Petr Vilgus 

Pokud na toto období vzpomínám, pak se ve mě vybavují tři emoce – všudypřítomná pozitivní energie, nekritický optimismus a pocit, že jsem na každém kroku potkával fotografa. 

Oceňuji fakt, že letošní kulaté výročí sametové revoluce připomíná právě výstava fotografií. Před dvaceti lety neexistoval Facebook, YouTube ani mobilní telefony. Obrazové reportáže z Národní třídy sloužily pro většinu české společnosti jako “důkaz” o brutálním zásahu policie proti demonstrantům se svíčkami a květinami. Fotografie tehdy hrála nezastupitelnou úlohu a je dobře, že se na tuto její roli dnes nezapomíná. 

Snad to způsobil důstojný galerijní prostor, nedostatek peněz nebo přehnaná úcta kurátorů k námětu – každopádně koncept výstavy nebyl zvolen šťastně. 

Předně se mi nechce věřit, že v posledních letech nebyly objeveny neokoukane pohledy na tuto událost. Z vlastních zkušeností historika fotografie vím, že ve vypjatých chvílích amatérští fotografové do svých snímků často zachytí více energie, než jejich profesionální kolegové. Největší poklady mohou desítky let dřímat v archivech autorů, kteří neměli příležitost ani chuť své snímky veřejně prezentovat. Věřím, že v šatních skříních či pod postelemi stále čekají momentky z listopadu 1989, které nás překvapí svou originalitou a odlišným úhlem pohledu. 

Autoři výstavy seřadili záběry podle data a konkrétní dílčí události. Zvětšeniny tak vytvořily logickou linku, která však vyrušila tolik potřebný kontext. Místo živých motýlů v autentickém prostředí zde vidíme exemláře bez života, které jsou napíchnuté na špendlíčku. Kurátoři rezignovali na moderní formy výstavnictví, na tvůrčí práci s textem, na hravou grafickou úpravu jednotlivých panelů nebo na využití multimediální techniky. Jednotná adjustáž a “galerijní” forma zavěšení zvětšenin více méně stejných rozměrů energií nabitou událost mění na šedou kapitolu z učebnice dějepisu. 

Přestože je výstava hlavně z reportáží, zaujaly mě zde zejména snímky jiného druhu. Oceňuji fotografy, kteří místo chvil plných násilí či euforického veselí zaznamenali střípky běžného života. Plakáty v ulicích, tramvaje popsané hesly, značku zákaz vjezdu na parkoviště s dodatkovou tabulkou “zaplněno vozy DDR”. Skvělé jsou surrealismem podbarvené pohledy na opuštěné stany a postele na zahradě západoněmecké ambasády poté, co jí opustili východoněmečtí uprchlíci od Petra Zhoře. Mimořádný dojem na mě udělal soubor, který byl na výstavě prezentován jakoby mimoděk – série portrétů východních Němců určených na cestovní pasy pro vycestování na Západ od Petra Ptáčka. Dobovými reáliemi i výrazem fotografovaných vypovídají o této periodě pražské historie silněji, než popisné pohledy na uprchlíky všech generací při přelétání zdi velvyslanectví SRN.