Petr Vilgus

Michal Novotný na mě čekal v červeném obytném transportéru před Městskou knihovnou v Praze. S tímto autem, po kterém podle svých slov celý život toužil, objíždí nyní venkovské oslavy a dokumentuje je pro kalendář soutěže Vesnice roku. „Když skončím práci, přejedu někam k vodě, rozdělám si oheň a užiji si hezké léto,“ říká.

Poklidná tématika jeho současného projektu i jeho nenápadný vzhled nijak nenapovídají, v jak extrémních situacích se tento reportér v minulosti pohyboval. Málokoho by při pohledu na něj napadlo, že procestoval polovinu světa a byl svědkem řady krvavých konfliktů, které většina z nás zná jen z bezpečného závětří televizního zpravodajství.

Kde jste začal fotografovat a kdo vás do tohoto oboru uvedl?

Vyrůstal jsem v pražské vilové čtvrti mezi Vysočany a Prosekem, což byla klidná a tichá oblast na dohled od centra. Díky charakteru tohoto místa jsem prožil v podstatě dětství na venkově. Vzpomínám si, že jednu z prvních fotografií jsem vytvořil jako kluk pomocí tátovy Flexarety. Měla být pokácená švestka, kterou jsem měl rád a já jsem se rozhodl zachovat ji aspoň na filmu. Jindy jsem zas zachytil průjezd nějakého cyklistického závodu přes naší část města. Ale rozhodně jsem nebyl malý talent, který od malička pracoval na své budoucí kariéře. Fotografovat jsem začal prakticky až během mé první cesty na bojiště v bývalé Jugoslávii. Neustále jsem se učil za pochodu a učím se dodnes.

Jestli mi z mých ranných let něco zůstalo, pak je to moje touha zaznamenávat mizející věci. Tehdy to byla švestka, dnes třeba pod náporem turismu mizející ráje na severu Indie.

Jakou školu jste vystudoval?

Chodil jsem na nově otevřenou průmyslovku osm minut od mého bydliště. Později jsem se přihlásil na etnografii, protože ve mě četba dobrodružných knih vyvolala zájem o cizí kraje, ale na zkoušky už jsem nedorazil. Zjistil jsem, že zajímavější je zabývat se tímto oborem v praxi.

Jak jste se dostal k fotografování tak specifické oblasti fotografie, jakou je válečné reportérství?

Po revoluci v roce 1989 jsem si koupil Prakticu a objel klasické výletnické destinace jako Vídeň nebo Dachstein. Když skončila šlola, vydal jsem se stopem do Sýrie. Miloval jsem knihy od Richarda Halliburtona, dobrodruha, který cestoval po exotických místech světa a cestopisem si vždy vydělal na další expedici. Tento životní styl byl i mou inspirací.

Proč právě Sýrie?

Měl jsem na ten „výlet“ 100 dolarů. Když bych chtěl jet na západ, vystačilo by mi to na pár dní. Kdybych jel do Afriky, platil bych trajekt a ten by mi taky hodně peněz ukrojil. Do Íránu se těžko shánělo vízum. Sýrie byla nejbližší exotika dosažitelná stopem. Tak jsem tam dojel, něco nafotografoval, něco napsal a zjistil jsem, že tady o to nikdo nestojí. Nakonec fotografie otiskli v nějakém ostravském časopisu, kde mi myslím za to nic nedali. Pak začala válka v Jugoslávii.

Bylo rozumné jet na tak žhavé bojiště?

Nevím, kolik jste měl v osmnácti letech rozumu a jak často jste jej užíval. Mě během roku 1989 fascinovali reportéři světových deníků, kteří se po Praze pohybovali ve fotografických vestách, s několika aparáty na břiše a cigaretou v puse. Začal jsem se dívat na CNN a v té době se začalo mluvit o jugoslávské válce. Rodičům jsem řekl, že jedu slavit silvestra na Šumavu, sbalil jsem stan a odjel z benzínky v Průhonicích stopem na frontu do Osijeku.

Co jste tam po příjezdu dělal a jaké zde vznikly snímky?

Utábořil jsem se za městem a hned první večer prožil drsnou situaci, kdy jsem ležel na půl cesty mezi pozicemi dvou válčících stran, které přes moje tábořiště střílely. Tehdy jsem si říkal, že příště budu cestovat maximálně trojkou do Braníka. Pak to utichlo, já ráno sešel do města a fotografoval různé povrchní motivy jako vojáky v kavárně nebo pobořený most. Když jsem se po pár dnech vrátil, odnesl jsem ty fotografie do deníku Telegraf. Ten den, kdy mi otiskli první snímek, jsem jel brzy ráno na hlavní nádraží a skoupil hned deset výtisků těch novin.

Později jste začal cestovat i do zemí bývalého Sovětského svazu.

Redaktor, který přebíral tu mou jugoslávskou fotografii do tisku mi řekl, že se v Evropě vedou ještě jiné války – třeba na Kavkazu. A tak jsme tam s kamarádem začali jezdit. Cestování bylo neuvěřitelně levné – několikadenní cesta vlakem z Moskvy do Baku stála dva dolary. A když jsme dorazili na místo, nezaplatili jsme už za nic ani kopějku, protože jak v té době místní lidé viděli cizince, byli z něj nadšení. Ubytovali nás, hostili, vozili na frontu...

Přijížděl jste na fotografování s nějakou vizí nebo jste se nechal unášet vývojem děje?

Stačily dvě slečny ze Soči, se kterými jsme se zkamarádili ve vlaku, abychom změnili své původní plány. Týden jsme s nimi chodili na diskotéky a pak jsme si řekli, že je čas začít pracovat. Z válek v Jižní Osetii, Abcházii a Náhorním Karabachu jsme si vybrali tu nejbližší. Nechali jsme se odvézt humanitárním vrtulníkem do obleženého města. Seznámili jsme se zde s milými Čečenci a tak jsme tam zůstali.

Nějakou dobu jsem spolupracoval s Respektem a v roce 1995 jsem vyhrál konkurz na reportéra Reflexu. Moje úloha zde byla hlavně psát texty ke snímkům Jana Šibíka, který tehdy neuměl dát dohromady kloudnou větu. O pár let později jsem využil nabídky na spolupráci od pátečního magazínu Lidových novin, kde jsem vydržel až do příchodu dvojice Balšínek–Zátorský v roce 2009.

Reportér AFP Joe Klamar mi říkal, že nerad jezdí do zemí, kde má jeho život menší hodnotu než jeho fotoaparát.

Jinak se na tuto otázku díváte v 18 a jinak ve 40. Když jsem byl mladý, dali jsme si pár decovek vodky a klidně usnuli v domě, okolo kterého vybuchovaly granáty. Dnes už je to jiné – byli jsme před pár lety s kamarádem na rutinní hlídce české jednotky v Afghánistánu a po jejím napadení bylo z 21 vojáků sedm zraněných. Tehdy jsme si řekli – fotografie za to riziko nestojí, ať si to dokumentuje někdo jiný. Druhý důvod byl finanční. Od války v Iráku nesmírně stouply náklady na práci v rizikových oblastech. Třeba jen vypůjčení auta na Haiti prý stálo po zemětřesení za den až 500 eur.

Co pomáhá v krizových oblastech, aby člověk neskončil okradený nebo mrtvý?

Je důležité mít místního průvodce, který jednak dokáže na základě zkušeností odhadnout, kde hrozí nějaké nebezpečí, jednak mi vyhledá kontakty na zajímavé lidi a prostředí. Mám štěstí v tom, že takové lidi většinou rychle najdu. Například v Kongu jezdili po městě vylekaní ozbrojení vojáci v zamčených Toyotách a já jsem tam klidně cestoval s průvodcem na mopedu. Uměl se vyhnout nebezpečným situacím a bezpečně odhadnout, kde jsou zlouni.

Silný a zároveň kontroverzní je váš soubor o dětských narkomanech v Oděse.

S kamarádem Markem Vítkem jsme fotografovali v Černobylu a když jsme měli den pauzu v Kyjevě, zkusili jsme si zpracovat téma dětí ulice, které čichají rozpouštědla. Jeden ukrajinský fotograf nám pak prozradil, že v Oděse jsou i dětští uživatelé nitrožilních drog. Pár let jsem to téma držel v hlavě a pak jsem kontaktoval šéfa neziskovky, která se těmto dětem snaží pomáhat.

Jak se s takovým tématem morálně vyrovnáváte?

Těm konkrétním klukům už bohužel nešlo pomoct – většina jich zemřela během pár měsíců. Soubor však několik let používá zmíněná neziskovka pro fundraising, jehož cílem je získat peníze pro řešení problému dětí ulice. A když tento už docela starý soubor vyšel před časem v ukrajinských novinách, způsobil malé pozdvižení. Lidé vůbec netušili, že se taková hrůza odehrává nedaleko jejich domovů.

Vyhrál jste fotografii roku 2001 na Czech Press Photu se snímkem z pohřbu amerického hasiče, který zemřel při záchranných pracích po útoku na World Trade Center.

