Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Měsíc fotografie v Bratislavě 2008 očima Petra Vilguse

Letošní ročník měsíce fotografie jsem absolvoval společně s mým dvouletým synem Kryštofem. Pokud bych měl hodnotit festivalové výstavy podle jeho vkusu, pak by jednoznačně vyhráli oslíci. Oliviera Toskaniho. Tento italský autor vystavil na Hviezdoslavově náměstí několik desítek pláten se zvířaty v životní velikosti. Možná mi chybí hravost dítěte nebo nerozumím umění, ale já jsem z tohoto stáda pod širým nebem nebyl moudrý. Spíš se ve mně probouzela prostá otázka – proč to?

Mezi mé favority na nejlepší výstavu festivalu patřila retrospektiva německého fotografa Thomase Hoepkera. Velkoformátové snímky ilustrující dějiny Německa, Evropy a světa pořízené citlivým autorem pro věhlasné ilustrované magazíny mě uchvátily obrazovou čistotou, sílou sdělení i kvalitou instalace. Sympatickým dojmem působila tištěná „diskuze“ odborníků, laiků i přímých účastníků připojená k fotografii skupiny lidí z Brooklynu, kteří zdánlivě nevnímají drama hořících dvojčat na sousedním Manhattanu a hezký den věnují opalování.. 

Dalšími mými favority byly černobílé kontaktní zvětšeniny Bogdana Konopky ilustrující zánik poklidných jistot a bujný růst nové Číny. Na citlivě komponovaných snímcích Číny bez Číňanů autor zaznamenal melancholické detaily z historických míst, která postupně ničí současné nadšení Dálného Východu pro ekonomický růst za každou cenu. Tyto snímky jsou čitelné zejména pro ty, kteří zažili přerod svého okolí ze zaprášeného klidu s pamětí na vyleštenou hypermoderní nudu.  

Mimořádným dojmem působí  série nadživotních portrétů Pierre Gonnorda, který v Bratislavě představil pohledy na tváře anonymních lidí z ulice. Fotografie zaznamenávají hluboké pohledy do očí fotografovaných, které vyzařují radost, smutek, bojovnost či odevzdání, neklid či vnitřní vyrovnanost. Přestože se jedná (např. na rozdíl od Hoepkerovy retrospektivy) o rozsahem nevelkou výstavu, patřila mezi nejsilnější zážitky letošního Měsíce fotografie. 

Pro slovenskou uměnovědu a historii jsou cenné expozice autorů, kteří jsou pro dnešní generace neznámí nebo kteří otvírají nové pohledy na dějiny země pod Tatrami. Takovou roli hrály výstavy snímků maďarského autora 19. století Mihály Esterházyho a zejména válečné fotografie Jozefa Cincíka. Tento autor mezi roky 1939-1945 dokumentoval neslavnou kapitolu armády Slovenského státu, která během druhé světové války aktivně bojovala na straně nacistického Německa. Míra, s jakou se Slováci snaží v rámci výstav překonat historická traumata, je pro naše poměry nevídaná. V českých podmínkách potkáváme jen zřídka tak upřímné zmínky o sudetské minulost řady míst, připomínky aktivní služby československých občanů v hitlerovské armádě nebo výlety protektorátních  novinářů pod vedením Wolframa von Wolmara  na „ukrajinská území osvobozená wehrmachtem od bolševismu“.

Co lze na Měsíci fotografie oceňovat a co zaslouží kritiku? Začněme negativy: po letitých zkušenostech s cestami do Bratislavy si nedovedu představit místní festival bez zmatků v organizaci, laxnosti v komunikaci festivalové centrály nebo bez skřípotu při vyřizování akreditací. Za mnohem závažnější problém považuji fakt, že Bratislava svým festivalem nežije. Obyvatelé města nad Dunajem nevnímají festival jako „svou“ akci, většina o ní ani neví, na ulicích kromě Toskaniho oslů nenajdete zmínku o existenci Měsíce fotografie, v kavárnách se nenabízí zákusek ve tvaru aparátu ani speciální káva „oxidovaná vývojka se špetkou bromidu draselného“... Pod pojmem „festival“ si představuji událost, kdy vše okolo mě tímto dějem dýchá. V Bratislavě už řadu let toto necítím.  

Na bratislavském festivalu je nejúžasnější fakt, že existuje již 18 let. Když si uvědomím, jakými politickými turbolencemi procházela země našich východních sousedů po celá devadesátá léta, pak je neuvěřitelné, že festival někdo „nezaříznul“. Pro srovnání – připomeňme si dětinské zadostiučinění, s jakým si český prezident Václav Klaus krátce po svém zvolení vyřídil účty s „havlovskou“ Leica Gallery. Tato špičková výstavní síň byla z prostor na Pražském hradě vymetena způsobem, jaký se snad používá na nelegálně postavené stánky s cukrovou vatou. Přejme tedy bratislavskému festivalu, aby se mu podařilo zaangažovat do svého průběhu obyvatele slovenského hlavního města a přitom nerozhněvat přízemní lidi ve vysokých funkcích, kterých je bohužel dost v Česku i na Slovensku. 

Vloženo: 24.11.2008 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět