Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

World Press Photo 2013: Hrůzný svět v obrazech

World Press Photo je nepochybně soutěž, jejíž výsledky zachycují i předznamenávají trendy v aktuální novinářské fotografii. Na základě výsledků této přehlídky si diváci také mohou udělat obrázek o aktuálních světodějných událostech uplynulého roku. Samozřejmě to vše je třeba vnímat s ohledem na fakt, že výběr vítězných fotografií i na výstavě prezentovaných událostí není dílem nějaké objektivní selekce, ale subjektivním hodnocením členů mezinárodní poroty. Na tom však není nic divného – je to typické pro jakoukoliv soutěž v jakémkoliv tvůrčím oboru, protože umělecký dojem není vzorec či rovnice s jednoznačným výsledkem. 

 

V letošním roce se uskutečnil již 55. ročník nejznámější novinářské soutěže World Press Photo. 5666 fotografů ze 124 zemí poslalo mezinárodní porotě přesně 103 481 fotografii. Významným úspěchem pro české reportéry je první místo v kategorii Sport pro reportéra ČTK Romana Vondrouše, který zabodoval s černobílým souborem z pardubických dostihů. 

 

Smrti nablízku 

Soutěže pro fotoreportéry mají už po mnoho let nálepku krvavých orgií. “Všichni vědí”, že to tak je a denní tisk nezapomíná občas přiživit toto klišé libovým snímkem ženy s uříznutým nosem nebo dítěte politého kyselinou. Letošní ročník je (z mého pohledu bohužel) hodně poplatný této pověsti. 

 

Zkusme se zastavit nad otázkou, proč nejatraktivnější zprávou dne, měsíce i roku jsou mrtvé děti z Palestiny, krev rozmazaná po podlaze v kulečníkové herně v Hondurasu nebo pohled na hnijící mrtvolu pohozenou do řeky kdesi v Súdánu? Proč mají fotografové potřebu takové věci zachycovat, prezentovat se tímto důkazním materiálem v soutěži a proč je porota ochotná takové záběry ocenit? Je to kvůli důmyslně skrytému démonovi v lidské duši, kterému dělá dobře pohled na cizí krev a cizí utrpení? Je to způsobeno sebemrskačskou náturou lidí z vyspělejšího západu, kteří mají potřebu čas od času se potýrat pohledem na něco skutečně strašného? Nebo je to kvůli všudepřítomnému virtuálnímu násilí v novinách, časopisech, televizi a počítačových hrách, které zvyšuje laťku otupělosti většinové společnosti k podobným podnětům?

 

Abych řekl pravdu, nevím, ale přesto si myslím, že na toto téma by se mělo diskutovat. Já sám neumím analyzovat lidskou duši a důvody, proč je pro novináře, porotce i čtenáře zajímavější dívat se na dětskou oběť války než na veselé dítě při hře na pískovišti. Samozřejmě netvrdím, že za tento vývoj mohou jen média, nicméně svůj podíl na této proměně společnosti jistě mají. 

 

Faktem navíc je, že porota výběrem určitých snímků naznačuje autorům, jaké motivy, obsahové a formální postupy upřednostňuje. Poselství, které aktivním reportérům vyslala formou ocenění konkrétních souborů v aktuálních kategoriích nenaznačilo dobrý trend do dalších let. 

 

Mrtvé děti mají zlato

Vítězným snímkem tohoto ročníku je fotografie z Palestiny, jejímž autorem je Paul Hansen. Průvod vousatých mužských tváří v ulici blízkovýchodního města, smutek v očích, v popředí v jejich náručí dvě drobná těla zabalená do bílé látky. Děti zabité při izraelském útoku na Gazu. Prazvláštní světelná atmosféra, podmanivá perspektiva, naprosto hmatatelná směs smutku a nenávisti. Určitě se jedná o výborný snímek – technicky, obrazově, kompozičně. Ale vážně má být symbolem roku 2012 snímek, jehož obsahem je zabíjení dětí kvůli tupému pošťuchování dvou národů o kus země a jehož prakticky jediným poselstvím je předzvěst permanentní msty? 

 

V kategorii Aktualita se drtivá většina souborů odehrává na Blízkém Východě, kam se sjeli vytvořit fotografii roku reportéři z celé planety. Najdeme tu mučení provládního syrského vojáka od tureckého autora Emina Özmena, vláčení mrtvoly izraelského kolaboranta ulicemi Gazy od Adela Hana a opět snímky zabitých a zraněných Palestinců při izraelské ofenzivě od Bernata Armangue. Občanskou válku v Sýrii různě a přitom pořád stejně dále dokumentovali Ital Bucciarelli nebo Mexičan Javier Manzano. Děsivý záběr křičícího zraněného dítěte s křečovitě roztaženými prsty a bolestným děsem ve tváři zachytil Američan Sebastiano Tomada. 

 

Obsah těchto záběrů? Muži cení zuby při střelbě ze samopalu, nábojnice vylétávají ze zbraně a člověk jakoby při pohledu na tyto scény slyšel jejich cinkání o dlažbu, nářek zraněných, dunění vzdálených výbuchů. Děti poklidně leží v kaluži krve a nad nimi jejich rodiče spínají ruce. Kouř, oheň, trosky. Ustrašené výrazy žen, pláč. 

 

Playstation estetika

Přemýšlel jsem, co mi tyto čistě zpravodajské fotografie připomínají. Viděl jsem jejich naprostou technickou dokonalost, ostrost, světlo připomínající filmařské svícení, výraznou barevnost. Viděl jsem všudypřítomné zbraně, zdi popsané klikyháky arabského písma, zem rozrytou od těžké vojenské techniky. Dospěl jsem k závěru, že tyto snímky připomínají screenshoty z akčních počítačových her, tedy že je to taková playstation estetika. Fotografie z aktuálních kategorií jsou efektní, omračující, ale svým obsahem zvrácené. Není v nich ani občanská angažovanost či snaha pomoct trpícím, pouze sebestředná touha dokonale zachytit smrt na tisíc způsobů. 

 

Smutek se špetkou naděje

Nelze však samozřejmě odsoudit soutěž jako celek. Jsou tu výborné soubory, kde je cítit osobní angažovanost a neprvoplánovost. Příkladem může být černobílý projekt italského reportéra Paolo Pellegrina, který v neobvykle výtvarném souboru zachytil kriminalitou, vraždami a drogami zasažené předměstí amerického Rochesteru. Popisnější záběry střídají fotografie čistě výtvarné a celkově dávají dohromady obecnější zprávu o USA v období po realitní krizi. 

 

Podobně působí vedle sérií i jednotlivé snímky, které přes absenci násilí vypovídají o stavu světa. Mám tím na mysli třeba prostý portrét ženy studující časopis na skládce v keňském městě Dandora od Micaha Alberta nebo uslzený portrét patnáctileté uživatelky cracku z Rio de Janeira od Felipe Dany. 

 

Od časovosti k nadčasovosti

V druhé části výsledků soutěže, kde jsou fotografie spadající do kategorií méně zpravodajských a více publicistických, už naštěstí nenajdeme zbraň na každém snímku. První místo v kategorii Témata současnosti dostal zaslouženě citlivý a výtvarný soubor od vietnamské autorky Maiky Elan, která vytříbeným způsobem a přitom se zpravodajskou jednoznačností zachytila příslušníky gay a lesbické komunity v její zemi. 

 

Nekomplikovanými a přitom srozumitelnými snímky z čínské ZOO zaujal porotu Xiaoqun Zheng. V souboru nazvaném prostě Klec vypráví příběh o smutných životních podmínkách zvířat v ZOO v městě Zhejiang. Opice za ohradníkem připomínajícím koncentrační tábor, důstojné křivky králů zvířat jsou narušeny pravidelnou šrafurou mříží, tučňáci se pohybují v prostoru, který spíš než místo pro život připomíná vstupní halu na okresním nádraží. 

