, je však téměř nemožné, aby obsahovaly byť jen zlomek emoce textu, pro který nebyly stvořeny.

 

Tak jako obyčejně, i v případě tohoto tématu jsem začal zeširoka. Důvodem byla potřeba připravit si půdu pro vysvětlení role fotografické ilustrace dříve a dnes. V současnosti je ilustrace textu formou snímků menšinovým žánrem, má však hluboké a bohaté kořeny, které se mohou stát základem poznání pro ty autory, kteří by chtěli oživit tento nespravedlivě skomírající tvůrčí směr. 

 

Fotografické (ne)umění

Tak jako filozofové občas vytáhnou neřešitelnou otázku, zda bylo dříve vajíčko nebo slepice, i fotografové mají svůj námět k diskuzi. Dodnes někteří odborníci i laici koumají nad pradávnou otázkou, jestli je fotografie uměním nebo nikoliv. Jestli se jedná o mechanické snímání reálných předmětů, při kterém je dominantní netvůrčí vklad použitého aparátu, objektivu, případně filmu či zda je nejvýznamnější osobnost a schopnosti autora. A do toho přichází další otázka – co je vlastně umění? Je to taková forma zobrazení, která oslavuje krásu? Nebo je to co nejvěrnější zachycení reálného světa? Co třeba nejstylizovanější odraz skutečnosti? Či snad je to takový obraz, který budí silné emoce? Obávám se, že co člověk, kultura, etnikum či náboženství, to vlastní názor. 

 

Ať se na věc podíváme z jakéhokoliv úhlu, fotografická ilustrace je ve většině případů argumentem pro názor, že fotografie je uměleckým oborem. Je odrazem duše autora a obrazovou reakcí na text, který doprovází. Je pocitovým spoluhráčem sazby, jejíž atmosféru respektuje a ještě více posiluje.

 

Zase ty časopisy

Často zmiňuji prvorepublikové (ale i starší) ilustrované časopisy a můžete si být jisti, že v případě tématu fotografická ilustrace si jejich připomenutí nenechám ujít. Typickým prvkem ilustrovaných časopisů bylo, že na rozdíl od jiných periodik jejich hlavním sdělovacím prostředkem byl obraz – nejprve rytiny, od začátku 20. století také fotografie. Obrázky, které většinou zachycovaly různé zajímavosti a kuriozity, převzaly hlavní informační úlohu. Psané slovo se zkoncentrovalo na pouhý titulek a nedlouhý popisek. Tato radikální proměna zpřístupnila časopisy i lidem, kteří dychtili po informacích, byly však líní číst. Ostatně – obraz jako hlavní informační kanál (občas spíš stoka...) si zvolila i dvě nejsledovanější média dneška – televize a bulvární tisk.

 

Poslouží každý žánr 

V úvodu tohoto článku jsem zmínil, že jako ilustrace může sloužit více méně libovolný žánr. Tuto volnost prokázala už první prodejná fotograficky ilustrovaná kniha, kterou vydal anglický objevitel kalotypického procesu William Henry Fox Talbot. Publikace se jmenovala Tužka přírody (The Pencil of Nature) a vyšla již v roce 1844. Na 24 vlastnoručně zhotovených snímcích zde autor ilustroval různé možnosti použití fotografie. Vedle zátiší zde publikoval architektonické studie, faksimile textu nebo třeba portrét. Tak jako Talbot před 165 lety, tak i my si můžeme bez obav dovolit použít pro ilustraci textu takový fotografický žánr, jaký nám přijde na mysl.

 

Třeba přes promaštěný papír

Častým omylem autorů je dojem, že dobrá ilustrační fotografie musí být opakem současného hlavního proudu. Protože naprostá většina dnes publikovaných snímků je ostrá, krásná, barevná a vyretušovaná, mnozí tvůrci cítí potřebu jít proti tomuto trendu. Rozostřují obraz, drkají do stativu nebo fotografují – jak s nadsázkou říkal můj učitel na střední škole – přes šlupku z buřtu. K „dřevním“ metodám se dnes přidal jeden mocný a zrádný nástroj – Photoshop s nepřeberným množstvím efektových filtrů. Prohlédněte internet a najdete miliony fotografií, které nejsou nic moc kromě toho, že absolvovaly sérii plastických operací pomocí počítačové manipulace. Průměrné a podprůměrné kompozice, jejichž devizou je použití programátorem nakódovaného efektu s jediným cílem – oddálit fotografický obraz od reality. 

 

Takový trend tu už byl v prvních desetiletích 20. století. I tehdy se „umělečtí“ fotografové styděli za typické rysy svého oboru – ostrost a věrnost obrazu originálu. I tehdy se snažili tyto charakteristiky obrušovat metodami, kterým se říká tvárné procesy. Nakonec se tento směr fotografie vyčerpal a sešel věkem z očí i z mysli. Věřím, že i současní tvůrčí stydlivkové pochopí, že nejdůležitější při tvorbě fotografie s uměleckými ambicemi není technika, ale sdělení. Pokud někdo upřednostňuje formu nad obsah, pak je v pozici pošetilce, kterého nezajímá vnitřek dárkového balíčku, ale pouze barevnost obalového papíru. 

 

Ilustrace jako cesta 

Jedním z rysů, který odlišuje fotografa od pouhého majitele aparátu, je soustavnost a programovost tvorby. Zatímco cílem majitele fotoaparátu je vytvořit jeden či několik snímků z určité akce (a považovat toto za definitivní dílo), fotograf uvažuje o obecnější a ucelené zprávě. Když hrdý držitel přístroje cítí dobrý pocit z několika desítek vesměs podobných záběrů z vesnického masopustu, skutečný fotograf vytvoří soubor o masopustních průvodech na Nymbursku nebo fotografický deník některé z masek od ranního oblékání po přetěžkou noční cestu z hospody domů.

 

Fotografické ilustrování určité básně nebo prózy je cestou pro začínající fotografy, jak se mimo jiné naučit promítat své emoce z mozku a očí do obrazu na filmu nebo kartě a zejména jak z  jednotlivých záběrů udělat souvislý soubor.

 

Děkujeme za vaše díla

Vážení kolegové: přestože vám dnes předkládáme téma, které je mnohem více menšinové než třeba reportáž nebo akt, věříme, že na nás – tvůrce i čtenáře našeho časopisu nezapomenete. Představte nám svá díla například ve fotografické galerii na www.digiarena.cz, což je jeden z rybníků, ze kterých lovíme kapitální kapry a mrštné štiky pro Galerii čtenářů a Tipy odborníků. A vám, kteří uvažujete o studiu na vysoké umělecké škole, jistě toto číslo DIGIfota poskytne řadu poznatků, jak se s úspěchem zhostit tohoto oblíbeného úkolu při talentových zkouškách. 

Nebojte se experimentů, nebojte se pokusů a omylů. Opusťte bezpečné vody barevných fleků a pochmurných pohřebišť a vyplujte do nejistých vod experimentátorství. Nesvazujte se konvencemi či kreativitu ničící větou „ale ono se to tak dělalo vždycky“. Každý vědecký, politický či umělecký obor totiž neposouvají kupředu ti, kteří ctí zajetá pravidla, ale skupinky rebelů, kteří nerespektují „neměnné“ pravdy a jdou si vlastní cestou.

...

Vloženo: 21.02.2009 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---