Pikantní byla už cesta, jak jsem se tam dostal. Pracoval jsem v září 2001 na dunajských ostrovech, kde sice máte pocit naprosté divočiny, ale kvůli zcela rovinatému terénu je zde signál pro mobily. Zde mě zastihnul šéfredaktor s žádostí, abych se hned vydal do USA. Cestoval jsem nejprve na traktoru, pak loďkou pašeráka cigaret, vlakem, taxíkem, letadlem. Do New Yorku jsem dorazil se čtyřdenním zpožděním. Lecos se tam dalo vyfotografovat, ale s pracemi těch, co byli na místě od začátku, se to nedalo srovnávat. Už třeba jen proto, že fotoaparáty, které jsem si v té vyjančené době musel poslat jako zavazadlo, dorazily až za několik dní.

Jaký je váš postoj k moderní fotografické technice?

Nikdy jsem neměl rád práci ve fotokomoře a na „vůni ustalovače pod červeným světlem“ nijak nevzpomínám. S počítačem se mi pracuje mnohem lépe. Pravda však taky je, že jsem na digitál přešel velmi pozdě a ještě válku v Iráku jsem zaznamenával na film.

Exponujete s digitálem více snímků než na film?

Ani ne, vždy jsem v silných momentech hodně exponoval, protože vím, jak významnou roli hrají malé změny ve výrazu, směru pohledu, rozvržení postav apod. Třeba pro osmistránkovou reportáž o konfliktu v Kosovu jsem před lety přivezl na filmech cca 3600 záběrů.

Jak moc se vyznáte ve fotografické technice?

Málo a nestydím se za to. Občas ke mě přijde nějaký amatér a ptá se mě třeba „používáte bracketing“ nebo „kolik máte v aparátu ostřících bodů“? Když mu odpovím, že netuším, jsem za pitomce. A utvrdím ho v jeho názoru tvrzením, že mi nevadí zapixelovaný obrázek, pokud obsahuje silnou a zapamatovatelnou scénu.

Patříte mezi „zuřivé reportéry“, kteří aparát neodkládají ani ve spánku?

Rozhodně ne. Bez cíle fotoaparát moc nenosím a ani nejsem ten typ, který by po fotografování pracujících dětí v Bangladéši vyrazil třeba do podvečerní Dháky a udělal tam další soubor. Ulice tohoto města svou přelidněností připomínají dva nekonečné prvomájové průvody, které jdou proti sobě. Otevřeně přiznávám, že než to, raději si v hotelu odpočinu u televize.

V které části světa nejraději fotografujete?

V minulosti jsem rád cestoval za tibetskou kulturou do Nepálu a Indie. Ta oblast se však hodně mění k horšímu, všude rostou hotely a další zařízení pro turisty, lidé už nejsou tak milí na cizince. Celkově jsem v jihovýchodní Asii mohl strávit zhruba tři roky svého života a už mě to tam moc neláká. Začínám uvažovat o cestách do Jižní Ameriky.

Jak dlouhý čas věnujete jednotlivým tématům?

Dříve jsme všichni měli na práci moře času. V některých oblastech jsem zůstával i několik měsíců. Dnes už to je kratší doba, ale snažím se na jednu cestu jezdit alespoň na 4–6 týdnů nebo se na místo vracet. Ta přestávka je velmi užitečná, protože mi umožní prohlédnout si hotové snímky a vypozorovat případné nedostatky souboru.

Vybíráte si fotografie sám nebo pomocí rádce?

Je dobré mít jako konzultanta člověka, který není v zachycených situacích nějak citově angažován. V minulosti mi někdy pomáhali Honza Šibík a Karel Cudlín. Bylo zajímavé sledovat, jak každý z nich posuzoval snímky – Šibík odhazoval prohlížené fotky a říkal „Sračka, sračka, sračka, tahle docela dobrá, zase sračka...“ A Cudlín říkal „tož ty jsi dobrý borec teda, tahle je dobrá, ta je hodně dobrá, ta se mi fakt líbí, ty jsi dobrej kořen, hele a ta je o něco lepší než ty předchozí.“ Většinou vybrali skoro stejnou kolekci, akorát po Šibíkovi jsem si připadal jak neschopný hlupák a po Cudlínovi jako mistr.

Proč často pracujete s černobílým obrazem?

Někdy se barva hodí, jindy snímek úplně rozstřelí. Třeba při fotografování zápasníků v západní Africe jsem zjistil, že vše mi na snímku skvěle sedí, až na jednu postavu, která měla na sobě neuvěřitelně zářivé trenýrky. Byly tam jak pěst na oko. Podobné to bylo během dokumentace letničních církví v Kongu. Odehrávají se tam silné výrazy účastníků, zajímavé situace, ale vše je tak neuvěřitelně barevné, že by si diváci vůbec nevšimli toho podstatného.

Od roku 2009 jste na volné noze. Co děláte?

Když mě šéfredaktor Balšínek na hodinu vyhodil z Lidových novin, myslel jsem si, že se o držitele řady prestižních cen čeští vydavatelé poperou. Ale nic takového se nestalo. Nyní fotografuji zejména pro významné zahraniční deníky a časopisy, nejčastěji pro The New York Times (odstranil jsem IHT je to v podstatě mezinárodní verze NYT).Témata se odvíjejí od toho, jaké priority má píšící redaktor zodpovědný za naší část Evropy. Jednou je to výroba pervitinu na Jesenicku, jindy politika. V posledních letech dominuje cestovní ruch, tedy restaurace, bary nebo pivovary. Naposledy jsem měl za úkol vyfotografovat dost neuvěřitelný nonstop na Andělu, kde se lidé třeba ve tři ráno dívají na přenosy ze severoamerické hokejové ligy.

Velice příjemná je spolupráce s Ministerstvem pro místní rozvoj a Svazem měst a obcí. Zpracovávám fotografie vítězů soutěže Vesnice roku. Jezdím na různé krojované průvody, slavnosti, dožínky nebo trhy. Překvapilo mě, že stačí parta několika nadšenců, jejichž energie způsobí, že ožije celá obec. Nejen že mě tato práce hodně baví, ale ještě je to cesta k nádhernému prožití léta. Jsem mezi zajímavými lidmi, fotografuji, jezdím si po Čechách a když skončím práci, zajedu se svým transportérem k vodě, udělám si ohníček a dívám se na hvězdy. Mohu si přát víc?

ŽIVOTOPIS

Michal Novotný (nar. 1973) vyrůstal v pražské vilové čtvrti na Krocínce. Vystudoval strojařskou průmyslovku na Proseku, poté se přihlásil na vysokou školu na etnografii. Na přijímací zkoušky však už nedorazil. Svou fotografickou kariéru odstartoval v osmnácti letech cestou do začínající srbsko-chorvatské války. Následně absolvoval několik cest do zemí bývalého Sovětského svazu, zejména na Kavkaz. Jeho reportáže v té době otiskoval nejčastěji časopis Respekt. V roce 1995 nastoupil do týdeníku Reflex, kde však z větší části působil jako píšící partner Jana Šibíka. O tři léta později přešel na místo fotografa v magazínu Pátek Lidových novin, kde vydržel do roku 2009. Od té doby působí jako reportér na volné noze, jehož snímky otiskují The New York Times, GEO, Time, Stern, DAYS JAPAN, Focus, L’Expres, L’Equipe, International Herald Tribune nebo El Mundo.

K Novotného nejvýznamnějším oceněním patří třetí místo v soutěži World Press Photo v kategorii Každodenní život v roce 2006 za fotografie slepých lidí v Libérii, 1. místo v soutěži Best of Photojournalism 2007 v kategorii Každodenní život za fotografie dětí ulice v Oděse a čestné uznání ve stejné soutěži v roce 2004 za reportáž o indických zápasnících. Jeho snímky dostaly od roku 1997 celkem dvacet dva ocenění v soutěži Czech Press Photo včetně fotografie roku 2001. Od roku 2010 se této soutěže neúčastní.

FOTOGRAFICKÁ TECHNIKA

Zapixelovaný snímek mi nevadí

První fotografie vytvořil Michal Novotný tátovou Flexaretou, v jugoslávském a karabašském konfliktu používal Prakticu. „Když jsem prchal z Karabachu s reportérem z Reuters, poradil mi, že si mám koupit Nikon F801 a já jsem jej pak používal řadu let. Když zazlobil v kambodžském pralese, přikoupil jsem si FM2 jako pojistku pro případ selhání hlavního aparátu.“ Později zaexperimentoval s Canony a velmi dlouho se držel tradiční filmové technologie. Po přechodu na digitál využíval Canony D20 a D30, později D5. Nikdy nepotřeboval mít aktuálně nejšpičkovější model, protože tvrdí, že mu nevadí zapixelovaný obrázek, pokud obsahuje silné sdělení.

PŘÍHODA

Když jsem pracoval v pralese v Kambodži, přestal mi fungovat můj Nikon F801. Měl jsem tu fotografovat další dva měsíce a tak jsem se vydal do Phnompenhu hledat servis. Překvapivě hned na vjezdu do města, kde se jinak pohybovali jen prostitutky a překupníci zbraní, byl obří obchod Nikon. Za 100 dolarů a během jediného dne mi vyměnili velký tištěný spoj a aparát bez problému fungoval. Když jsem v Praze potřeboval mnohem menší opravu, autorizovanému servisu to trvalo měsíc a půl.

...

Vloženo: 25.08.2013 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

RSS | Mapa webu | Oblíbené | Tisk | Nahoru

Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52