Fotografie pionýrek od Dany Kyndrové ve mě vyvolala vzpomínky na mé dětství. I já jsem stával – tak jako tyto dívky – u pomíčků a přitom jsem vlastně netušil, proč to dělám. Byla mi zima, díval jsem se před sebe a těšil se, až mě určená hodina uběhne. Drobné pomníčky připomínající čtyřicet let staré události – tak jako na tomto snímku – se pomalu ztrácely pod vývěsními štíty obchodů rodící se konzumní společnosti.
Nevím, jestli mám považovat za výhodu nebo stigma, že jsem své ranné mládí prožil v socialistickém Československu. Pokud dnes vzpomínám na tuto dobu, vybavují se mi slova výročí, svátek, manifestace, mávátko. Tehdejší “liturgický rok” začínal únorovým vítězstvím pracujícího lidu, pokračoval prvním májem a výročím osvobození Rudou armádou, v závěru roku jsme slavili listopadovou vzpomínku na říjnovou revoluci. V mezidobí probíhaly připomínky menších svátků a narozeniny apoštolů komunismu.
Tak jako dnes není úniku před velkoplošnou reklamou na produkty a služby, tehdy se na nás valila výročí. Z výloh obchodů, nástěnek na úřadech a ve školách, z obřích nápisů na veřejných budovách. Velká slova bez obsahu, vyprázdněné revoluční mantry.
Málokdo manifestace a výroční schůze prožíval s nadšením. Ti statečnější vnucené svátky ignorovali, méně odvážní se z účasti vykroutili s odkazem na nemoc. Většina lidí šla bez odmlouvání do průvodu. Nesli transparent, který si často ani nepřečetli, mávali a vlastně ani nevěděli komu a za co.
Výroční masáž v období před rokem 1989 pravděpodobně způsobila dnešní odpor řady z nás k hromadným oslavám. Doufám, že po 20 letech od pádu komunismu konečně najdeme cestu k tomu, abychom byli schopní z vnitřní potřeby slavit významné státní svátky a přitom se necítit jako manipulované loutky.
...
Vloženo: 12.11.2009 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět