Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Mišo Bak: Zdravě drzý dobrodruh

Tento autor, který se díky talentu a zdravé dávce drzosti propracoval z novinového reportéra mezi elitu slovenských reklamních fotografů, se prezentuje jak volnou, tak zakázkovou tvorbou. Obě jeho polohy se navzájem tematicky i stylově prolínají a vytvářejí originální a nepřehlédnutelné dílo. Jak sám Bak zdůrazňuje, celý život fotografuje pouze lidi. A daří se mu to, ať už se jedná o autentické snímky z romských osad či z panamské pláže, nebo o reklamní aranžované situace pro firmy zvučných názvů.

 

Rozhovor s Mišo Bakem

 

Toužil jste jako kluk po kariéře fotografa?
V dětství jsem obdivoval řidiče kamionů. Často jsme s rodiči jezdili z Bratislavy na Oravu a vždy, když jsme míjeli kamion, tlačily se mi slzy do očí. Cítil jsem za tím tři klíčové věci – velké dobrodružství, smutek a odloučení. Později jsem zas ve výkladní skříni kina Mír zahlédl fotografii kriminalisty a zatoužil po práci vyšetřovatele.

 

Kdo vás naučil fotografovat?
Když mi bylo deset, mého kamaráda Borise rodiče přihlásili do fotokroužku. Jednou mě vzal s sebou a já tam také začal chodit. Už po pár týdnech jsem vyfotografoval první „reklamní“ snímek svého života – zachytil jsem sousedku Ivanu Pagáčovou, jak sedí na dvorku, čte noviny Pravda a na očích má lyžařské brýle Uvex. Vedoucí kroužku tehdy svolal všechny jeho členy a dal jim moje fotografie za příklad, jak by měli fotografovat.

 

Vystudoval jste Pražskou fotografickou školu. Proč právě tu?
Dodnes nevím, co si o tomto svém studiu mám myslet. Shrnul bych to větou, že příliš teorie zabíjí umění.

 

Jak se vám z fotografie vytvářené pro zábavu stalo zaměstnání?
Za to vděčím horské cyklistice, určité dávce drzosti a štěstí. Před mnoha lety jsem fotografoval mistrovství Slovenska v cross country. Cestou domů jsem se zastavil v redakci deníku SME s otázkou, jestli by nechtěli pár snímků. Otevřel mi prošedivělý kudrnatý muž, vyslechl mě a řekl, že za tři hodiny je uzávěrka a do té doby potřebuje fotografie i s textem. Utíkal jsem domů a termín jsem stihnul. Zeptal jsem se toho pána z redakce, jestli neshánějí fotoreportéra. Dohodli jsme se na schůzce a já si napsal do diáře „úterý – 14.00 – Ježík“. Až doma jsem z tiráže zjistil, že Karol Ježík je šéfredaktorem.

 

Následovalo osm let, během kterých jste fotografoval pro slovenské noviny a časopisy.
Bylo to velmi intenzivní období, které mělo svá pro i proti. V žádné z redakcí jsem si bohužel nemohl sám volit témata, musel jsem fotografovat nudu parlamentu, erotický veletrh, strom, na kterém se oběsil sebevrah, nebo portréty celebrit. V tomto období vzniklo málo vydařených snímků. Na druhou stranu jsem jako reportér „pro všechno“ každý týden procestoval celé Slovensko. Díky tomu si dodnes dokážu vybavit každé okresní město, vzpomínám si na kvalitu „služeb“ u Oravské přehrady i na jméno děvčete, které skončilo v našem hotelovém pokoji v Povážské Bystrici.

 

Fotografoval jste tehdy černobíle, nebo barevně?
Až do nástupu do týdeníku Plus 7 dní jsem fotografoval pouze černobíle. V té době jsem si vypěstoval černobílé vidění. Později, po přechodu na barvu, jsem o tuto vlastnost přišel a dodnes mě to mrzí.

 

Byla tato léta významná pro vaši současnou tvorbu?
Nejvýznamnější bylo, že mě reportáž naučila nebát se komunikace s lidmi.

 

Co způsobilo, že se z reportéra stal reklamní fotograf?
Někdy v roce 1997 za mnou přišel člen představenstva vydavatelství, pro které jsem pracoval, a navrhnul mi, abych pro časopis Moment nafotil billboardovou kampaň. Zkusil jsem to, a když jsem pak viděl „svoje“ plakáty po celém Slovensku, zahřálo mě to. V roce 2001 jsem odešel z novin a od té doby jsem na volné noze.

 

Není to schizofrenie být zároveň fotografem-umělcem i podnikatelem?
Občas je to „schíza“. Ovšem moje volná tvorba a fotografie, které mě živí, se významně ovlivňují. Hlavním motivem veškeré mojí práce jsou lidé. Dokument mě naučil s nimi komunikovat. Nikdy jsem se nesnažil fotografovat zátiší nebo krajiny, vždy jen život. Při práci se snažím, aby uměle vytvořené situace vypadaly co nejpřirozeněji.

 

Hodně pracujete v rozvojovém světě. Co vás tam láká?
Pokud jde o komerční tvorbu, občas přicházejí nabídky pracovat na exotických místech. Ptáte-li se na cesty, ze kterých jsem přivezl dokumentární soubory, většinou jsem využil příležitost cestovat s přáteli.

 

Jak to bylo u cest na Kubu nebo do Panamy?
Mám kamaráda, který díky diplomatické minulosti svého otce umí dobře španělsky. Jednou jsme seděli u globusu a padlo rozhodnutí, že se pojedeme opít na Kubu. Panama byla zase nápad Martina Vlasici z hudební skupiny Mango Molas. Chtěl se podívat na místo ve Střední Americe, kde se vyrábějí molas – výšivky, podle nichž se jejich skupina jmenuje. Naproti tomu v Argentině jsem fotografoval hlavně reklamní snímky pro slovenský T-Com.

 

Neláká vás vedle fotografování v Karibiku nějaký klasický středoevropský námět – třeba dokument ze života romské menšiny?
Na tomto tématu pracoval snad každý slovenský dokumentarista. Fotografoval jsem mimo jiné dva roky starý, totálně zdevastovaný panelák v Lučenci. Výtahová šachta tam sloužila jako toaleta, dveře a okna jeho obyvatelé během zimy spálili. Jindy jsem zas zaznamenal práci Kanaďana Colina Jacobsona, který v rámci projektu Evropské unie pomáhal stavět v romské osadě školku a záchody. Tvrdil, že navštívil ta nejchudší místa na světě a nikde nenarazil na tak hrozné životní podmínky jako v této středoevropské vesnici. Už cestou do spišských osad si můžete být takřka jisti, že přivezete dobré fotografie. Nikoli ale výborné, pokud se tam vydáte jen na půldenní výlet. Toto téma si žádá komplexnější zpracování. Skvělé soubory z tohoto prostředí vytvořil fotograf Tibor Huszar.

 

Fotografujete volnou tvorbu na film, nebo na digitál?
Při volné tvorbě na cestách používám filmový Nikon FM3. Je to malý aparát a kromě objektivů a filmů nepotřebuji žádné další vybavení. Navíc – přestože doma používám digitál s čipem o velikosti kinofilmového políčka, stále vnímám kvalitativní rozdíl mezi digitálním a analogovým obrazem. V dobách dokonalého digitálu sahám po „nedokonalém“ filmu.

 

Někteří autoři tvrdí, že jim digitál dal svobodu a zbavil je práce v temné komoře. Jiní právě toho litují.
Znám člověka, jenž si pořídil dvě Leiky M7, Hasselblad X-Pan a velký mrazák, který po okraj zaplnil černobílými filmy. Tvrdí, že až se filmy přestanou vyrábět a jemu dojdou zásoby, skončí s fotografováním. Jeho přístup je mi sympatický. Stále mám doma starý zvětšovák Magnifax a pod postelí obrovské fotomisky. Občas zatáhnu okna a s lahví vína až do rána zvětšuji černobílé fotografie.

 

Několikrát jste se zúčastnil soutěže Czech Press Photo.
Kromě prezentace vlastní práce mi úspěch v soutěži několikrát pomohl i profesně. Fotografoval jsem například pro jeden časopis portrét Jana Saudka. Přinesl jsem do redakce černobílý snímek a šéfredaktor mě s ním vyhodil. Argumentoval, že vydavatel platí barevný tisk, tak nechápe, proč mu nosím nebarevný obrázek. Za týden tato fotografie vyhrála v Czech Press Photu a za dalších čtrnáct dní věnoval tentýž časopis mé černobílé fotce celostranu.

 

Kromě fotografování jste také porotcem v amatérských soutěžích. Jaký je to pocit, když se z hodnoceného stane hodnotitel?
Nemám ambice hodnotit práce jiných. Možná, až nebudu schopný udělat dobrou fotografii, budu o fotografování víc povídat.

 

Vaše výstavní zvětšeniny na loňské výstavě Work byly neobvykle rozměrné.
V bratislavském Apollu jsem vystavil fotografie o hraně dva metry. Takto velké obrazy se přesně hodily do prostoru, ve kterém byly instalovány.

 

Je to jediný důvod?
Když dokážu sponzorům něco nabídnout, není ani v oblasti kultury těžké realizovat finančně náročné nápady. Výstavní projekt Work propojil lákavý námět a velký rozměr snímků s atraktivní formou instalace na šedesátimetrových ocelových lankách. Sešlo se hodně sponzorských darů a díky tomu jsem nemusel přistupovat na kvalitativní kompromisy; v novinách vyšly celostránkové pozvánky, na vernisáži lidé jedli jahody a kaviár, kuchař stál v pozoru a měl naškrobenou čepici.

 

Máte nějaké fotografické vzory, nebo se řídíte vlastní hlavou?
Kromě prohlížení fotografických knih často přes Google hledám odkazy na internetové stránky fotografů. Obdivuji autory, kteří nejen dokážou vyfotografovat skvělé snímky, ale taky své dílo dokonale prezentovat.

 

...

Vloženo: 14.09.2007 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---