Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

František Dostál: Humor se špetkou melancholie

S Františkem Dostálem se poměrně pravidelně vídáme na různých akcích a vernisážích. Je to nenápadný sedmdesátník s turistickým batohem na zádech, ve kterém by neznalý člověk jistě nehledal jednoho z nejpublikovanějších českých fotografů posledních desetiletí. Nemá doma televizi ani internet, pouze knihy, katalogy, zvětšovák, negativy a fotografie. 

Během setkání v pražské galerii Leica ve Školské ulici jsme si povídali o těžkých i radostných momentech jeho života, o minulosti a současnosti fotografie i o tom, jak se změnila česká společnost. Mluvili jsme o pražských Vršovicích i o rozsáhlém souboru Letní lidé, který vznikl mezi roky 1965–1990 ve Zlenicích na Sázavě. Zvláštní pozornost jsme věnovali debatě o humoru ve fotografii, který je v českém prostředí velmi vzácným zbožím. 

 

 

Řada vašich fotografií je špikovaná vtipem, humorem a radostí z vidění. Dostál „naživo“ je člověk naplněný temnou melancholií. Jak se slučuje ta tvůrčí radost a autentický lidský smutek?

Tvrdím, že dobrý humor by měl obsahovat špetku melancholie. Nemluvím samozřejmě o legrandě, kdy máte zuby až na prsou a smíchem se vám podlamují kolena. Myslím ten druh humoru, který jen rozechvěje koutky úst a přiměje člověka, aby se zamyslel. 

 

Jaké byly vaše fotografické začátky?

V dětství jsem hodně kreslil a maloval. K fotografování jsem se dostal díky technickému středoškolskému vzdělání. Na střední škole jsem vytvářel rentgenové snímky svárů, čímž se zkoumala pevnost spojů. Od pochopení technologie už byl jen krůček k tomu, abych vzal aparát pod zlenickou hlásku nebo do pražských ulic. 

 

Jaké jste měl dětství?

Hezké, ale nesmírně těžké. Narodil jsem se v červenci 1938 do chudých poměrů pražských Vršovic. Na loukách tu jak houby rostly nové činžáky, které byly obklopené tratí, za níž se rozprostírala rozsáhlá chudinská kolonie. Na vlastní kůži jsem prožíval atmosféru zachycenou ve filmu Obecná škola, protože Zdeněk Svěrák chodil do stejné školy jako já. Znal jsem učitele Hnízda, potkával jsem se s členy Rosenheimovy rodiny, chodíval jsem si hrát do Elektrárenské ulice na Bohdalec. Zažil jsem ještě zbytky kdysi nádherného zábavního parku Eden, kde se za první republiky potkávala celá Praha. 

 

Vaše cesta k fotografii však nebyla přímá.

Byl jsem poměrně dobrým atletem. Docházel jsem do školy Otakara Jandery v Dejvicích a už po roce trénování jsem se stal mistrem republiky ve skoku vysokém. Později jsem však atletiku ze zdravotních důvodů opustil. Sport se podepsal nejen na mém fyzickém stavu, ale i na duši. Naučil mě na stadionu i v běžném životě jednat rovně a bez podrazů. Toto založení mi trochu komplikuje život – těžko se srovnávám třeba s tím, že v naší zemi lže i prezident…

 

Kde jste sloužil na vojně?

Na místě, které bych nepřál ani svému největšímu nepříteli. Byla polovina 50. let, proběhla tzv. kontrarevoluce v Maďarsku a nepokoje v Polsku. Vypadalo to, že pár dní po přísaze se budu účastnit zahraniční intervence. Pak jsem sloužil v kraji, který Josef Sudek geniálně zachytil ve svém projektu Smutná krajina. Hlídal jsem za války Göringovy, později Stalinovy chemické závody v Záluží u Mostu. Měl jsem pušku s vybroušeným hákovým křížem, každý den jsem v neuvěřitelném smradu nachodil zhruba dvacet kilometrů. Dva a půl roku jsem bydlel v bývalých vězeňských ubytovnách, v zimě na mě oknem sněžilo, některé dny jsem dostal „k jídlu“ jen vodu a jednou se stalo, že mě nikdo na stráži nevystřídal celých sedmnáct dní... Připomínám, že jsem byl na povinné vojně, ne v 6. nápravné skupině. 

 

Ve vaší tvorbě lze vysledovat některé opakující se motivy. Vedle Vršovic, jejichž proměny fotografujete po desítky let, a zlenické hlásky je to třeba libeňský plynojem. V čem je tato stavba pro vás významná?

Jsem citově založený člověk a často se v mém životě i tvorbě prolínají motivy osobní a profesní. Plynojem je pro mě – dnešními slovy – kultovní stavbou, která fascinovala nemalou část výtvarných umělců za první republiky. Osobní vzpomínka na plynojem pochází z období druhé světové války. Tehdy bylo zakázáno vozit potraviny z venkova do města, byla však bída a většina lidí si takto přilepšovala. Na tehdejším Hybernia-Bahnhof hlídkovali vojáci, kteří dokonce jednou mého tatínka kvůli „pašování“ zatkli. Byla to zvláštní doba, jezdili jsme nočním vlakem s potravinami, v průmyslových Vysočanech byla kvůli náletům úplná tma a i ve vagonu svítilo jen slabé modré světlo. Stávalo se, že vlak zastavil pod plynojemem bez zjevného důvodu. To byl signál pro cestující, že na konečné jsou kontroly a že mají raději vyskákat a jít pěšky. Několikrát jsme takto šli z Libně až do Vršovic. Tak se nedivte, že mě láká se k plynojemu vracet a fotografovat jej.

 

Jednou jste se zmínil, že vaše rodina má vazby na domácnost Karla Čapka.

Strýc byl zaměstnancem firmy, která vytvářela zahrady nově budované kolonie na Vinohradech, kde měli domek také Čapkovi. Protože se vyznal v rostlinách, dostal od Karla Čapka nabídku, aby u něj zůstal natrvalo. Později pro něj pracoval také jako řidič. Teta byla kuchařka ve stejné domácnosti a příležitostná asistentka při Čapkově fotografování. K tomu se váže ještě jedna její „zásluha“: teta jednou zachránila Dášeňku před utopením v zahradním jezírku. Nebýt jejího zásahu, neexistovala by nejslavnější dětská fotografická kniha Dášeňka čili život štěněte. 

 

Vaším nejznámějším projektem, který nyní vystavujete na Pražském hradě, jsou Letní lidé. Jak jste se dostal do této svérázné společnosti pod zlenickou hláskou u Senohrab?

V přízemí našeho domu v ulici Na Louži byla hospoda U Klokana. Jednou jsem se náhodou dočetl v Rodokapsech, že právě zde je centrum pražských trampů. Začal jsem do této společnosti docházet a zjistil jsem, že mi tito lidé vyhovují. Sobotní cesta z vršovického nádraží na Sázavu trvala několik desítek minut a stála pár korun. Člověk se najednou ocitnul v otevřené a svobodné společnosti, kde vedle sebe seděl u piva vysokoškolský profesor s dělníkem. V plavkách se tu procházely a u táboráku zpívaly osobnosti známé z televize společně s běžnými lidmi. Nikdo se na nikoho nepovyšoval.

 

Kdy jste začal pracovat na projektu o letních lidech?

Nepracoval jsem na žádném projektu. Jezdil jsem na místo, které jsem měl rád, a trávil jsem zde čas s lidmi, kteří si mě získali. V sedmadvaceti letech, tedy zhruba okolo roku 1965, jsem do Zlenic poprvé vzal fotoaparát. Začal jsem zhruba v tomto věku fotografovat a přišlo mi logické, abych zachytil svůj víkend. Mnoho let jsem zde vytvářel snímky místních postaviček, přes týden jsem snímky vyvolal, fotografie během další neděle rozdal a negativy zahodil. Nenapadlo mě, že by tyto záběry mohly mít nějakou dlouhodobější hodnotu, vnímal jsem jen jejich cenu pro tady a teď. 

 

Teprve později jste si začal vytvářet archiv?

Neříkal bych tomu archiv – mám několik balíků rozstříhaných a do pořadačů založených negativů. Nemám žádné popisy ani kontakty, pamatuji si jen umístění těch nejznámějších záběrů. Významnou část políček jsem nikdy nenazvětšoval, a když si chci udělat radost, občas se zavřu ve fotokomoře s negativy starými třeba čtyřicet let. I pro toto číslo časopisu FOTO jsem nazvětšoval pár záběrů, které jsem ještě nikdy neukázal. Popravdě ale vlastně nevím, jestli moje tvorba ještě někoho zajímá… Přece jen jsem zcela mimo jakékoliv aktuální trendy.

 

Vaše fotografie poměrně brzy zaznamenaly příznivý ohlas u redaktorů i u čtenářů.

Měl jsem štěstí, že jsem se trefil do příznivé doby. Lidé už měli dost „fotografií, ze kterých bolí ruce“ – z fádně zachycených kombajnů, čadících továren a schůzí stranických organizací. ČTK a několik dalších redakcí mě pak oslovilo, jestli bych mohl oživit jejich fotoarchiv tvorbou, která by navazovala na magazínovou fotografii z období první republiky. 

 

Přes své úspěchy jste se nikdy nestal profesionálním fotografem. 

Chtěl jsem si ponechat tvůrčí nezávislost a až do důchodu jsem pracoval ve firmě Škoda Praha. Pozice externího autora mi totiž dovolovala odmítnout práci, která by mě nebavila. 

 

Málo se ví, že jste se v druhé polovině 70. let snažil vytvářet umělecké akty.

Velmi jsem obdivoval tvorbu Tarase Kuščynského a zároveň jsem v té době zažíval velkou vlnu posměšků ze strany kolegů fotografů. Chtěl jsem zkusit něco úplně jiného a ukázat, že umím fotografovat nejen náhodná setkání na ulicích a letní pohodu u Sázavy, ale i modelky v ateliéru. Poměrně rychle jsem však začal chápat, že to není moje parketa. Z této škatulky si dnes cením zejména těhotenských aktů žen, které jsem fotografoval ve Zlenicích od dětských let, pak jsem jim dokumentoval svatbu a nakonec i změny jejich těl při čekání na potomka. 

 

Zmiňoval jste jedovatou kritiku, která provázela vaší tvorbu.

Tzv. umělečtí fotografové se na mě dívali skrz prsty. Já však tvrdím, že i kritika je uznání. Pro fotografovu tvorbu je nejhorší nezájem, trapné a prázdné ticho.

 

Patříte do skromného kroužku autorů, kteří se u nás zabývali fotografováním humoru. Můžete ještě vyjmenovat pár autorů, kteří se snažili o podobný typ snímků?

Samozřejmě Dušan Pálka, který prokázal, že za kvalitními fotografiemi se nemusí cestovat stovky kilometrů. Částečně se v této škatulce drželi Otto Dlabola, Zdeněk Thoma, Jan Šilpoch či Vladimír Kunc. 

 

Před rokem 1989, tedy v době, které říkáte „minulá“, jste byl jedním z nejpublikovanějších českých autorů. Obesílal jste také velké množství nejrůznějších salonů a mezinárodních výstav v zahraničí. 

Nečekal jsem, až k mým dveřím přijde štěstí, naopak jsem se snažil jít těmto šancím naproti. Také jsem byl naštvaný z řečí několika kolegů, kteří tvrdili, že by ty přízemní Dostálovy žertíčky nikdo nevystavil. Poštovné do světa tehdy bylo levné, drahý nebyl ani materiál. Zatnul jsem zuby, zavřel se v komoře a za pár let jsem vystavoval na 1 500 výstavách od Tokia po Ameriku. Je jasné, že v tomto počtu byly některé salony mizerné, jiné průměrné a jen pár jich bylo skvělých. Z každé výstavy mi přišly rozsáhlé tištěné katalogy, které pro mě znamenaly unikátní spojení se světem. Tehdy byly uzavřené hranice, neexistoval internet a jediným zdrojem informací o zahraniční tvorbě byl sovětský časopis, který dostávali v jediné trafice v Praze. 

 

Občas slýchávám, že na vašich fotografiích jsou formální chyby a proto jsou špatné.

Je mimořádně důležité naučit se žít s vědomím, že nejsem dokonalý. Nemá smysl fotografovat a přitom si neustále v duchu opakovat formální poučky, co je dobře a co ne. Pan Sudek i pan Bresson vytvořili velké množství záběrů, které byly z teoretického pohledu chybné. Možná jim ze záběrů vybíhají nohy nebo se jim kácí budova v pozadí – ale ty jejich snímky fungují, mají atmosféru, emoci příběh a sílu.

 

Využíváte při výběru snímků pro knihy a výstavy kurátora?

Fotografie zachycuji, vyvolávám, zvětšuji a vybírám většinou sám. 

 

Jste nepozorovaný lovec prchavých okamžiků, nebo s lidmi při fotografování mluvíte?

Málokdy vstupuji v otevřený kontakt. Možnosti fotografování v ulicích se v poslední době zhoršují. Lidé nemají čisté svědomí, každý desátý něco ukradl, každý dvacátý je v naší zemi ilegálně. Lidé se mne ptají na částku, kterou jim za fotografování vyplatím.

 

Dokážete vyjmenovat dva tři vaše snímky, kterých si ceníte? 

Zmínil bych třeba pohled na psí, ženské a koňské nohy zachycený během dostihů v Chuchli. Je to snímek, nad kterým se musí chvíli přemýšlet a který zároveň odráží atmosféru tradičního víkendu v dávné minulosti. Rád se také dívám na portrét starší ženy s trumpetou. Je to paní, která se naučila troubit, aby nebyla ve stáří sama. Chodila hrát po hospodách, měla také malou roli ve filmu Farářův konec. I její smrt je spojená s hudbou – praskly jí od troubení žíly v hlavě. Miluji také záběr staršího muže, který se upřeně dívá na sklenici piva. Je to jednoznačný příběh: léto, horko, velká žízeň, chuť na pivo. 

 

Jak byste obecně popsal fotografie, které jsou vám blízké?

Nejvíc krásy se skrývá v obyčejnosti, ve zdánlivě banálních každodenních událostech. Mám rád fotografii, kde jsou lidé, kteří stárnou a umírají, věci, které vznikají a zanikají, prostředí, které se každým dnem mění. Fascinují mě zdánlivé banality. Třeba vidím starší paní na přechodu, která se zastaví na červenou a odloží si těžké tašky. Pak padne zelená a ona vyrazí. Teprve po několika krocích zjistí, že si nevzala ty tašky a vrací se. Dokážu ocenit nádhernou scénu s příběhem i tehdy, když jsem jen jeho němý svědek bez fotoaparátu v ruce. 

 

A víte, co mě mrzí a štve? Vidím vaše brýle, účes, sklenici, ze které pijete, a já vás nefotografuji. Vidím ulici zalitou sluncem a já ji nefotografuji. Vidím servírku u zdi pokryté snímky a já jí nefotografuji. Za pár let už nebudeme schopní vybavit si podrobnosti našeho setkání. Není to škoda?

 

Dovoluji si prohlásit, že v poslední době zaznamenávám ve vašich fotografiích mizení fyzických lidí a jejich nahrazování pouhými stopami jejich činnosti. Někdy tyto stopy až vyvolávají vzpomínky na imaginativní umění. Inspirujete se tvorbou českých surrealistů?

Mám velmi rád tvorbu Viléma Reichmanna a dalších autorů z jeho okolí. Nicméně netvořím podle žádného programu, pouze chodím a dívám se. A přitom se nádherně bavím.

 

 

---

 

 

ŽIVOTOPIS

František Dostál se narodil v roce 1938 na pražském předměstí ve Vršovicích. Vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou, kde se poprvé dostal do kontaktu s fotografií. Navštěvoval sportovní školu Otakara Jandery a už po ročním tréninku ve skoku vysokém vyhrál titul mistra republiky v této disciplíně, kvůli zdravotním problémům však sport brzy opustil. V 60. letech začal dojíždět do Zlenic u Senohrab na řece Sázavě, kde nafotografoval svůj nejznámější soubor Letní lidé. Kromě toho Dostál dlouhodobě dokumentuje drobné střípky života v Praze a vytváří imaginativní pohledy na městské ulice. 

 

Přestože je tento autor co do počtu uveřejněných a vystavených snímků jedním z nejúspěšnějších českých fotografů, nikdy se nestal profesionálem. Celý život byl zaměstnán ve Škodě Praha, kde se mimo jiné podílel na vývoji strojů k opracování reaktoru pro jadernou elektrárnu v Temelíně. Souběžně s tímto zaměstnáním publikoval tisíce záběrů, které čtenářům tehdejších novin a časopisů přinášely radost a potěšení. Představoval své snímky na desítkách autorských výstav, obeslal bezpočet salonů a kolektivních přehlídek po celém světě. V závěru 70. let se jeho fotografie objevily na výstavách dvou ročníků soutěže World Press Photo.

...

Vloženo: 01.06.2014 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---