Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Soumrak fotoreportérů

Nedávno jsem si na webové stránce, která má blízko k tzv. vědeckému bulváru, přečetl senzační zprávu. Vydavatel jistého amerického deníku se prý rozhodl vyhodit všechny placené fotografy a rozdal píšícím redaktorům mobilní telefony s nakousnutým jablkem. Napříště mají obrazový materiál ke svým článkům dodávat právě oni. 

Bulvár má hodně volnomyšlenkářský přístup k faktům a proto je otázka, jestli je tato bomba zpráva pravdivá. Zkusme na chvíli vzít tuto zprávu vážně a zamyslet se nad tím, co takový krok přináší žurnalistické fotografii.

Na první pohled se zdá paradoxní, že vydavatel onoho deníku vyhazuje ty, kteří mají lví podíl na tváři novin – tedy na tom, jak se bude časopis dívat na platícího zákazníka ze stánku či jak bude své čtenáře lákat příslušný webový portál. 

Já však tvrdím, že takové jednání vydavatelů naopak zcela očekávám, protože je z čistě tržního hlediska logické. V našem světě dražší kvalita vítězí nad levným podprůměrem jen zcela výjimečně. Proto se mizerné šunky prošpikované chemií prodá řádově víc než té špičkové. Proto ve volbách nebodují nejlepší programy a nejpoctivější politici, ale noname kusy s nejbarevnějšími billboardy a líbivým heslem. Že přestanou mít Prahu na triku dřív, než si myslíte, že nedají voličům čtyři roky výměnou za jejich pět minut u volebních uren, to už zpětně nikoho nezajímá. A proto pokleslá novinařina za pár korun či zcela zdarma má náklad v řádu statisíců výtisků a myšlenkově vytříbené texty a brilantní fotografie zaujmou v českém prostředí maximálně stovky až tisíce odběratelů. Ona elita (nehledejte za tím slovem nic pejorativního) je totiž v každé společnosti reprezentovaná maximálně jednotkami procent. 

Dýku do zad placeným fotoredaktorům vráží zejména rostoucí množství snímků, které jsou legálně použitelné bez potřeby angažovat placeného autora. Sám vkládám na Wikipedii pod svobodnou licencí stovky snímků ročně a možná tak připravuji o práci několik placených fotografů. Jiní zas poskytují své záběry fotobankám, které pak obsahují miliony záběrů nepřeberného množství žánrů a motivů. A nelze zapomenout na občanský žurnalismus, velmi živý aktuální trend, v rámci kterého periodika zadarmo získávají snímky nikoliv od placených profesionálů, ale od samotných čtenářů. 

Co tyto trendy, které není možné zvrátit, přinášejí našemu oboru? Faktem je postupný zánik samostatné profese zpravodajského deníkového fotografa. Tuto úlohu přebírají zpravodajské agentury, píšící redaktoři s fotomobilem a už zmíněné zdroje bezplatných snímků. Ruku v ruce s tím jde růst významu funkce fotoeditora, tedy člověka, který má za úkol ze stovek průměrných záběrů vybrat ten, který má informační i výtvarné hodnoty. Tyto změny však na druhou stranu mají i pozitivní význam. Vedle finančních úspor pro vydavatele přinášejí i výraznou demokratizaci přístupu k vytváření zpravodajství. Více a více lidí přestává být jen pouhými čtenáři, ale stává se aktivními spoluautory. Přinese to jistě spousty sebestředných textů a kýčovitých záběrů, mezi kterými však tu a tam zazáří diamant neobyčejného talentu, který by bez těchto změn zůstal neobjeven.

Předešlé řádky mě znovu a znovu přivádějí k nikoliv nepodstatné otázce. Jakou budoucnost budou mít v době iPhonů v rukách fotografů-laiků stovky absolventů fotografických škol, institutů, ateliérů a akademií, kteří se u nás každoročně vyrojí na trh práce? Není pošetilé vytvářet natolik početnou armádu lidí, kteří ve svém oboru nenajdou honorované uplatnění? Neměly by školy na tyto trendy své studenty předem připravovat?

Vloženo: 12.08.2013 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět