Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Bohdan Holomíček: Nekoukejte se na mě, ale na obrázky

V posledních čtyřech letech jsem napsal pro náš časopis řadu rozhovorů. Jejich příprava s většinou fotografů byla téměř shodná. Po předchozí domluvě jsme se sešli v ateliéru nebo v kavárně, já zapnul diktafon, kladl jsem otázky, fotograf odpovídal, pak jsme prolistovali fotografi e určené k otištění a po dvou hodinách naše setkání skončilo. S Bohdanem Holomíčkem jsme se setkali opakovaně v jeho bytě v Janských Lázních. Mezi začátkem a koncem záznamu našeho povídání uplynulo téměř deset hodin, protekly čtyři litry červeného vína a promítli jsme si několik tisíc snímků. Hudba provázející naše setkání a hlasitá diskuse o fotografi i a fotografování prořezávala noční klid lázeňského městečka. „Ber to naše povídání jako jistý druh cvičení,“ shrnul průběh našeho setkání Holomíček.

 

Rozhovor s Bohdanem Holomíčkem

Narodil jste se během druhé světové války ve Volyni na Ukrajině. Jaké jste měl dětství?
Maminka mi vyprávěla, že jsme neustále někam utíkali. Přes zničenou Volyň tehdy opakovaně přecházela německá a sovětská vojska, pohybovali se tu partyzáni, vzbouřenci i kriminálníci. Několikrát stála naše rodina krůček od smrti. Například tehdy, když naše sousedka přesvědčovala sovětské vojáky, aby neházeli granát do sklepa, kde jsme byli schovaní.

Jak jste se dostali do Čech?
Otec se během války přidal k československé armádě generála Svobody, se kterou došel až do Československa. V roce 1945 bylo rozhodnuto, že ti volyňští Češi, kteří budou mít zájem, přesídlí do vylidněných Sudet a pomohou rozjet tamní průmysl. O tom, jak žila naše rodina ve Volyni, se u nás doma příliš nemluvilo.

Byly vám tehdy čtyři roky...
Ze Senkevičivky do Svobody nad Úpou jsme jeli nákladními vlaky. Každá rodina měla ve vagonu vyhrazený jeden kout, kromě osobních věcí s námi cestovaly i dvě krávy. Já se z Ukrajiny stěhovat nechtěl a na jedné ze zastávek jsem se prý rozhodl, že se vrátím. Zadržela mě až nějaká paní v momentu, kdy už jsem opouštěl nádraží.

Jak jste se dostal k fotografii?
Když jsem byl malý, maminka se o mě bála a držela mě doma. Díky tomu jsem se sice nikam nepodíval, ale hodně jsem toho přečetl. Když jsem byl starší, sportoval jsem, hrál divadlo a pantomimu a velmi rád jsem tančil. V roce 1956 jsem dostal k Vánocům fotoaparát Smena se šesti kinofilmy, které jsem hned ten večer profotil.

Neuvažoval jste o studiu fotografie?
Nenapadlo mě, že by fotografie mohla být mou hlavní profesí. Pracoval jsem v poříčské elektrárně, necelý rok jsem byl údržbář-fotograf v trutnovském muzeu a pak jsem více než 20 let pracoval jako elektrikář v janskolázeňské výtopně. Až v roce 1995 jsem dospěl k závěru, že v zaměstnání ztrácím čas, který bych měl věnovat fotografii.

Jak se od té doby živíte?
Nejčastěji fotografuji divadlo, ale dělal jsem i reportáže, reklamu a pohyboval jsem se v oblasti módy.

Jste považován za jednoho z nejlepších českých divadelních fotografů.
Divadlo fotografuji přes třicet let. Nepřestává mě fascinovat, jak režisér a herci dokážou do dvou hodin zkoncentrovat celý svět.

Jakým způsobem přistupujete k obrazovému záznamu divadelních her?
Divadlo fotografuji stejně jako život kolem sebe. Snažím se uchopit každou vteřinu, vnímat sebemenší detail a dokázat jej zachytit. Mým cílem není vytvořit osobní pohled na představení. Já divadlo neinterpretuji, já mu pokorně sloužím. Nehledám nějaké inovativní úhly a nové významy, ale dokumentuji, co se na jevišti skutečně děje.

Jakými tématy byste vymezil svou volnou tvorbu?
Baví mě fotografové, kteří mají většinou aparát doma na poličce, protože právě nefotografují „svoje téma“. Nemám odborné vzdělání, a díky tomu nehledám témata v jednotlivostech.

Fotografujete tedy kdykoli a cokoli?
Mrzí mě každá fotografie, kterou jsem neudělal. Mým tématem je vše okolo mě. Lidé a věci, které potkám, situace, které okolo mě probíhají. Všechny moje volné cykly jsou otevřené. Vyfotografoval jsem většinu lidí, které jsem v životě potkal. A další snímek si udělám pokaždé, když se znovu sejdeme. Podobné je to i s místy, kterými procházím. Je to můj nekonečný příběh.

Takto jste se dostal i k Václavu Havlovi?
V květnu 1974 mě paní Hošková, prodavačka v trutnovském knihkupectví, zavedla na Hrádeček a seznámila mě s Olgou a Václavem Havlovými. Bylo to velice příjemné odpoledne a já jsem si hezky zafotil. Asi za týden jsem jim přinesl fotografi e a udělal další obrázky. Po několika návštěvách se Václav zmínil, že přijede zajímavá návštěva, a nabídl mi, jestli bych si ji chtěl vyfotografovat. V tuto chvíli pro mne začal ten úžasný příběh. Po roce 1989 jste jej fotografoval i v pozici prezidenta. A fotografuji ho dodnes.

Měl jste za minulého režimu potíže s policií?
První zájem policie o mé snímky přišel po srpnu 1968. Chtěli po mně fotografi e z prvních dnů invaze. Vyhověl jsem jim a nazvětšoval kolekci pečlivě vybraných záběrů, na kterých nebylo poznat jediného člověka. Aby bylo jisté, že nikoho nedostanu do problémů, filmy ze srpna 1968 jsem uschoval u svého kamaráda Leoše Brolíka. Ten bohužel zemřel a jeho děti o mých filmech nic neví. Poté, co bylo zveřejněno prohlášení Charty 77, začalo být okolo Václava Havla dusno. Několikrát mne vyslýchali, padly výhrůžky a varování, ale přežili jsme to.

Hodně lidí překvapil váš příklon k digitální fotografii.
Od začátku jsem fotografoval na film, protože nic jiného nebylo. A černobílý negativ jsem zvolil proto, abych si všechno mohl dělat sám. Kdyby už tenkrát existovaly digitální přístroje, pravděpodobně bych pracoval s nimi. Jsem šťastný, že jsem se dožil nástupu této technologie, a mrzí mě, že přišla až tak pozdě.

Jaká byla vaše cesta k digitálu?
V srpnu roku 2003 mi přátelé z recese darovali digitální fotoaparát – kompakt Sony. V té době jsem dokumentoval Becketův Konec pásky pro Národní divadlo. Pořídil jsem během zkoušky několik desítek záběrů s touto jednomegapixelovou hračkou. Po zkoušce za mnou přiběhli, že potřebují několik snímků do programu. Vítězoslavně jsem vytáhl z kapsy u košile svůj malý digitální zázrak s tím, že bych tu něco měl. K mému překvapení byli všichni z obrázků nadšeni a program mohl jít okamžitě do tiskárny. To rozhodlo. Na digitál jsem defi nitivně přešel rok poté. Přiznávám, že moje digitální začátky byly krušné. Jistě si pamatujete na malé karty 8, 16, 32, 64, 128, 256 MB… Posledně jmenované už byly luxusem. Jednou se mi stalo, že jsem musel během přestávky divadelního představení koupit novou kartu, protože původní už byla plná. Dnešních 16 GB mi zatím vyhovuje. A pozor, v RAWu nejedu!

Občas zaznívají klišé, že pravý dokument má být černobílý, na film a ručně zvětšovaný autorem.
Snad je to pravda, ale kdo se dnes dívá na takové zvětšeniny? Většina obrázků k nám proudí přes elektronická média a i ti dnešní největší klasici své filmy skenují. Tak k čemu ještě mokrý proces? Já jsem strávil v komoře několik desítek let, takže mě ty řeči o poezii místnosti osvícené červenou lucerničkou nechávají chladným. Není pro mě podstatné, jestli jsou snímky zaznamenané na asfaltové destičce, nebo na čipu.

Další námitka: „Už to není Holomíček, protože na jeho digitálních fotografi ích chybí charakteristický rámeček.“
Trvalo dlouhá léta, než si lidé zvykli na můj rámeček, na tenký fotopapír Dokument nebo na způsob instalace mých výstav. Bavím se, když vidím, že mě dnes jiní kopírují. Co je významnější – fotografie, nebo rámeček okolo ní? Objektiv se světelností F1,4, nebo snímky, které s ním autor vytvoří? Podstatné je, aby měl člověk z fotografování radost. A tu radost lze zaznamenat čímkoli. Když tuto úvahu převedu na psaní – je jedno, jestli napíšete geniální báseň na okraj novin, nebo na ruční papír. Důležité je, co jste napsal, a ne to, čím a na co.

Většina čtenářů našeho časopisu řekne, že vaše fotografie nejsou dobré, protože jsou „zapixelované“.
Mně ty pixelky nevadí, stejně jako jsem neměl problém s analogovým zrnem. Přílišný důraz na technickou stránku fotografie je jedním z důvodů, proč jsme dnes obklopeni záplavou – dámy nechť prominou – technicky precizních sraček. Čím větší katastrofa, tím lepší adjustáž.

Jedním z typických projevů přechodu z filmu na digitál je, že autoři vytvářejí více variant snímků.
Od začátku mě vždy zajímala tvorba sekvencí. Třicet šest obrázků na jednom kinofi lmu pro mě bylo tragicky málo – kolik mi toho uteklo, než jsem přetočil a vyměnil film... V minulosti jsem každoročně naexponoval zhruba 1 000 filmů. S digitálními aparáty vytvářím asi desetkrát více snímků. Snímků, ne variant!

Pokud správně počítám, je to přes 360 000 záběrů za rok. Jste schopný tak velké množství materiálu prohlédnout, archivovat a využít?
Zhruba před deseti lety jsem si říkal, že přestanu fotografovat, zavřu se do kláštera a uspořádám archiv. Ale copak to jde, když se kolem děje tolik zajímavých věcí?

Podle jakého klíče archivujete své filmy a soubory?
Filmový archiv mám nastříhaný po šesti políčkách a zabalený v košilkách s krátkými popisky. Kritériem je rok vzniku a událost nebo osoba. Např. v košilce „Dušan– Jossika–1984“ jsou všechny snímky Dušana Šimánka z období, kdy kamarádil s nějakou Jossikou. Nejvíce mě vzrušuje krabice „Různé“ – vůbec netuším, co tam je. Digitální snímky sypu na pevné disky a DVD. V tuto chvíli můj archiv tvoří přes dva tisíce DVD.

Dnes kromě fotografií vytváříte i krátká „můvíčka“. Co s nimi děláte?
Nic, ukládám si je. Vymazat je můžu vždy, ale ten zaznamenaný okamžik už nikdy nevrátím zpět.

Změnila se s digitálem i forma, jakou prezentujete své snímky?
Fascinuje mě, že digitální snímky nemusím vyvolávat – během několika vteřin si je prohlédnu a za pár minut mohu zájemcům o svou tvorbu nabídnout prezentaci i s hudbou. Promítání fotografií společně s mým komentářem je tím, čím bych se chtěl v budoucnu zabývat. Zajímají mě reakce publika, jejich dotazy i to, jak se mění dojem z fotografií podle hudebního doprovodu.

Nemáte chuť učit studenty?
Já bych asi nebyl dobrý učitel. Neumím studentům vysvětlit, jak mají fotografovat. Dokážu promítat své snímky, mluvit o nich, přibližovat atmosféru jejich vzniku a prokládat to konstatováním, že škola většinu fotografů zkazí. Nemluvím o oborech, kde je nutné se něco teoreticky naučit. Ale nemalou část tvůrčích lidí ty školy, instituty a akademie vmanipulují do potřeby tvořit v rámci témat, vnutí jim představu, že technika zobrazení je podstatnější než obsah, a vezmou jim radost ze svobodné tvorby.

Jaké nové motivy se v posledních letech objevují na vašich snímcích?
Nové? Nevím, je to stále stejný příběh, jen kulisy se mění. Přicházejí nové situace, nové ženy, nová auta… Například nedávno jsem si pořídil otáčecí křeslo k počítači. Tím se mi naprosto zkvalitnil život a moje autoportréty tím nabraly na dynamice. Důležitou roli v mém životě hraje auto. Jezdím jím často a rád. Už celá desetiletí fotografuji při jízdě – proti minulé době se jen změnila budovatelská hesla podél silnic na billboardy s motivy „volte kluky z plakátu“ a „peníze ihned“.

Na vašich snímcích se často opakuje motiv křižovatky s opuštěnou cestou. Proč fotografujete právě toto konkrétní místo, které se na první pohled v ničem neliší od tisíců jiných?
Jednou jsem jel autobusem a vyfotografoval kamaráda, který spal u okna. Když jsem si ten snímek později prohlížel, zaujala mě právě ta cesta v pozadí. Fotím ji už léta – jen na filmech ji mám v několika tisících variant. Ve dne, večer, za sněhu či deště, na jaře nebo na podzim.

Leckdo může říct, že tam vlastně nic není…
A není právě to nic fascinující? To nic, které je pokaždé trochu jiné? Tak co, napadají vás ještě nějaké otázky?

Ani ne.
Tak to je správné. Nejsou důležitá témata, nejsou podstatné řeči. Důležité jsou jen obrázky.

 

 

---

 

 

Fotograf Bohdan Holomíček se narodil během druhé světové války ve městě Senkevičivka ve volyňské oblasti západní Ukrajiny. V roce 1947 se s rodiči přestěhoval do Mladých Buků v Krkonoších. Vyučil se elektrikářem a do roku 1968 pracoval v elektrárně Poříčí u Trutnova. „Po invazi vojsk Varšavské smlouvy jsem hodně fotografoval a málo chodil do práce. Kvůli tomu jsem toto zaměstnání opustil a nastoupil jako fotograf do trutnovského muzea. Tím začalo jedno z nejkrásnějších období mého života,“ tvrdí Holomíček. Po roce stráveném v muzeu odešel do kladenské Geoindustrie a později do výtopny v Janských Lázních. Od roku 1995 je na volné noze. „V polovině 90. let jsem pochopil, že mě zaměstnání zdržuje od fotografování,“ říká. Holomíček patří k dokumentaristům, kteří považují za své téma svět jako takový. Každý den nafotografuje stovky záběrů míst, osob a situací, které jsou mu blízké. Na život si vydělává mj. fotografováním divadelních představení našich předních scén– Národního divadla, Divadla Na zábradlí, Klicperova divadla v Hradci Králové a dalších. V této oblasti spolupracuje se svou životní partnerkou Evou Hrubou.

 

 

---

 

 

Bohdan Holomíček nepovažuje otázku fotografické techniky za významnou. Tvrdí, že není důležitá značka a model aparátu, ale schopnosti a odhodlání autora. Jeho prvním aparátem byla kinofi lmová Smena, kterou dostal k Vánocům ve třinácti. „Později jsem zatoužil po zrcadlovce Zenit 3M. Vydělal jsem si na ni během měsíce a půl, kdy jsem pásl krávy.“ Jeho rukama prošla dlouhá řada aparátů – mimo jiné Contax D, většina druhů východoněmeckých Praktik, Asahi Pentax nebo Minolta HiMatic. Od roku 1995 používá Nikony, jeho posledním analogovým přístrojem byl model F100. „V roce 2003 jsem od přátel dostal jako žert kompaktní digitální foťáček Sony Cyber-Shot DSC-U10. Během měsíce mě přesvědčil, že toto je moje budoucnost,“ říká. Nyní pracuje s Nikonem D80, jeho nejoblíbenějším přístrojem je Panasonic Lumix řady FZ. „U Nikonu mě pobavil údaj, že má minimální životnost 150 000 expozic. U svého prvního Lumixu jsem tuto hodnotu překonal minimálně čtyřikrát,“ dodává Holomíček. Pro úpravy a prezentaci fotografií používá Apple MacBook a program iPhoto.

...

Vloženo: 08.09.2009 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---