Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Czech Press Photo 2009: Obamovský minimalismus

Porodci 15. ročníku soutěže Czech Press Photo měli v tomto roce nesnadný úkol. Během tří dnů se měli probrat 4310 snímky od 281 českých a slovenských autorů a postupnou selekcí se dopracovat k 38 uděleným cenám. 

 

Neřeknu nic nového, když prohlásím, že Czech Press Photo je soutěž s dlouhou tradicí. Celých patnáct let se daří sestavovat z jednotlivých ročníků mozaiku dějin České republiky, Evropy a světa očima českých a slovenských autorů. Oceněné fotografie nezaznamenávají jen nejvýznamnější události daného roku, ale ve forně obrazové výroční zprávy také archivují dobovou módu, zvyky, momentální zájmy a trendy, radosti i prohry, naděje, snažení a pády, chvíle triumfu i hamby. Už jen proto se domnívám, že organizátorům Czech Press Phota patří poděkování za jejich práci, která tak moc prospívá současným fotografům a bude tolik užitečná pro budoucí historiky. Nemít tuto soutěž, úroveň české reportážní fotografie a povědomí veřejnosti o jejích výsledcích by byly nesrovnatelně nižší. 

 

Fotografie roku jako problém

Prakticky každoročně se největší pozornost, diskuze a také kritika točí okolo fotografie roku. Nejinak tomu je i letos, kdy vyhrála minimalistická kompozice Joe Klamara znázorňující drobnou postavu Baracka Obamy a sochu Tomáše G. Masaryka na Hradčanském náměstí v Praze. Je samozřejmé, že vybrat z více jak 4 tisíc fotografií jediný snímek, který má symbolizovat rok 2009, je téměř nadlický úkol. Jedni upřednostňují informační hodnotu snímku, jiní jeho výtvarné kvality a další by rád, kdyby vítězný záběr otevřel debatu k nějakému celospolečenskému problému. Klamarův snímek považuji za zajímavou hříčku, která plní funkci estetickou a částečřně i informační. Problém však vidím v tom, že taková kompozice je v denním tisku v praxi nepoužitelná. Sám autor tvrdí, že ocenění této fotografie nepředpokládal. Za favorita ve svém souboru považoval moment, kdy Obama během návštěvy Prahy líbá svou manželku Michelle. Toto komentoval předseda poroty CPP Andrej Reiser slovy, že “snímků polibku přišlo do soutěže hned několik, ale výtvarný pohled na návštěvu amerického prezidenta byl jen jeden”. Porotkyně Ruth Eichhorn z německého časopisu Geo na tiskové konferenci po udělení cen dodala, že ”Klamar nabídnul pohled na návštěvu amerického prezidenta, který si každý snadno zapamatuje”.

 

V minulých letech jsem často kritizoval fotografie roku, které sice měly mizivou výtvarnou hodnotu, na druhou stranu však otvíraly celospolečenskou diskuzi. Namátkou to byla problematika povodní nebo násilných exekucí dětí rozvedených rodičů. Letošní snímek je druhým extrémem – funguje jako výtvarná kompozice, ale tím také jeho sdělení končí. Pokud se podívám na další horké kandidáty na vítězství v soutěži Czech Press Photo, osobně bych volil mezi snímkem děvčete popáleného při rasistickém útoku proti Romům od Alexandra Satinského nebo Jiřího Paroubka zasaženého vajíčkem během předvolební kampaně od Michala Čížka. V prvním případě jde o téma stoupajících projevů rasové nesnášenlivosti v naší zemi, v druhém případě pak pohled na politika pod vaječnou palbou vyvolává otázky, co vše je ještě přijatelné v mezistranickém soupeření bez ohledu na to, jestli s daným politikem souhlasíme nebo ne. 

 

Bohužel, v rámci celé soutěže jsem nenašel snímek, který by dokonale vyvažoval obě funkce fotografie roku – působit jako rozbuška pro diskuzi i jako estetický prvek. Čeští a slovenští autoři v mých očích opět prokázali, že jsou mistry sérií s vysokou vypovídací hodnotou, přičemž tyto hodnoty se jim však nedaří zkoncentrovat do jediného silného záběru.

 

Fenomén: ženy-reportérky

Velice mě těší, že do dříve více méně mužské společnosti oceněných autorů v Czech Press Photu se čím dál tím intenzivněji vlamují i jejich kolegyně. Nepaběrkují na okraji, jejich fotografie aspirují na nejvyšší místa. Překvapují volbou námětů a prostředí, která jsou citově i fyzicky tvrdá i pro většinu mužů. Připomínám stoupající reportérskou hvězdu Alžbětu Jungrovou, která letos získala cenu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky za mimořádně kvalitní fotografie z barmského nelegálního uprchlického tábora v Kutupalongu v Bangladéši. Zmiňuji Jiřinu Kovaříkovou a sérii snímků z Etiopie Utopeni v soli, Veroniku Lukášovou a její zlaté oko za sportovce v důchodovém věku nebo Vendulu Knopovou a portréty polských dělníků. A nemohu samozřejmě opomenout úžasný soubor Kamily Berndorffové z jízdy indickým vlakem, kterému jsme udělili cenu našeho časopisu. 

 

Hledá se sportovní fotograf

Letošní ročník soutěže Czech Press Photo měl obecně velmi vysokou úroveň. Tradičně silné kategorie jako Každodenní život nebo Reportáž doplnily výborné snímky z oblasti přírody či umění. Překvapivě se tato kvalitativní vlna netýkala kategorie Sport. V roce, kdy např. Česká republika byla hostitelem mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci, byla kvalita zaslaných sportovních snímků slabá. Je překvapující, že čeští fotografové naplno nevyužili příležitosti zaznamenat událost světového významu, která se odehrávala dvě hodiny jízdy od Prahy. 

 

Pocit nevyužité šance však nevyvolává jen kategorie Sport. Obdobnými případy, kdy se světová událost odehrávala na našem dvorku, bylo předsednictví Radě Evropské unie v první polovině roku 2009 a návštěva papeže v září stejného roku. Ani tyto příležitosti čeští reportéři nezaznamenali způsobem, který by si zasloužil ocenění v soutěži Czech Press Photo.

 

Dobří, lepší, nejlepší

Tichým, ale pilným sběratelem cen, byl letos Jan Zatorsky. Kromě prvního místa v kategorii Reportáž, kde zaznamenal pojídání psů v Indonesii, získal ještě jedno druhé a dvě třetí místa. Zatorsky patří v poslední době k nejzajímavějším českým reportérům. Rozsah a originalita jeho témat, hloubka zájmu o fotografovanou problematiku i schopnost zaznamenat scény výrazným a přitom charakteristickým rukopisem, jsou více než pozoruhodné. 

 

Mezi autory, jejichž rukopis je naprosto bezpečně rozpoznatelný, patří tvůrčí dvojice Alena Dvořáková a Viktor Fischer. Také letos uspěli v Czech Press Photu, tentokrát se sérií Přírodní lázně v Toskánsku. Tito autoři dokážou i v podstatě fádní scény zaznamenat způsobem, který je povyšuje na úroveň snového uměleckého díla. 

 

Velmi potěšující zprávou pro mě je, že v rámci soutěže ještě nevymřela klasická černobílá dokumentární fotografie. Jejím reprezentantem je v tomto ročníku Martin Wágner, který si odnesl třetí místo v kategoriii Každodenní život za výbornou sérii Rodina Bezrukých v ruské vesnici Kamenka. 

 

Grant pražského primátora, který letos zřejmě naposledy uděloval Pavel Bém, získal Milan Jaroš za soubor autistických dětí v pražské mateřské škole. Jaroš tvrdí, že práce mezi autisty pro něj byla významnou zkušeností, protože si uvědomil sílu vztahů mezi lidmi a jejich zásadní význam. V rámci stipendia bude mapovat svět mentálně i fyzicky handicapovaných lidí žijících v Praze. Dokumentární soubor fotografií přinese svědectví o jejich životě ve školách, chráněných dílnách, ale i v pražských ulicích a v jejich domovech. 

 

Celostátní pátrání po sponzorech

Překvapuje mě, že okolo tak prestižní akce, jakou je Czech Press Photo, nekrouží významné firmy i bohatí jednotlivci, kteří by se přetahovali o právo patřit mezi její hrdé sponzory. Že se nadnárodní, české a slovenské firmy nebo veřejné instituce neperou o právo být hlavním partnerem české reportážní fotografie tak, jak tomu je třeba v případě tuzemského filmu nebo sportu. Skutečně manažeři a podnikatelé netouží po své sebeprezentaci na domácích a zahraničních výstavách Czech Press Phota? A co ministerstva, kraje, velká města? Nechtěla by se finančně podílet na vlastních cenách a tvůrčích grantech tak, jak už to dlouhá léta činí pražští primátoři?

...

Vloženo: 01.11.2009 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---