Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Kolář Ostravský

Tak jako v české literatuře druhé poloviny 20. století existuje uznávaná tvůrčí dvojice Páral–Hrabal, v humanistické černobílé fotografii můžeme mluvit o neméně významném tandemu Štreit–Kolář. Všichni tito umělci subjektivně, ale zároveň překvapivě autenticky zaznamenávali každodenní realitu života okolo nich. Zatímco Jindřich Štreit začal hned, jak to bylo po roce 1989 možné, zachycovat lidské osudy v mnoha koutech světa, Viktor Kolář zůstal až na několikaleté kanadské intermezzo na domácím hřišti. Zatímco Štreit se stal pověstným množstvím svých autorských výstav, na prezentaci a docenění Kolářovy tvorby došlo až v posledních několika letech.

Dnes si pomalu (a mnozí z nás neradi) zvykáme na fakt, že všeobecně známí fotografové nemusí nutně být také dobří umělci. Média si s těmito figurkami hrají tak, jako s jakoukoliv jinou celebritou třeba z oblasti populární hudby či politiky. Viktor Kolář je poctivý dokumentarista ze staré školy a možná právě proto jeho jméno nefiguruje na vrcholu žebříčků popularity. Ovšem ti, kteří si jeho jméno vybaví, mají okamžitě jasno – fotograf Kolář a město Ostrava patří k sobě. 

Narodil se v průběhu druhé světové války do rodiny vedoucího fotoateliéru. V roce 1964 začal po studiích vyučovat na základní škole a uskutečnil svou první individuální výstavu. Postupně si osvojoval vnímání světa prostřednictvím hledáčku fotoaparátu a pronikal do technických i kompozičních tajemství tohoto oboru. Invaze vojsk komunistických zemí do Československa a rychlý zánik svobod získaných během Pražského jara jej přiměly k emigraci do vzdálené Kanady. Těžce zde pracoval v molybdenových dolech i v niklových hutích, později získal práci v laboratořích v Torontu. Až vládní stipendium mu však dalo jistou nezávislost, kterou využil k fotografování v nákupních centrech v Montrealu. 

Pro mnohé nepochopitelný byl jeho návrat z exilu do vrcholící normalizace v roce 1973. Kolář toto svoje rozhodnutí vysvětloval tím, že se mu ani po letech pobytu v Kanadě nedařilo proniknout do duše tamních obyvatel. Nedokázal změnit své zvyky, způsob verbální i nonverbální komunikace či smysl pro humor, nedokázal se smířit s neprůstřelnou hradbou rezervovanosti, kterou byla obklopena většina lidí v jeho okolí. Po návratu odolal naléhání tajné policie, aby donášel na zahraniční Čechy, vrátil se do dělnických profesí v Nové huti Klementa Gottwalda, později nastoupil jako jevištní technik v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. V tomto období prožívá svůj tvůrčí vrchol, od poloviny 70. let poměrně často vystavoval, od roku 1985 mu navíc režim umožnil působit jako fotograf na volné noze. Po roce 1989 se stal docentem a později také profesorem na pražské FAMU, kde působí dodnes.

Ostrava v každém snímku

Kdesi jsem četl, že Kolářovy ostravské fotografie jsou jako příběhy bez vykřičníku. Myslím si, že to je přesná definice. Na jeho snímcích málokdy najdeme vzrušenou akci. Spíš než to, objevíme tam ono jemné mravenčení, kdy si divák není jistý, jestli se při pohledu na fotografii má smát či plakat, kroutit hlavou nebo jí souhlasně kývat. Často divák zpočátku netuší, co jej vlastně zaujalo a teprve podrobnější analýza obrazu zviditelní důvod prvotního zájmu. 

Někteří kritici tvrdí, že Kolářova tvorba z období po roce 1989 postrádá onu až surrealistickou magii překvapivých setkání a nečekaných kombinací osob a předmětů. Jakoby autorovo dílo změnou společenských poměrů ztratilo původní obsah tak, jako po sametové revoluci přišli o náměty třeba v minulosti oslavovaní folkoví písničkáři. 

Z Kolářových snímků je vidět, že Ostravě před rokem 1989 dokonale rozuměl. Město mluvilo jeho jazykem a on svými fotografiemi ilustroval onen soulad mezi prostředím a jím samým. Z autorovy aktuální tvorby mám pocit, který připomíná Kolářovy důvody pro návrat z emigrace v Kanadě. Z intimní zprávy o Ostravě a jejím dvorním fotografovi se stala kritická fotoesej na téma “město, které jsem přestal chápat.”

Slyšel jsem, že Kolář je reprezentantem mrtvé větve černobílé humanistické fotografie a že jeho příklad už táhne jen osamělé jednotlivce. Že aktuální trendy jsou zcela jinde. Jeho dílo se skutečně drží postupů 20. století, které dnes už využívá málokdo z mladší generace tvůrců. Nezávislost na trendech a tedy akcent na osobní tvůrčí svobodu však není Kolářovým “prohřeškem”, ale naopak devizou. Právě v kontinuitě výtvarného pohledu tohoto autora je jeho dílo cenné. V po desetiletí jednotném přístupu k obrazovému popisu a interpretaci severomoravské metropole jsou obsaženy ty atributy, které dělají Ostravu Ostravou a Koláře Kolářem. 

POZVÁNKA NA VÝSTAVU

Aktuální retrospektivní výstavu Viktora Koláře můžete navštívit ve dnech 7. 6.–29. 9. 2013 v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze. Otevřeno je úterý–pátek 10–20 hodin. Vstupné 120 Kč, studenti 60 Kč, důchodci 30 Kč, školní skupiny 20 Kč. Více informací najdete na webuwww.citygalleryprague.cz.

Vloženo: 29.07.2013 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět