Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Karel Cudlín: Fotografie jsou obrazy

Málokterý český fotograf splňuje romantickou představu o klasickém dokumentaristovi lépe než Karel Cudlín. Jeho byt v lehce ošuntělém činžáku na pražských Vinohradech je zaslíbený fotografii. Během mé návštěvy se na podlaze sušila řada čerstvě nazvětšovaných snímků, na stolku leželo několik fotoaparátů Leica. Jediné, co rušilo jinak dokonalou kulisu obydlí profesionálního dokumentaristy, byl novotou zářící počítač.

 

Rozhovor s Karlem Cudlínem

 

Přístrojem, který bych ve vašem bytě neočekával, je počítač s Photoshopem…
Nevím, proč bych se měl držet jen filmu a ručního zvětšování. Je pravda, že s profesionální prací na počítači začínám, ale už teď vidím, že pro určitá zadání jsou digitál a počítač tím nejlepším řešením.

Zkusíte fotografovat barevný dokument?
Barevný dokument je těžká disciplína, ke které je potřeba jiný přístup. Utvrdil jsem se o tom i před chvílí. Digitálně jsem nafotografoval zakázku pro jednu firmu. Banální barevné snímky. V počítači jsem je převedl na černobílou škálu, zvýšil kontrast a vznikly obrazy s mnohem intenzivnější atmosférou.

„Barevný“ dokumentarista musí uvažovat jinak než ten, kdo pracuje na černobílý materiál.
Je hodně důležité, aby fotografie nebyla samoúčelně barevná. Zvlášť u dokumentu jsem přesvědčený, že barva musí přinášet nějaké nové významy.

Pozorujete nějaký rozdíl mezi prací s digitálem a filmovým aparátem?
S digitálem častěji exponuji a možná méně o kompozici přemýšlím. S touto nadprodukcí je spojen i druhý rozdíl: okamžitá chuť kontrolovat snímky na displeji a promazávat nepotřebné záběry. Místo abych se zabýval fotografováním, ztrácím čas a soustředění kontrolou údajů, které nejsou důležité. Kromě digitálního fotoaparátu teď zkouším práci se středním formátem. S Mamyiou vyfotím za hodinu dvě políčka, s kinofilmem deset a s digitálem třeba padesát.

Co vás přivedlo k práci se středním formátem?
Chuť vyzkoušet něco nového. Středoformátový aparát je upřímnější vůči fotografovaným lidem - nikde ho neschováte, prostě všichni vědí, kdy a koho fotíte.

Stal jste se fotografem kvůli rodičům?
Rodiče chtěli, abych se stal lékařem. Z mé strany byla přihláška na FAMU trochu truc.

Hned po škole jste dostal prestižní nabídku pracovat v Mladém světě. Jak k ní došlo?
Byla to reakce na mou absolventskou výstavu v pražské galerii Fotochema.

I v dalších letech jste se věnoval žurnalistické fotografii - pracoval jste v legendárním deníku Prostor a v Lidových novinách.
Prostor byl jedním z mála míst, kde mohl dokumentarista skloubit práci a volnou tvorbu. Nikdy předtím ani potom jsem nezažil noviny, kde by byla fotografie tak doceňovaná a respektovaná. Za to je třeba složit poklonu vůdčím osobnostem obrazového oddělení Prostoru Pavlu Štechovi, Zdeňku Lhotákovi a vedení redakce.

Proč jste po pádu železné opony vyrazil právě na východ?
Na Ukrajinu jsem jel poprvé v roce 1991 s filmařem Vojtou Dukátem. Rychle jsem si tuto zemi oblíbil. Vesnice, hospody, kostely, náměstí, to vše kdysi vznikalo kvůli lidské potřebě komunikovat. Na Ukrajině je tato komunikace stále živá.

Sledovali jste při práci na Ukrajině nějaký plán?
Jediným konceptem našich cest bylo nejezdit naslepo, ale na konkrétní akci - dušičky, senoseč, náboženskou pouť, folklorní festival. Ne vždy jsme ale přivezli fotografie právě z této akce. Občas se nám stalo, že nejlepší záběry vznikly například během poruchy auta.

 

Proč jste začal fotografovat dění v pražské židovské obci?
Byla to součást mého fotografického zájmu o obnovu náboženského života ve východní Evropě. Pro mě je nejjednodušší fotografovat v prostředí, které je mi blízké a o kterém cítím, že do něj patřím.

V roce 1998 vám Argo vydalo knihu Izrael (50). Jste s ní stále spokojený?
Určitě bych ji dnes udělal jinak. Nebylo by tam tolik věcí, které jsou na první pohled vizuálně atraktivní. Místo těchto motivů bych publikoval fotografie, které by víc odpovídaly mým současným představám o dobré fotce. Nebo bych se do úvah nad výběrem záběrů zamotal tak, že by žádná publikace nevznikla. Ale nezměnil jsem se jen já. Řada míst v Izraeli (stejně jako u nás) prochází rychlou proměnou. Tady i tam se projevuje globalizace stíráním typických rysů země, které nahrazuje všesvětově univerzální vzhled. Tady i tam řadu míst zaplavuje uniformní krabicová „architektura“ skladů, továren a nákupních center. Je to zcela nový trend, a proto tato tvář Izraele v mé knize vůbec není.

Jak jste se dostal k fotografování prezidenta Václava Havla?
Hodně mi v tom pomohli kolegové Tomki Němec a Pavel Štecha. Byla to vzácná zkušenost. Vyměnil jsem svá tradiční místa a motivy za naleštěné paláce a setkání politiků.

V současnosti pracujete na realizaci grantu pražského primátora. Už víte, co budete fotografovat v rámci zadání Kultura v Praze?
Toto téma jsem se rozhodl zpracovat šířeji, bude to nejen o „velkém“ umění, ale o obecné kultuře města. Fotografuji kulturu prodeje, kulturu života, kulturu bydlení nebo předvolebního boje.

Zjednodušil jste si takto práci?
Rozhodně je složitější fotografovat nekonkrétní a neohraničené téma. Vyfotografovat soubor z konkrétního prostředí - například z divadla - je mnohem jednodušší, než na pár desítkách snímků ilustrovat pokud možno úplnou zprávu o kulturním stavu města.

Dlouhá léta fotografujete ve východní Evropě a v Izraeli. Jaké to je opět fotografovat Česko?
Pro mě není snadné fotografovat západní civilizovaný svět, do kterého už naše země patří. Na rozdíl od míst, kde nejsou média tak vlivná, mají Západoevropané více tváří. Já vnímám minimálně dvě - běžnou a „pro focení “. Na snímcích pak většinou nenajdete autentické obličeje, ale ideální představu fotografovaných o tom, jak mají vypadat.

Zkoušel jste vytvářet dokument o životě v západní Evropě?
Z krátkodobých pobytů na Západě jsem si přivezl názor, že je to tam milé, upravené, ale pro mě často nefotogenické. Navíc je to hodně usazená společnost, není tam takový kvas jako v Izraeli nebo ve východní Evropě.

Co vás jako dokumentaristu zajímá na Izraeli?
Izrael je skvělá země, protože se tam dá cestovat v čase. Relativně malé území obývají ortodoxní Židé, komunity žijící současnějším životem, národnostní skupiny z Jemenu, Etiopie nebo z bývalého Sovětského svazu. Vedle sebe žijí Židé společně s křesťany a muslimy.

Jak se díváte na „důkazní“ sílu fotografie, na objektivitu snímků třeba z palestinsko-izraelského konfliktu?
Lidé mají tendenci hledat v dokumentu pravdu. Nerozlišují dvě věci - subjektivní obrazy a objektivní realitu. Fotografie je skutečnost interpretovaná myšlením, zkušenostmi a záměrem fotografa. Mě zajímají fotografie jako obrazy, jejich zpravodajská hodnota pro mě není tak důležitá.

Sledujete v současné žurnalistické a dokumentární fotografii nové trendy?
S oblibou se teď používá způsob kompozice bez odstupu. Nazval bych to realityfotografií - objektiv 12 mm nalepený na obličej, nesmírně protažená perspektiva, hlavní motiv odpíchnutý od zbytku scény, silná deformace tváře i okolí.

V západních médiích se už naplno prosazují fotografie v podstatě anonymních fotografů, které byly během nějaké tragédie pořízeny fotomobilem.
Být ve správný čas na správném místě, to je základní pravidlo žurnalismu. Zde nejde o fotku, ale o událost. Nepovažuji se za žurnalistického fotografa, a tak necítím tento vývoj jako nějakou hrozbu pro svou práci.

Když to přeženu, tak za čas získá hlavní cenu Czech Press Photo snímek z bezpečnostní kamery umístěné na pouliční lampě v místech, kde se stane něco strašného...
Už tu byly vítězné fotografie, jejichž jedinou kvalitou byla náhodná přítomnost fotografa na místě, kde se topil slon při povodni.

Je pro vás důležitý úspěch v soutěžích?
Pomáhá mi hlavně psychicky. Je to skvělý pocit, když se mi potvrdí, že se mé práce líbí. Ale aby to nevypadalo, že pracuji jen pro úspěch v Czech Press Photu. Smyslem mé fotografické tvorby není první místo v soutěži, ale naplnění života nějakou novou kvalitou.

Jak byste charakterizoval místa a situace, která vás fotograficky oslovují?
Pro mě je důležité, aby mi bylo fotografované téma nebo prostředí lidsky blízké. Nehledám bídu ani ošklivost, ale tradiční mezilidské vztahy. Jsou dva druhy živé fotografie. V jednom případě se díváme na fotku jako na obraz a až potom se zajímáme o to, co je na ní za událost. Druhý způsob práce toto pořadí priorit převrací. Svou tvorbou se snažím sledovat první přístup.

Která fáze práce dokumentaristy je pro vás nejzajímavější?
Pro mě je nejdůležitější šance vidět a zažít věci, které bych bez fotoaparátu neobjevil. Potkávat zajímavé lidi a zajímavá místa. A každá taková příležitost ve mě zanechala krásné vzpomínky, ať to bylo fotografování Václava Havla, života v Izraeli nebo při reportáži o hrobech československých legionářů v Rusku. Mou ambicí není měnit svými fotografiemi svět. Chci ukazovat krásné obrazy lidí, věcí a situací, i když třeba vznikly v prostředí pro nás chudém. V řadě mých fotografií vytvořených mimo naši kulturní oblast lze najít spoustu pozitivního, i když se neodehrávají podle našich pravidel a vzorů.

Co si pamatuji, nevídám vás mimo dům bez fotoaparátu.
Na rozdíl od fotografů, kteří oddělují každodenní život a „akci“, fotografuji pořád. Věci, které je dobré zaznamenat, se dějí každý den. Jsou kdekoli za dveřmi mého bytu - dvacet metrů nebo tisíc kilometrů odtud. Nejlepší fotky často vzniknou, kdy nic nečekám a neplánuji.

Mimo Czech Press Photo své fotografie prezentujete výjimečně.
Vystavuji tehdy, když mám co ukázat. A hlídám si, abych sám sebe nevykrádal, protože není důvod objevovat objevené. I mnoha galeriím by prospělo, kdyby tu a tam na dveře vyvěsily ceduli Zavřeno - nemáme nic nového. Je jasné, že naše společnost by to nepřijala - jejím motorem je neustálá produkce. Já si ale mohu dovolit říct „nic nového jsem neudělal, a tak vám nic neukážu“.

...

Vloženo: 07.02.2006 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---