Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Jindřich ze Sovince

Rozhovor s Jindřichem Štreitem

 

Profesor Jindřich Štreit nepatří k lidem, kteří by exhibovali svou výřečností. Naopak, zdá se, že v jeho případě vzácně platí jinak odrbané klišé, že za fotografa mluví jeho snímky. Také v tomto rozhovoru odpovídal na moje otázky stručně a přitom přesně a výstižně. Nejhlasitěji a nejkvětnatěji za něj v poslední době promluvila obří výstava snímků z ostravských Vítkovic, které vznikaly v letech 2006–2008 v tamních průmyslových halách a fabrikách.

 

Štreit je nejznámější žijící český fotograf, legenda mezi našimi humanisticky zaměřenými dokumentaristy. Mám to štěstí se s tímto pedagogem Slezské univerzity v Opavě znát osobně ještě z dob mých studií na Institutu tvůrčí fotografie. Proto jej v rámci rozhovoru budu oslovovat křestním jménem. 

 

 

Jindro, když jsme spolu v roce 2005 dělali rozhovor pro časopis, říkal jsi, že digitální fotoaparát není nic pro tebe. 

V té době mi vadila velká prodleva mezi stiskem spouště a expozicí. Ta půlvteřina mi připadala jak celé století. Digitální technika se však za poslední roky natolik zkvalitnila, že je v současné době již téměř jedno, zda fotografuji na film nebo digitálním způsobem. Spíše záleží na tématu a na účelu použití fotografií.

 

Jaký vliv má technologie na výsledky práce fotografa-výtvarníka? Napadá mě třeba Bohdan Holomíček, který i v analogové minulosti mačkal spoušť častěji než většina z nás. Od doby přechodu na digitál už se mi zdá, že je to jen hromadné exponování bez následné editace. 

Při práci s digitálním fotoaparátem není nutné šetřit materiálem, což však neznamená, že bychom neměli přemýšlet o každém jednotlivém záběru. Holomíček ví, co dělá a proč to právě takto dělá. Je to jeho tvůrčí i životní koncept a je nutné ho takto respektovat.

 

Mačkáš i ty s digitálním fotoaparátem častěji spoušť?

Myslím, že je to přibližně stejné jako s filmovými přístroji. Já když už se dostanu do situace, o které jsem přesvědčený, že z ní lze vytěžit zajímavé záběry, snažím se ji plně vyčerpat. V dokumentu totiž nikdy nevrátím situaci, která by mi utekla. 

 

Pro běžného čtenáře zapadáš do šablony "šamana-dokumentaristy ", u kterého by řada lidí předpokládala, že nebude umět pracovat s moderními technologiemi.

Telefonem jsem nikdy nefotografoval, facebook nemám, s počítačem sice pracuji, ale hlavně jako s komunikačním prostředkem. Odborné úkony ponechávám profesionálům. Mnohé výstavy nechávám tisknout, ale vždy jen ve studiu.

 

Zvětšuješ si klasické fotografie sám nebo máš "printera "? 

Klasické fotografie si dělám sám. Ojedinělou výjimkou byla práce v zahraničí.

 

Vybíráš definitivní zvětšeniny pro výstavy a knihy sám nebo máš okruh lidí, se kterými výběr konzultuješ?

Soubor si edituji já. Byly však doby, kdy jsem o výběru hodně diskutoval s členy rodiny, s přáteli i s nahodilými diváky.

 

Jaký je tvůj poměr k barevné fotografii?

Barva je současnost. V poslední době jsem se pokusil kombinovat černobílé fotografie s barevnými. Velmi pečlivě však zvažuji každý záběr.

 

Jakou používáš techniku?

Stále fotografuji Leicou, ale k tomu přibyl v posledních dnech také Canon.

 

Velmi často tě zastihnu telefonicky v autě...

Bydlíme na malé vesničce se středověkým hradem, v Sovinci, v horách, kde se bez auta nedá žít. Vše se musí dovézt. Při tak aktivním životě, jaký vedu, by se bez auta nedalo nic zvládnout. Najezdím kolem padesáti tisíc kilometrů ročně. 

 

V kolika letech jsi začal fotografovat? 

Letos na podzim to bude padesát let, co fotografuji, co jsem dostal první fotoaparát. Když mi na něj otec dal peníze a já exponoval své první filmy, dokonale mě to uhranulo. Stalo se to takto. Profesor, ke kterému jsem chodil do houslí, zároveň obchodoval s fotoaparáty. Nabídnul mi, jestli bych jeden nechtěl. Já jsem s tím fotoaparátem přišel domů a požádal otce, zda by mi ho mohl koupit. Otec mi peníze dal a pronesl větu, že za to nesmím minimálně deset let kouřit. Nikdy jsem neměl cigaretu v ústech. 

 

Přemýšlím nad skutečnými důvody tvého zatčení v roce 1982 – tedy od události, od které loni uběhlo 30 let...

Byl jsem zatčen za hanobení republiky a jejího představitele. Toto obvinění bylo vzneseno na základě fotografií, na kterých byl zachycen obraz prezidenta Husáka. Domovní prohlídka v mém obydlí trvala třináct hodin. Po ní jsem byl odvezen v poutech do věznice v Ruzyni. Chápu to jako odraz doby. 

 

Vrátili ti negativy, které tajná Státní bezpečnost v 80. letech zabavila?

Negativy se mi vrátily po sametové revoluci na základě rehabilitace. 

 

Jak volíš témata své práce? 

Jsem zařazen do kategorie fotograf života. Když má někdo zájem, nabídne mi projekt.

Sám jej neiniciuji. Každé téma a každou práci se snažím udělat co nejzodpovědněji, s maximálním nasazením. Zajímám se o práci kolegů a také o celou šíři problematiky, kterou fotografuji. Nejprve musí být myšlenka a tu se snažím naplnit. Také hodně čekám, jak se situace vyvine.  

 

Máš dopředu naplánováno, co a kde budeš zachycovat do souboru?

Nechávám se vést dějem. Čím méně do událostí před objektivem zasahuješ, tím je to lépe. Důležité je být stále ve střehu. Řekl bych, že se snažím čím dál více splynout s prostředím. Tvrdím, že když se schovám za foťák, jsem v podstatě nenápadný. A snažím se neprovokovat něčím cizím. Třeba na Kavkaze jsem měl takovou malou čepičku. Když jsem pracoval v Čečně, všichni říkali – ty jsi Čečenec. Inguši tvrdili, že jsem Inguš, také Osetinci mě měli za svého člověka.

 

Před 9 lety jsi vyprávěl o zkušenosti z fotografování v Čečně. 

Na základě pozvání Charity jsem měl možnost fotografovat v Ingušsku a v Čečně. Bylo to v době, kdy šlo o válečný konflikt. Mnoho uprchlíků odešlo do Ingušska. Charita se zde starala asi o tisíc dětí. 

Od té doby jsem již žádný podobný projekt ve válečné zóně nefotografoval.

 

V dolních Vítkovicích byla ještě před pár dny přístupná tvoje velká výstava z projektu o místních halách. 

Oslovil mě před lety generální ředitel tamních podniků Jan Světlík. Vítkovice jsem fotografoval na jeho výzvu v letech 2006–2008. Po dva roky jsem navštěvoval systematicky všechny tovární komplexy. Zajímali mě především lidé a vztahy v souvislosti s prostředím, které jsem zachytil v detailech. Fotografoval jsem denní i noční směny. 

Byl zadavatel s výsledkem spokojen?

Ano. Proto mohla roku 2008 vyjít v nakladatelství Kant stejnojmenná publikace. Textem ji doprovodil Jan Balabán a dále byla doplněna CD diskem se skladbou Hlasy oceli, kterou zkomponovala Petra Bachratá a na flétnu nahrála naše dcera Monika.

 

Výstava se realizovala až po pěti letech v nové galerii Gong, která je součástí společnosti Trojhalí Karolina s výkonným ředitelem Petrem Šnejdarem. Galerii architektonicky navrhl Josef Pleskot přímo v areálu Vítkovic. Kurátorkou výstavy byla Ivana Štanclová. K výstavě promluvil Vladimír Birgus, který sleduje moji fotografickou práci od šedesátých let a děkan Slezské univerzity Zdeněk Stuchlík. Tuto výstavu považuji za úžasný počin.

 

Mohl bys aktualizovat počet výstav a knih, které jsi měl od počátku své kariéry? 

Nemám čas to úplně přesně spočítat, ale výstav bylo jistě více než tisíc a uskutečnily se po celém světě. Moje fotografie jsou v nejprestižnějších sbírkách. Vydal jsem třicet knih a mnoho jsem jich ilustroval. Katalogů vyšla také celá řada.

 

Málokdo chápe, jak jsi schopný stíhat tolik výstav, knížek a tvorby....

Jsem si vědom toho, že nedostatek času povětšinou odnese moje rodina. 

 

Na jakém projektu jsi pracoval naposledy?

Poslední dokončený projekt byl na téma Emoce a my. Jde o třináctidílný cyklus České televize, který bude uveden v září. Režisérkou je Monika Rychlíková, hlavní osobností Cyril Höschl. V současné době fotografuji život kostela v Šenově nedaleko Ostravy. Z fotografií bude výstava a vydán kalendář.

 

Kolik dní v roce věnuješ fotografování, kolik pedagogické činnosti, kolik organizačním věcem? 

Nedá se takto přesně rozdělit čas. Každá činnost má své místo. Život musíme přizpůsobit tomu, co je potřebné a co si vyžaduje právě v tuto chvíli více prostoru.

 

Jak se diváš na současný vývoj v živé fotografii? 

Nerad člením fotografii na reportážní, uměleckou, konceptuální, výtvarnou... Pro mě je lepší členění na dobrou, která mě osloví a fascinuje a potom na tu, která mě nezaujme a je bez kreativity.

 

Stále platí, že jsi nikdy neudělal klasickou reklamu? 

Nikdy jsem neudělal žádnou klasickou reklamu. Přesto si velmi vážím perfektní profesionální reklamy. Živím se pedagogickou prací na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. 

 

Proč vedle vlastní fotografické tvorby ještě učíš?

Vždy jsem byl rád mezi mladými lidmi. Pokud jim mám ještě co předat, tak to považuji smysluplné. Můj otec byl výborným učitelem a tak jsem si nedovedl představit, že budu dělat něco jiného. 

 

Máš nejvyšší akademickou funkci, zasedáš v řadě orgánů fakult, vědeckých radách apod. Měl by se tvůrčí člověk měl zaměřit jen na vlastní tvorbu nebo se má angažovat profesně i občansky? 

Akademické aktivity považuji za velmi potřebné. Působím na Slezské univerzitě v Opavě, na Institutu tvůrčí fotografie a i jinde. Jde o chod školy a snahu o zvyšování její úrovně. Vždy jsem se snažil dělat angažované umění, které není lhostejné ke společnosti a k lidem, a tak také žiji.

 

V Česku je nyní cítit velký pohyb ve společnosti směrem k ozdravění poměrů. Co by se podle tebe mělo změnit na prvním místě, aby naše země fungovala lépe? 

 

Je velmi snadné poukazovat na to, co by se mělo, co by měl dělat někdo jiný. Myslím, že nejdůležitější je, aby každý začal sám u sebe. Aby začal dělat svou práci poctivě, býl vstřícný, tolerantní a chápavý ke svému okolí. Zvláště v kulturní oblasti má každý z nás neomezené možnosti. Kulturou nerozumím jen výstavy, divadla, koncerty, knihy. Je to zejména vzájemná mezilidská slušnost. 

 

 

---

 

 

ŽIVOTOPIS

Prof. Mgr. Jindřich Štreit se narodil 5. září 1946 ve Vsetíně. Vystudoval pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (1963–67), po ukončení vysokoškolských studií začal vyučovat na základní škole v Rýmařově a o rok později se stal jejím ředitelem. 

 

Od konce 70. let začal vytvářet v okolí Sovince na Bruntálsku dokumentární soubor Vesnice je svět. V roce 1982 byl zatčen za výstavu snímků z vesnice a po třech měsících vazby odsouzen na deset měsíců s podmíněným odkladem na dva roky za hanobení republiky a jejího představitele. Následoval zákaz pedagogické činnosti a také soudní nařízení, že “nesmí pokračovat v trestné činnosti”, tedy fotografovat. Do roku 1989 se živil jako dispečer Státního statku Rýžoviště. Po revoluci se stal zaměstnancem muzea v Bruntále. 

 

Od roku 1993 vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. V roce 2006 mu prezident Václav Klaus udělil Medaili Za zásluhy I. třídy. Od roku 2000 byl docentem, v roce 2009 získal profesuru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. 

 

Uspořádal přes tisíc výstav po celém světě, vydal třicet samostatných knih a mnoho dalších fotograficky ilustroval. Jeho fotografie jsou v nejprestižnějších sbírkách. 

...

Vloženo: 10.06.2013 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---