Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Daniel Šperl: Fotografuji tam, kde je mi dobře

 

Daniel Šperl je mimořádně zaměstnaným člověkem. Fotografuje vlastní projekty, pracuje jako kameraman pro několik televizí, zvládá doktorské studium na FAMU a objevuje díla veřejnosti neznámých fotografů. Na otázku, jak stíhá několik profesí na plný úvazek, říká: Den má přece 24 hodin plus noc. Během našeho setkání ve fotografově bubenečském ateliéru jsem byl překvapený systémem, který panuje v jeho archivu. Filmy byly přesně popsané datem a místem vzniku. Když jsem se ptal na autorovy fotografické začátky, sáhnul po prvním z dlouhé řady šanonů a přes několik složek s rodnými listy a vysvědčeními se dolistoval až ke katalogům z přelomu 70. a 80. let 20. století.

 

 

Rozhovor s Danielem Šperlem

 

Jaká byla vaše cesta k fotografii?
Otec byl amatérský fotograf, který působil v táborské tvůrčí skupině Ekran. Na začátku 80. let vážně onemocněl a já jsem jej v Ekranu vystřídal.

Co jste v tomto nejranějším období fotografoval?
Klasickou začátečnickou směs s náměty z bezprostředního okolí. Asi to souvisí s touhou člověka nejprve si fotograficky „osahat“ to, co nejlépe zná.

 

Neměl jste později ostych fotografovat mezi cizími?
Nikdy. Od mládí mě přitahují zajímaví lidé. Zajímaví, ne jen prvoplánově krásní.

 

V jakém prostředí se vám nejlépe fotografuje?
Nutné je, abych se v daném prostředí cítil dobře. Nemůžu pracovat v místech, kde je stres, špatná nálada a kde jsou lidé proti tomu, abych je fotografoval. Takovou atmosféru jsem zažil například při dokumentování života v uprchlických táborech. Odjel jsem z jednoho po několika hodinách, aniž bych něco vyfotografoval. Ale ve druhém táboře už focení fungovalo bez problémů.

 

Jakou máte motivaci pro tvorbu dokumentárních souborů?
Dospěl jsem k závěru, že zvětšenina fotografie na výstavě nebo v knize není nejvýznamnějším cílem mé tvorby. Ve skutečnosti je mou motivací snaha hledat sebe sama. Navíc díky fotografii prožiji situace, ke kterým bych se jinak nedostal.

 

Kdybych chtěl provokovat, nazval bych to fototuristika.
To je trochu bulvární označení. Ale je pravda, že fotoaparát na krku slouží jako spolehlivá vstupenka. Představte si, že bych jen tak zazvonil u cizích dveří a řekl: „Jmenuji se Šperl a chtěl bych se dívat, jak obědváte.“ Bez fotoaparátu by se na mě dívali jak na blázna, když však vysvětlím svou návštěvu potřebou udělat několik snímků pro dokumentární soubor, většina lidí mě pustí dál. Důležité však je nenechat se chytit na prvoplánovou atraktivitu určitého prostředí.

 

Co tím myslíte?
Řada lidí je schopná říct „on je dobrý fotograf, protože pracoval mezi indiány“. Nebo – je šikovný, protože fotografoval nádherné holky na karnevalu v Riu. Zaměňují schopnost vytvořit silnou fotku a to, že se člověk dokáže přemístit na zajímavé nebo vzdálené místo.

 

Spousta lidí má pocit, že se z člověka stane fotograf v momentu zakoupení aparátu.
Ano, většina lidí s fotoaparátem má pocit, že jsou fotografové.

 

Jaké to má pro náš obor důsledky?
Odvíjí se z toho například podivná praxe českých časopisů, které neplatí za použití fotografií. A také to, že se nikdo z autorů proti tomu nebouří.

 

Je to úplně jiný přístup než u hudby nebo filmu.
Přesně – tam se hlídá každá vteřina a posuzuje se, jestli je to citace nebo už komerční užití díla, za které se platí. Fotku přetiskne kdokoliv a neobtěžuje se ani požádat o svolení. Když tuto českou praxi srovnám s tím, jaké honoráře mi přicházejí ze zahraničních časopisů, musím kroutit hlavou.

 

Pravděpodobně se fotografie u nás pořád nedostala ze stínu „reprodukční techniky“, pořád je považovaná za neumělecké řemeslo.
Neumím posoudit, ale tato přetrvávající praxe je možná důvodem, proč jsem se tak dobře cítil v Americe. Ne kvůli penězům, ale kvůli tomu, že si tam každého tvůrčího činu váží.

 

Jak byste definoval typ fotografie, který vytváříte?
Baví mě balancovat na rozhraní sociálního a subjektivního dokumentu.

 

V čem se tyto dvě polohy liší?
Sociální dokument je dobře čitelný, většinou není obrazově komplikovaný a dá se pomocí něj vyprávět příběh. Subjektivní pohled na svět je zamlženější osobní výpovědí.

 

Někteří subjektivní fotografové se často ptají okolí, jestli nejsou jejich fotografie příliš nečitelné a jiní tvrdí, že nepotřebují názor okolí, že to poznají sami. Jak jste na tom vy?
Jak kdy. Kdysi byla mým dobrým rádcem prateta. Byla tvrdá, ale většinou měla pravdu. Brala to z docela jiného pohledu, než já – idealistický student z FAMU. Dnes funkci poradce převzala moje partnerka.

 

V poslední době vídám fotografie na výšku jen zřídka. Vy tuto formu kompozice používáte poměrně často.
Shodou okolností jsem před pár hodinami odpovídal na otázku grafika, kolik výškových fotografií mám v jednom souboru. Byla to zhruba čtvrtina. Fotografuji a nepřemýšlím nad tím. Podle mě je to také dané typem aparátu – s malou a lehkou Leicou si změny z šířkové kompozice na výškovou ani nevšimnu.

 

Fotografuje se vám lépe v cizím, nebo známém prostředí?
Nejlépe se mi fotografuje v době, kdy jsem na daném místě nový. Když se podívám na filmy a chronologicky si je seřadím, tak mi ty první dny přijdou jako nejužitečnější. Platí to pro sociální větev mé tvorby i pro subjektivní street fotografii. A je to jeden z důvodů, proč se mi špatně fotografuje ve známých pražských ulicích.

 

Snažíte se být při fotografování „neviditelný“?
Neviditelný být nedokážu, ale hodně lze udělat pro to, abych scéně nedominoval. Kdybych používal mohutný Canon, je ze mě rázem v očích lidí profesionální fotograf. S Leikou jsem vnímán jako podivínský turista s poněkud obstarožním vybavením.

 

Jak dlouho vznikají vaše dokumenty?
Nejsem příznivcem rychlosouborů, které vezme čas. Nepospíchám, nechávám konečný výběr uzrát. Má první knížka …bez hranic vznikala sedm let, projekt Všední slavnosti jsem shrnul po deseti letech práce.

Někdy mě však tlačí termín předem dohodnuté vernisáže. Prožíval jsem tento stres v posledních dnech. Výběr definitivní kolekce probíhal tak, že jsem po pokoji natáhnul síť prádelních šňůr a na ně navěsil zvětšeniny. Celé dny jsem chodil podél nich a vyhazoval snímky, které se mi znelíbily. Vzniknul tak soubor stovky fotografií, uběhl týden a já bych klidně vyhodil další. Cítím, že není správné utloukat pozornost lidí stovkou fotografií, když stejné poselství sdělí polovina tohoto počtu.

 

Jak probíhá výběr z tisíců nafotografovaných políček?

Nemám žádný speciální recept. Udělám kontakt, popíšu kontakt, udělám předvýběr a nazvětšuji si náhledy. Z každého kinofilmového kontaktu mě zajímá zhruba šest až deset fotek, se kterými dále pracuji. Když jsem byl na konci 90. let na čtvrt roku v Japonsku, nafotografoval jsem tam zhruba 14 000 políček. Na výstavě se nakonec objevilo 24 zvětšenin. Takovou selekci nejde udělat za víkend.

 

Jakou zkušenost jste si přivezl z fotografování v Japonsku?
Napoprvé mi ta kultura přišla dokonale cizí a nepochopitelná. Odlišné priority, odlišný žebříček hodnot, jiné postavení žen ve společnosti. Když jsem například pustil ženu do dveří, nevěděla, co má dělat. Japonku evropské chování přivede do rozpaků. Při druhé cestě do Japonska jsem se už necítil ztracený.

 

Při jaké příležitosti se dostáváte do vzdálených míst?
Buď jedu s kamerou pracovat nebo vystavovat. Nebo, jako tomu bylo třeba s pobyty v Americe, tam jedu jen tak.

 

Patříte k těm několika šťastným, kteří si na život vydělávají dokumentem?
Ano, nicméně ne fotografickým, ale filmovým dokumentem. Fotografii si hýčkám jako koníček, filmováním se živím.

 

Skutečně nikdy nevytváříte komerční fotografie?
Zhruba jednou ročně přijmu fotografickou zakázku, ale buď to musí být něco mimořádného, nebo zadavatel přijme můj požadavek na naprostou tvůrčí svobodu.

V minulém roce jsem dostal úkol od Muzea moderního umění ve Washingtonu, které pro jeden katalog objednalo reprodukce desítek fotografií z archivů po celé Evropě. Měl jsem šanci se dotýkat historických originálů, ke kterým bych se jinak nedostal. Letos zas dokončuji dokumentaci hudebního festivalu Smetanova Litomyšl. Vymínil jsem si, že zadavatel bude akceptovat černobílé fotografie, zrno, neostrost a můj subjektivní pohled na festival.

 

Pořád fotografujete na film…
Před časem mi kamarád s obdivem popisoval „pětimegový Nikon za dva tisíce“, a mně to vůbec nic neříkalo. CD plná digitálních fotografií považuji za úžasnou databanku něčeho, co mě nezajímá. S fyzickou fotografií se mi pracuje lépe a rychleji než s elektronickým souborem. Je pro mě důležité mít fotografii jako předmět, přestože to znamená, že můj byt je zaplněný krabicemi plnými kontaktů a náhledů.

 

Vystavujete, ale neúčastníte se soutěží.
Nemám rád soutěžení, nemám rád srovnávání s ostatními ani zápas o to být nej. Příčí se mi například vyskládat dokumentaristy do jedné řady jak holky při volbě miss. Mám svůj styl a chci si jít svou cestou bez ohledu na to, jestli se to někomu líbí, nebo ne.

 

I žádost o grant je v podstatě soutěží.
Proto ani o granty moc nežádám. Mají většinou spoustu podmínek, které autorovi berou tvůrčí svobodu. Snažím se vydělat si na své aktivity prací.

 

Co vám brání v cestě k digitálu?
V druhé polovině 90. let jsem dělal šéfredaktora časopisu Advanced Foto-Video a všechny inzerující firmy tlačily redaktory k častému používání slova „digitální“. Možná tam jsem k němu získal preventivní odpor.

Ale vážně – pro mě nakontaktovaný negativ s daty, hodinami a popisky slouží jako forma deníku. A ten deník potřebuji mít jako objekt, ne jako skrumáž dat na disku.

 

Klasickou fotografii z filmu jde „donekonečna“ zvětšovat a pořád se objevují další detaily. Různé typy komprese u digitálů jsou takovým elektronickým impresionismem – na první pohled je vidět zelená tráva, ale po zvětšení se místo stébel objeví jen změť flíčků.
Přestože si většina lidí myslí opak, fotografie jde od svého vzniku s kvalitou dolů. Když srovnám dnešní „špičkové“ tiskové rozlišení 300 dpi s rozlišením 150 let starých daguerrotypií… Později se fotografovalo na velký formát negativu, pak na střední, dnes se pracuje s čipy o velikosti milimetrů.

Po podobně sestupné lince se pohyboval i můj technologický „vývoj“ – začínal jsem na základní škole s Kodakem 6×9 cm a po mnoha letech studia jsem skončil u kinofilmu s formátem políčka 24×36 mm.

 

Většinu věcí pro televizi natáčíte barevně, fotografie vytváříte černobílé. Neláká vás zkusit barevný dokument?
Je vidět, že nepracujete s kamerou. Natáčím sice barevně, ale u kamer mám černobílé hledáčky. Dokáži vnímat v jasech a světelných poměrech, dalo by se říci, že vidím černobíle.

 

Přesto – nemáte chuť pustit barvu i do fotografií?
V dokumentu mi barva nechybí. Zhruba pět procent své tvorby fotografuji barevně, ale nikdy jsem se jí neprezentoval. Třeba dva měsíce jsem létal na rogalu nad Islandem a točil dokument o této zemi. Nafotil jsem tam 80 barevných filmů, uložil je do krabic – a nikdy mě nenapadlo výsledky této práce publikovat.

 

Jednou vás bude muset nějaký historik „objevit“.

Moje partnerka Yoshimi se do těch krabic dívala a zaujaly ji třeba moje panoramatické diapozitivy Tokia. Byl to pro ni zcela jiný pohled na její domov, než na jaký byla zvyklá. Mám doma tisíce negativů, které by stály za prohlédnutí. Bohužel je potíž v tom, že co člověk neudělá hned, k tomu už se velmi těžko vrací.

 

Kromě fotografování a filmování dokumentu dokončujete doktorská studia na FAMU. Zabýváte se také fotografickou archeologií.
Už během studií na FAMU jsem se seznámil s filozofem Miloslavem Kubešem. Na jednu z našich schůzek přinesl několik svých fotografií, kterými chtěl podpořit své teoretické argumenty. Souhrou mnoha náhod jsem se nakonec dostal do jeho archivu a zjistil, že se jedná o dílo s mimořádnou vypovídací hodnotou.

Kromě časosběrného filmového dokumentu, který o něm vytvářím společně s režisérkou Petrou Ležákovou, jsem se rozhodl představit Kubeše širšímu publiku formou série výstav a jeho první monografií.

 

V čem je Kubeš jiný než desítky dalších amatérských fotografů 60. let 20. století?
Přijde mi zajímavý tím, že své práce má myšlenkově zdůvodněné. Když snímek vytvářel, přesně věděl, o co mu jde. Nešel po módních vlnách nebo prvoplánově atraktivních událostech. Měl své priority a těch se držel. Jedním z jeho hlavních motivů byla samota uprostřed davu. Dále si všímal člověka „Homo konsumens“ – třeba lidí ve svátečním oblečení, kteří se cpou klobásou, a přitom stojí na hromadě odpadků.

 

Proč Kubeš své fotografie veřejně neprezentoval?
V první polovině 60. let je občas používal jako doprovodný materiál k teoretickým článkům. Po roce 1968 mu komunisté zakázali publikovat a on zanevřel na okolní svět. Později jeho rodina koupila chalupu a on se začal věnovat manuální práci. Byl typickým příkladem člověka s obrovským potenciálem, kterému minulý režim nedovolil rozvinout schopnosti a uplatnit je v praxi. Po revoluci 1989 se sice otevřely nové šance, celá generace autorů však už byla za svým tvůrčím zenitem. Věřím tomu, že se ještě podaří objevit řadu fotografů, jejichž dílo je neznámé, a přitom stojí vysoko nad dobovým průměrem.

 

 

 

---

 

 

 

Daniel Šperl se narodil v jihočeském Táboře. První fotografie publikoval už na začátku 80. let v místním týdeníku Palcát a v rámci katalogů tvůrčí skupiny Ekran. Po absolvování gymnázia studoval na Českém vysokém učení technickém a na Institutu výtvarné fotografie. Po roce 1990 nastoupil na pražskou FAMU, kde v současnosti studuje v závěrečném ročníku doktorského programu. Mimo to strávil řadu měsíců na studijních pobytech v USA, Japonsku a Francii.

V roce 2000 začal natáčet dokumenty a reportáže pro většinu českých televizních stanic. Mezi lety 1996 a 1999 pracoval jako šéfredaktor fotografického časopisu Advanced Foto-Video. Vedle výdělečné činnosti spolupracoval a spolupracuje s řadou kulturních organizací při dokumentaci uměleckých děl a organizaci workshopů. Od roku 1994 působí jako nezávislý fotograf se zaměřením na sociální a subjektivní dokument. K jeho nejznámějším výstavním souborům patří Všední slavnosti, Životní styl a …bez hranic. Je zastupován pražskou Leica Gallery. „Teoreticky bych mohl fotografovat pro noviny a časopisy stejné motivy na stejných místech, kde nyní natáčím. Já však nechci zničit své nadšení z fotografování tím, že z něj udělám povinnost,“ dodává.

Vedle fotografie a filmu se zabývá také historií a teorií fotografie. Před několika týdny proběhla vernisáž výstavy Šperlem objeveného fotografa 60. let Miloslava Kubeše, která na podzim letošního roku navštíví i japonské Tokio.

 

 

 

---

 

 

 

Rozhovor byl v mírně zkrácené verzi publikován v DIGIfotu 3/2008.

 

...

Vloženo: 15.04.2008 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---