Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Czech Press Photo 2008

Když naplno startovala vlna digitální fotografie, měl jsem obavu, že všeobecná dostupnost   techniky a bezbřehé možnosti její prezentace na internetu nás zaplaví mořem nudy a balastu. Bál jsem se, že se v té povodni podprůměru a kýče utopí zrníčka dobré fotografie. Mám radost, že jsem se tehdy mýlil.

Přestože se přes nás každý den valí tisíce obrazových sdělení, nadále dokážeme rozlišovat mezi dobrým snímkem a ofotografovanou zajímavostí. Jednou z příležitostí, jak tento souboj mezi hodnotným a nehodnotným prezentovat širší veřejnosti, je soutěž Czech Press Photo.

Nová jména, nové styly

Letošní ročník je v mých očích skvělý hned z několika důvodů. Kromě opětovného nárustu počtu účastníků soutěže, kteří navíc své práce zacílili do dříve slaběji obsazovaných kategorií (životní prostředí, kultura...) mě nadchnul fakt, že nemálo jmen oceněných autorů jsem slyšel poprvé v životě. Zní to možná prapodivně, že zde opěvuji svou nevědomost. Důvodem tohoto oslavného tanečku je moje přesvěčení, že stojaté vody jsou železnou koulí na noze pokroku. Opoziční smlouva byla olejem nalitým do peřejí české demokracie, dlouholeté kralování stáje Ferrarri v závodech F1 přeměnilo napínavou zábavu na nudnou exhibici jedné značky. Stále stejná jména v žebříčku výsledků Czech Press Phota už zaváněla dojmem, že klub oceňovaných autorů tvoří jakési uzavřené bratrstvo, které momentálně nepřijímá nové členy.

Fotografie roku jako problém

Čeští fotografové – soudím-li podle ocenených prací – jsou mistry fotosérií. Řada portrétů slepého chlapce od Jakuba Skokana, dokument o dětské práci v pákistánské cihelně od Alžběty Jungrové, ortodoxní židé od Joe Klamara nebo děti ulice v Nairobi od Tomáše Kroulíka, to vše jsou výborné soubory. Marně jsem však mezi snímky hledal takový, který by sám o sobě skloubil jak hodnotu informační, tak estetickou a který by navíc zaznamenával jev, jenž lze prohlásit za symbol roku 2008. 

Porotou vybrané fotografii znázorňující hromadnou havárii na dálnici se nedá upřít ypravodajská hodnota. Tato událost rozhodně patřila k významným momentům letošního jara. Znázorňuje obecný a stále se zhoršující problém automobilové dopravy, kdy stále více lidí i zboží se přepravuje po ucpaných a technicky nevyhovujících silnicích, přestože má naše země širokou síť železničních tratí. Kostičky másla se zbytečně převáží z Čech do Itálie a z Irska k nám, aniž by to někomu přišlo nepřirozené. Bohužel, obrazově je snímek hromadné havárie podprůměrný. S kolegou Marianem Benešem bychom jistě v rubrice Tipy odborníků dokázali autorovi poradit – měl vylézt na střechu jednoho z aut a zaznamenat tak z nadhledu víc ze změti pokrouceného kovu a rozbitého skla. Měl být fyzicky nebo díky zoomu blíže dvojici skryté pod dekou. Měl se pokusit vyfotografovat muže s ženou tak, aby se aspoň jeden z nich díval do objektivu. Pohled lidí přeživších vlastní smrt by jistě byl mimořádně sugestivní. 

Ceny a jejich ceny

V letošním roce mě potěšil vznik Sony Junior Award, jejímž cílem je ocenit v osmi kategoriích díla nejlepších autorů do 25 let. Považuji to za výborný počin a přimlouvám se, aby příští ročník zahrnoval také speciální cenu pro další tvůrčí menšinu – ženy a dívky. Překvapuje mě, jak malé množství žen se každoročně objevuje ve výsledkových listinách Czech Press Phota (a stejný problém řeším v už zmíněné rubrice Tipy odborníků). Myslím si, že pokud by sebevědomí žen podpořilo speciální ocenění jejich práce, v následujících ročnících by se prosadily výrazněji. 

Je jasné, že většina fotografů se neúčastní soutěží kvůli tomu, aby na nich zbohatla. Přesto se domnívám, že vzhledem k neutěšené situaci na našem mediálním trhu a výši honorářů redakčních a volných fotografů, by ceny soutěže Czech Press Photo měly fungovat jako forma podpory nezávislé tvorby. Ta by většinou nevznikla bez autorovy ochoty vzdát se části pohodlí, volného času a peněz ve prospěch dokumentární a umělecké výpovědi. Z tohoto pohledu mi přijde zvláštní, že první místo každé kategorie je honorováno pouhými 20 000 Kč (tj. je to méně než průměrný měsíční plat), tzv. roční tvůrčí stipendium pražského primátora ve výši 120 000 Kč jistě neumožní oceněnému autorovi zapomenout na zakázky a věnovat rok intenzivní práci na splnění zadání. Kroutím hlavou nad tím, že žádná banka, telefonní operátor, vydavatelství, investiční společnost nebo realitní developer netouží po titulu „mecenáš české fotografie“ a nezasponzoruje soutěž tučnou částkou.Vodafone, pane Sekyro, Česká spořitelno, vážně nemáte zájem?

Vloženo: 01.11.2008 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět