Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Czech Frame Photo

Babí léto přecházející do vlhkého a sychravého podzimu je každoročně obdobím fotožurnalistické sklizně, během které se odborná i laická veřejnost dozvídá výsledky soutěže Czech Press Photo. Letos byla tato událost poněkud ve stínu předčasných voleb, které říjnové povětří zpestřily vůní kosteleckých párků a křemešníku krájeného natenko. K výsledku tohoto mezistranického klání se – na rozdíl od výsledků fotografické soutěže – vyjadřovat nebudu. Nicméně se těším, jaké nové náměty, témata, hrdiny, oběti a padouchy tento povolební guláš z čerstvé koniny nabídne českým fotoreportérům i občanům... 

 

 

World Press Photo i jeho mladší sestra z Čech, Moravy a Slezska letos překvapily. Po letech, kdy nemalá část oceněných snímků v hlavních kategoriích upřednostňovala akci před estetikou, letos se dostalo na fotografy z druhého břehu. Tedy na autory, kteří nezapomínají, že i fotografie v novinách a časopisech by měly obsahovat vedle zpravodajské složky i složku výtvarnou. Stručně řečeno – letošní ročník CPP rozhodně stojí za shlédnutí a návštěva výstavy nebude promarněným časem. 

 

Letošního ročníku se zúčastnilo 294 fotografů s trvalým bydlištěm v České a Slovenské republice s celkovým počtem 3580 snímků. K významným domácím námětům patřily zejména politické a přírodní katastrofy (prezidentské volby a povodně), ze zahraničních pak nepokoje v Turecku a na Blízkém východě. 

 

Rath cestou do suterénu

Hlavní cenu v soutěži si odnesl reportér České tiskové kanceláře Michal Kamaryt, který zachytil obžalovaného poslance Davida Ratha při cestě výtahem do soudní místnosti. Mrtvolně nasvícená postava v černém s přímým pohledem do objektivu vyvolává dojem hříšníka převáženého do podsvětí.  

 

Vítězný snímek soutěže CPP a jeho autor jsou každoročně pod kritickou palbou ze všech stran. Také já si přisadím, ovšem moje slova samozřejmě nesměřují na soutěžícího, ale na porotu. Opakovaně jsme na stránkách našeho časopisu řešili otázku, jestli je u zpravodajské fotografie důležitější informační nebo estetická složka. Vítězný záběr zaznamenává politickou celebritu v nejtěžším období jejího života, zachycuje motiv důležitého předělu v dějinách české politiky, kdy se do vazby kvůli podezření z korupce dostal krajský hejtman a člen dolní sněmovny parlamentu. Snímek lze vtipně interpretovat, lze se částečně vcítit do pocitů člověka, kterého nevelká krabice od vína dostala do vězení. Obrazové kvality tohoto snímku, jeho poselství a zejména jeho univerzální srozumitelnost pro budoucí generace však jsou sporné. Obávám se, že za pět let už budou za mřížemi desítky politiků a my budeme marně lovit v paměti, kdo že je ten zasmušilý chlapík zachycený přes průzor ve výtahových dveřích.

 

Jací by byli moji favorité na vítěze? Pokud bych chtěl vyzvednout některé z domácích témat, pak bych dal jednoznačně přednost Zemanově cestě na Pražský hrad od Martina Divíška. Můžeme si o novém prezidentovi myslet cokoliv, nejde však popřít, že jeho zvolení občany do značné míry změnilo poměry v naší zemi. Soubor je navíc i obrazově kvalitní a zachycuje politika, na kterého jistě nikdo z nás nezapomene. V případě volby zahraniční události pak pro mě byly příjemným překvapením Šibíkovy snímky z nepokojů v Turecku, kterým nelze upřít dramatičnost, kvalitní práci se světlem, barvou i obsahem. 

 

Mezi výtvarnem a akcí

Kategorii Lidé, o kterých se mluví až na výjimku ovládly prezidentské volby. Martin Divíšek sledoval nakonec vítěznou cestu na hrad ve štábu Miloše Zemana, Lukáš Bíba dokumentoval kandidáta občanských demokratů Přemysla Sobotky a Karel Cudlín se zaměřil na zdánlivého favorita voleb Jana Fišera. Všichni tři autoři podali obrazově i informačně hodnotnou zprávu, dobře charakterizovali všechny zachycené kandidáty a rozhodně se nedá říct, že by se jednalo jen o prostý medailon osobnosti. Zejména Divíškův černobílý soubor působí kompaktně a nechybí mu nic, co bych u takového typu zprávy očekával. 

 

Také v kategorii Aktualita získal čestné uznání soubor o prezidentovi z Vysočiny, který si však fotografovaný za rámeček nedá. Paparazzi z Blesku Ladislav Křivan totiž zaznamenal prvního muže republiky na vyjížďce po rybníku. Svalnatí muži z ochranky pádlují na velkém nafukovacím člunu a táhnou na provázku prezidenta rozvaleného na menší loďce. Tyto záběry mohou vyvolat debatu o hranici mezi novinářskou etikou na straně jedné a svobodnou kritikou politických reprezentantů na straně druhé. Osobně si myslím, že série snímků, které odhalují vysokého státního činitele jako poživačného papaláše, je užitečná. Jen si vzpomeňme na to, jakou roli sehrály bulvární snímky v případě italského premiéra Silvia Berlusconiho a jaké zemětřesení způsobily na tamní politické scéně. Přestože se nám tyto snímky nemusí z fotografického hlediska líbit, mají svůj obsah a smysl. 

 

Mimořádnou hodnotu mají záběry Jana Šibíka a Milana Jaroše z nepokojů v Turecku, přičemž je zajímavé srovnávat práci s akcí a obrazem těchto dvou autorů. Šibíkovy snímky jsou efektní, plné emocí, barev a vzruchu. Jarošova zpráva o těchto událostech je klidnější a výtvarnější, mohli bychom říct – méně deníková a více časopisecká. Záběr partnerské dvojice hledící z moderní budovy na shromážděný dav i pohled na muže s molotovovým koktejlem zasaženého proudem z vodního děla připomínají spíše klasické obrazy než aktuální reportáž pro média. 

 

Tradičně pojatý humanistický dokument, který žije a a doufám ze bude žít i nadále, zastupuje dvojice Jan Vermouzek a Martin Wágner svým souborem z ruského Kaliningradu. Syrové černobílé snímky prokazují fakt, že oba autoři tomuto prostředí rozumí, umí jej sledovat, zachytit i interpretovat. 

 

Fotografie jako společenský hybatel

Několik souborů aktuálního ročníku CPP neřeší jen prosté tady a teď, ale zabývají se motivy neřešených a nevyřešených problémů současného světa. Nabízí tak námět a prostor pro diskuzi o hrozivých případech bezpráví, o těžkém životě dětí i dospělých a událostech, o kterých většina z nás nemá ani tušení. 

 

Jako příklad může sloužit portrétní soubor Martina Bandžáka o dětských obětech sexuálního násilí v Demokratické republice Kongo, série Martina Tomana popisujícího život prvního českého novodobého válečného invalidy, který se po zranění v Afghanistánu snaží vrátit do normálního života nebo dvě kolekce Jany Ašenbrennerové o problematice nedostatku zdravotně nezávadné vody v Africe a o mimořádně těžkém životě homosexuální komunity v Kongu. Tito tři autoři nám připomínají, že mezi spokojeným životem Evropanů a peklem na zemi často leží jen několik stovek kilometrů vzdušnou čarou. Zmíněné soubory v nás mohou probudit empatii i touhu pomoct lidem, kteří většinou za svůj osud nemohou a kteří jej ani svými silami nedokáží překonat. Do škatulky snímků snažících se o občanskou evoluci, se dají započítat i Avedonovsky pojaté portréty bezdomovců na bílém pozadí od Manuela Štraucha, které překvapí svou technickou kvalitou.

 

Na hranici konceptuální tvorby se pohybuje řada fotografií Pavla Juříka, jež zachytil noční pohledy na monokulturní lesy – typický a zároveň problematický prvek v české krajině. Je totiž “monokulturní” nejen zachyceným obsahem, ale i formou, která podtrhuje dojem z lesa tvořeného smrky vysázenými do řádků.

 

Debatu o domácí problematice otvírá Roman Vondrouš svým souborem z nevěstinců, který naši čtenáři mohli vidět v minulém čísle našeho časopisu (přičemž poněkud ironicky vyznívá jeho zařazení do kategorie Umění a zábava). Stejný autor však také uspěl v jemu bližší kategorii Sport, kde druhé místo získaly pády koní a jezdců při dostihových závodech. Snímky – přestože se formou odlišují od autorova loňského úspěšného souboru – obsahují silné a mimořádně technicky zvládnuté sdělení.  

 

V kategorii Umění a zábava musím vyzvednout vítězný soubor Milana Illíka Crew Teens – společné chvíle z dob studií. Autor dokumentoval život středoškolských studentů v nejrůznějších situacích – během maturitního plesu, zábav, při cestě nočním autobusem i při rozdávání vysvědčení. Nejedná se o žádný humanistický dokument, abecedu duševního prázdna zasazenou do školního protředí ani povrchní fotodeníček. Jde o prožitou, autentickou a otevřenou zprávu o specifickém prostředí, etapě lidského života a naší době, o krásných holkách a svalnatých klucích ze zadní lavice, co to mají na háku.

 

Soutěž se smyslem pro humor

Oceňuji smysl pro humor členů mezinárodní poroty, který prokázali několika překvapivými, ale trefnými cenami. Mám zejména na mysli první místo v kategorii Každodenní život, kde se umístil soubor pohledů na osoby na panelákových balkonech od Zdeňka Vajnera. Tato série nazvaná Veřejné soukromí vyvolává dojem, že autor tyto scény spojené se slunečným počasím zažíval celé své dětství – tak, jako tisíce dalších obyvatel sídlišť. Na rozdíl od nich se však jednoho dne rozhodl tyto obrazy všedního víkendu zaznamenat. Fragmentované sklo, které rozbíjí konkrétní tvary osob a vytváří z odpočívajících lidských těl mozaiku, připomíná jednoduché filtry používané v obrazových editorech někdy před 15 lety. 

 

Překvapivě minimalistická šestice pohledů Podkrkonoší od Lukáše Tofana zachycuje stopy člověka v zimní krajině. Lidský zásah je zde reprezentován tu odhozenou slupkou od banánu, jindy temně žlutými vymočenými stopami ve sněhu nebo temnou budovou v jinak opuštěném prostředí. Soubor má své jednoznačné výtvarné hodnoty a dovedu si jej představit mezi oceněnými i na soutěžích umělecké fotografie typu Frame. 

 

Grant pro důchodce

Na pozici pražského primátora se po Bémově éře nyní v rychlém sledu vystřídalo několik osobností. Letos měl na výběr grantu vliv olomoucký rodák Tomáš Hudeček, který k mému překvapení nevybral žádný ze souborů sledujících stavební rozvoj metropole. Naopak, jeho pozornost si přilákala černobílá série zaznamenávající aktivní život seniorů od Eduarda Erbena. Ze začátku jsem byl touto volbou zklamán, nakonec jsem si však uvědomil, že se primátor trefil do oblasti, která je v rámci grantů málo sledovaná. Po letech se opět objevuje téma zaměřené nikoliv na budovy, urbanismus a podobné vizionářské cíle, ale na konkrétní obyvatele města, konkrétně na nejstarší generaci. Považuji to za užitečné a správné rozhodnutí. 

 

 

Výstava Czech Press Photo 2013 patří rozhodně k ročníkům, které přinesly kvalitní díla v oblasti české fotožurnalistiky. Jak naznačuji v úvodu, cítím nepřehlédnutelný příklon soutěže k výtvarnější odnoži fotografické tvorby. Velmi mě to těší, protože pevně věřím tomu, že moderní fotožurnalistika se nemusí omezovat jen na popis. Naopak, že by se její zobrazovací a vyjadřovací rejstřík měl odpoutat od pozice pozorovatele směrem k autorské interpretaci. Letošní ročník CPP naznačil, že tento trend začíná mezi českými fotografy převládat. 

...

Vloženo: 29.10.2013 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---