Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Alena Dvořáková a Viktor Fischer: Neustále hledáme

Alena Dvořáková a Viktor Fischer jsou vnímáni jako nerozlučná autorská dvojice. Fotografují jako pár, dohromady skladují negativy a vybírají definitivní snímky do souboru, pro ceny a granty si chodí společně. V agentuře Choiceimages jsou vedeni jako jeden člen. Proto je logické, že ani tento článek není trojstranným rozhovorem, ale dialogem dvou - jednoho redaktora a jednoho fotografa.

 

Rozhovor s Alenou Dvořákovou a Viktorem Fischerem

 

Co vás přivedlo k tomu, že své snímky vytváříte a publikujete jako pár?
Konkrétní autorství jsme rozlišovali naposledy u souboru z Kazachstánu. Zklamalo nás, že na výstavě bylo pro návštěvníky důležitější jméno autora než to, o čem snímek vypovídá. Uvědomili jsme si, že máme společný výtvarný jazyk, a proto nám nedělá problém podepisovat se jako dvojice.

 

Nepřekážíte si při fotografování?
Možná ze začátku, později jsme si zvykli a naučili se, jak se neplést druhému do záběru. Respektujeme se a nemáme problém uhnout, když tušíme, že ten druhý má lepší pozici.
Mnohdy je tato spolupráce dvou autorů užitečná nejen pro výsledek, ale umožňuje i zvláštní styl práce. Jeden strhává pozornost fotografovaných na sebe a druhý fotografuje z boku. Stojíme metr vedle sebe a vytváříme dvě řady trochu a přitom zásadně jiných snímků.

 

Jste schopni zpětně rozlišit, kdo je autorem kterého snímku?
Snazší je odhalit autora na kontaktech. Po promíchání fotografií v definitivním souboru je to i pro nás těžké.

 

Jako jedni z mála dokumentaristů otevřeně přiznáváte, že si na volnou tvorbu vyděláváte komercí.
Nepovažujeme to za nic, čím bychom se zpronevěřovali umění. Není rozdíl mezi tím, když dnes fotografujeme produkty a když Viktor během studia na FAMU dělal nočního hlídače na stavbě.

 

Někteří by mohli prohlásit, že umělec se snaží žít z volné tvorby a grantů.
Kvalitní reklama je čestná disciplína. Kdybychom nebyli dobří, klienti by se na nás neobraceli. Ovšem zásadní otázka je, jak by se na hodnocení kvality naší volné tvorby mělo odrážet to, že jsme si na ni vydělali komerční fotografií?
Samozřejmě, že občas vyhrajeme nějaký grant, žádný z nich však není v takové výši, abychom mohli třeba půl roku fotografovat jen volnou tvorbu. Pak máte dvě možnosti - buď šestiměsíční grant "nabušit " za pár týdnů a trochu na tom vydělat, nebo být poctivý, fotografovat tak dlouho, jak je potřeba, a životní potřeby dofinancovat jinak. Podle nás jsou granty na to, aby se vyčerpaly na realizaci projektu. Ne aby z nich fotograf platil nájemné nebo benzín.

 

Jak se jako dokumentaristé díváte na vztah digitálu a filmu?
Používáme ten způsob záznamu, který je v danou chvíli výhodný. Na film fotografujeme snímky, u kterých je jen malá naděje, že by měly jiné využití než jako výstavní zvětšeniny. Digitál oceňujeme třeba tehdy, když není možné měnit v průběhu práce negativy. 

 

Je u digitálu něco vysloveně negativního?
Nejvýraznějším problémem je stále malý rozsah polotónů. Na filmu je kresba ve stínech i světlech. Digitál má v těchto místech jen prázdné díry.

 

Nechybí vám u digitálů zrno?
Zrno dodáváme v počítači... To není rádobyumělecká póza ani manipulace. Na našich fotografiích neretušujeme hlavy, nepřiděláváme mraky ani nezahušťujeme hejno ptáků. Ovšem přidané zrno je u digitálních snímků nutnost. Část naší tvorby je na filmu, část v digitální podobě. Kdybychom do digitálního obrazu nepřidali zrno, fotografie by nešlo vystavit vedle sebe.

 

Jaké byly vaše tvůrčí začátky?
Viktor vystudoval stavební průmyslovku a půl roku vedl partu silničních opravářů. Až tehdy pochopil, že tento způsob života není pro něj. Alena pracovala jako rehabilitační sestra. Společně jsme se seznámili ve fotokroužku na pražském Smíchově. Dostali jsme se na FAMU a v roce 1992 jsme kvůli financování našich studií založili reklamní studio AFIS.

 

Jakou pozici zaujímá ve vývoji vaší tvorby vysoká škola?
Škola byla užitečným místem, kde jsme si vyzkoušeli fotografování nejrůznějších specializací pod vedením nejlepších pedagogů a fotografů, co tady jsou. Je však třeba říct, že z vlivu FAMU jsme se ve volné tvorbě osvobozovali skoro dva roky, zároveň však tento proces způsobil, že jsme jako fotografové dospěli.

 

Jak se změnila atmosféra vašich snímků?
Naše kniha o misiích je v podstatě obrazovou cestou od "školního " pohledu na toto téma k vlastnímu výrazu. Části o Kazachstánu a Jižní Africe jsou zcela jiné než Argentina a Česká republika. Postupně jsme se propracovali od klasického dokumentu k mnohem osobnější výpovědi.

 

Jak tento proces probíhal?
Byla to kombinace vnitřního zrání a vzájemných rozhovorů. Postupem času jsme definovali svou představu o fotografii i svůj tvůrčí postup.
Léta přeměny se vyznačovala tím, že jsme navštěvovali strašná místa, vesnice plné chudoby a kriminality, nemocnice pro lidi s AIDS... Postupně jsme se učili zaznamenat ne jen popisné informace, ale silné pocity.

 

Projekt Misie jste fotografovali pro katolický řád. Silně věřící lidé často do uměleckých děl vkládají symboly a pocity, jejichž přítomnost nevěřící necítí.
Máte pravdu. Když jsme například vyfotografovali muže s rozpřaženýma rukama, křesťané v tom automaticky viděli ukřižování. Z této zkušenosti vychází naše přesvědčení, že nejen reklamní kampaň, ale i dokumentaristický projekt by měl mít před svým zahájením zpracovaný koncept. Autor by si měl určit ideový podtext a cílovou skupinu souboru.

 

Mluvíme pořád o umění?
Hovoříme o uměleckém angažovaném dokumentu. Naše fotografie nejsou jen hrou s emocemi, chceme jimi sdělit svůj pohled na určitý problém.
Neomezujeme se při fotografování samotném. Předběžná definice cílů projektu a jeho prostředků ovšem zasahuje do volby navštěvovaných míst a do konečného výběru fotografií. Ten provádíme podle svého vkusu, ale zamýšlíme se také nad tím, jestli je náš pohled pochopitelný pro širší publikum.

 

Skutečně si před každým projektem vytvoříte koncept, který pak plníte?
Předchozí vyjasnění postojů k tématu je pro nás nezbytné. Víme, co chceme říct, a hledáme prostředky, jak to vyjádřit. Pokud se necháme vykolejit a zapochybujeme o svém projektu, nejsme schopni dál pracovat.

 

Stalo se vám to?
Naposledy v případě dokumentace obcí v okolí Prahy a jejich pozvolné přeměny z tradiční vesnice na "poloměsto ". Tato změna funguje tak, že se do vesnice přistěhují lidé z Prahy, naruší se přátelské vztahy mezi původními obyvateli, příměstská autobusová linka umožní vesničanům jezdit za prací do města, nedaleko vyroste hypermarket a jeho vinou zaniknou všechny malé obchůdky v obci...
K projektu jsme přistoupili s tím, že je tato změna negativním jevem. Když jsme se o tento názor podělili s vesničany, zjistili jsme, že se na "poměštění " své obce upřímně těší. To zjištění nás vykolejilo skoro na půl roku.

 

Jak to dopadlo?
Uvědomili jsme si, že nevytváříme kompromisní dokumentaci, ale vyhraněnou osobní zprávu fotografa. A že není špatně, když někteří s naším názorem nesouhlasí.

 

Vaše projekty jsou velmi dlouhodobé. Jak poznáte, že je čas na nové téma?
Cítíme, že už k staršímu tématu nemáme co dodat. Definitivní tečkou za projektem je vydaná kniha.

 

Jak vypadá koncept současného tématu nazvaného Voda?
Jedním ze základních pilířů je, že jsme se rozhodli fotografovat pouze v Evropě. Zjistili jsme, že když ukazujeme nějaký problém odehrávající se v rozvojovém světě, lidé se na fotografie podívají a řeknou si "hm, žije se jim tam špatně ". Spojitost s našimi místními problémy nevidí. Většina Evropanů je zvyklá na to, jak naše část světa vypadá, a má pocit, že u nás je vše v pořádku.

 

A není?
Téma Voda si všímá soužití člověka a tohoto živlu s přihlédnutím k tomu, jak se chováme k životnímu prostředí. Jak přispíváme ke globální změně klimatu a jakým způsobem nám příroda oplácí. 

 

To je složitý úkol.
Ono to skoro nejde vyfotografovat! Zatím pouze hodně informovaní a vnímaví lidé vidí skryté hrozby.

 

Podle mě mají některé vaše pohledy na téma Voda jasnou spojitost s názvem, u jiných toto propojení hledám jen těžko.
Zatím máme na stole neúplnou pracovní verzi. Věříme, že v kontextu dalších snímků bude např. spojitost mezi vichřicí v Tatrách a povodněmi v jižních Čechách zcela jasná.

 

Jaký pohled na vodu ještě v souboru schází?
Mimo jiné voda jako symbol zrození.

 

Klimatické změny, vichřice, havárie tankeru... vypadá to na hodně depresivní soubor.
Nejde o to návštěvníky galerie zarmoutit, ale zaznamenat sérii pohledů na toto téma a podnítit diskuzi. Na výstavě nebudou jen mrtví ptáci a popadané stromy - do výběru zařadíme třeba optimistické snímky ze sochařského festivalu, kde umělci používají jako materiál led. 

 

Řada vašich projektů je silně angažovaná. Netajíte se tím, že např. soubor Misie měl mimo jiné pomoci shánět peníze na provoz těchto zařízení.
Cílem bylo pomoci fotografovaným lidem i misiím. Po skončení každého dílčího projektu jsme vytvářeli publikace a posílali je do nadací a firem. Předpokládali jsme, že lidé se nad našimi fotografiemi zamyslí a budou mít ochotu pomáhat. Nejen materiálně a finančně, ale i tím, že se firmy budou ve svém podnikatelském oboru chovat zodpovědně vůči rozvojovému světu.

 

Jsou i vaše současné projekty vytvářeny jako forma pomoci konkrétním lidem a institucím?
Po dokončení Misií jsme dospěli k závěru, že pokud bychom se měli v každém tématu tak hluboce angažovat, nakonec by z nás nebyli fotografové, ale fundraiseři.
Podle nás už samotné fotografie mohou být silným nástrojem, které ve správných rukou dokážou zasáhnout do diskuze, a naše další aktivity nejsou nezbytné.

 

Máte vyzkoušeno, že to funguje?
V rámci dokumentace pozvolné přeměny pražských vesnic jsme fotografovali městskou část Suchdol. Centrem této obce magistrát naplánoval vést dálniční obchvat. Během několika let by tu měl vyrůst tunel, několik mimoúrovňových křižovatek a dvoupatrový most. Nesháníme pro Suchdol peníze ani nedemonstrujeme před úřady. Svou podporu suchdolským vyjadřujeme tak, že jsme jim poskytli naše fotografie k volnému použití. Jejich prostřednictvím snáze vysvětlí, jak nyní žijí a jak jim obchvat uškodí.

 

Hovořili jste o projektech Voda a Pražské vesnice. Na čem ještě pracujete?
Zcela novými projekty jsou Nejvyšší Čech a Hodina války. První projekt má za cíl zaznamenat rok života tohoto obra z Vysočiny, v rámci druhého zachycujeme "válečné hry ", které se odehrávají v Evropě. Fotografovali jsme španělskou Tomatinu a řecký Clean Monday. Jedná se o tradiční svátky, při kterých po sobě lidé házejí potravinami - rajčaty a moukou.

 

Co je smyslem "válečného " projektu?
Je inspirovaný našimi pobyty v rozvojovém světě, kde je nemyslitelné, aby tam někdo projevoval radost veřejným ničením potravin. Druhým aspektem je náš údiv, že se na takové oslavy sjíždějí lidé z celé Evropy. Cestují stovky kilometrů, aby mohli trefit neznámého člověka rajčetem, vybít si svoji agresivitu... Většina zde pořízených fotografií má přízračnou atmosféru krvavého konfliktu.

 

Před rokem a půl jste se stali členy agentury Choiceimages. Co vás spojuje?
Kromě nás je tam Evžen Sobek, Karel Tůma, Martin Marenčin, Andrej Balco a Rafal Milach. Nás počítají za jednoho člena, takže je to celkem šest. Každý člen je individualita, ale když se naše fotografie pověsí do jedné galerie, je zjevné, že k sobě patříme.

 

Není problém sladit dohromady tak vyhraněné autory?
Cílem agentury není upravovat tvůrčí postupy jejích členů. Naše síla je v rozmanitosti, ne v unifikaci.

 

Co očekáváte od účasti v agentuře?
Z našeho pohledu je obrovskou výhodou, že se z roztříštěné šestice autorů stala instituce. Zatímco s jednotlivcem by se řada partnerů nebavila, agentura je pro ně rovnocenným partnerem. Díky tomu se dostáváme k tvůrčím příležitostem, které by nám bez agentury zůstaly uzavřené.

 

 

...

Vloženo: 25.09.2007 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---