 

Kontrast životních podmínek

Lidé z bohaté části našeho světa mají často tendenci být nespokojení s životními podmínkami, které by obyvatelé méně šťastných zemí považovali za ráj na zemi. Svou svobodu, fungující sociální stát, dostupnost veřejných služeb a pohodlí berou jako přirozenou samozřejmost a neuvědomují si, jak moc tyto hodnoty znamenají pro život člověka. Pro takového diváka bude tvrdým střetem s realitou třeba dokument o nerovném přístupu ke vzdělání v indickém Novém Dillí, kde Altaf Qadri zachytil dobrovolnickou základní školu pro nemajetné děti působící v provizoriu pod železničním mostem. 

 

Mimořádnou kvalitu a poselství podněcující k přemýšlení o svobodě má reportáž dánského fotografa Jana Grarupa, který dokumentoval hráčky basketbalu v Somálsku. Z tak běžné věci, jakou je ženský sport, učinily radikální islámské milice čin trestaný smrtí. Pro člověka žijícího v evropské otevřené společnosti je neskutečné si uvědomit, že za každým snímkem musíme vidět nejen radost ze hry přirozenou pro všechny sportovce kdekoliv na světě, ale i neustálý strach z pomsty ochránců pravé víry. 

 

Reportáž jako výtvarný soubor

Mnohé soubory, které byly úspěšné ve World Press Photu, připomínají víc než reportáž svérázný druh konceptuální fotografie. Věřím tomu, že některé z oceněných projektů by se mohly umístit na předních místech soutěže Frame a podobných ryze výtvarných přehlídkách. Přidanou hodnotou ve WPP oceněných záběrů je fakt, že zde nejde jen o introvertní intelektuální cvičení s prostorem, věcmi a osobami, ale o svérázný způsob zobrazení skutečného světa.

 

Příkladem takového “reportážního konceptu” je soubor Paola Patriziho o imigrantkách vydělávajících si na život v Itálii podél silnic prostitucí. Na fotografiích vídíme postele, matrace i provizornější lože pohozené ve vysoké trávě či na zaneřáděném lesním paloučku, případně jen udusanou zem nebo vyválené místo v obilném poli posetém vlčími máky. Někdy zde sedí či leží žena tmavé pleti, většinou však je snímek těchto pelechů liduprázdný. Skutečně si takto zde působící ženy představovaly onen evropský ráj? Jak je vůbec možné, že společnost takový druh vykořisťování lidí připustí? A jak proboha musí vypadat zákazník, který se pro svou orgastickou pětiminutovku žene do lesa na matraci obsypanou použitými prezervativy?

 

Koncept připomíná i série portrétů zachycující íránské ženy zahalené do svátečního, nicméně stále přísně islámského oblečení. Z fotografí Ebrahima Norooziho vyzařuje barevná absurdita připomínající některé scény z filmů Davida Linche. 

 

Nejvíce však na mě zapůsobil poměrně nenápadný černobílý portrét čtyřletého chlapce od srbského autora Nemanja Pančiće. Dětství má většina z nás spojené s radostným obdobím her, tento malý člověk si však podle popisku prožil scénu jak z absurdního dramatu. Jako jediný totiž přežil skupinovou sebevraždu jeho rodiny. Rodiče se s ním kvůli finančním problémům rozhodli skočit z balkonu v šestém patře...

 

Tereba a Vondrouš v dešti

Závěrem mi dovolte, abych zde gratuloval absolventovi Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a reportérovi ČTK Romanu Vondroušovi. Tento autor získal 1. místo v kategorii Sport za snímky z Velké pardubické.

 

Vzpomínám si na první (a zároveň poslední) případ, kdy český autor vyhrál hlavní cenu World Press Photo. Bylo to v roce 1958 a jméno tohoto autora už zřejmě nikomu z čtenářů nic neřekne – byl jim reportér deníku Večerní Praha Stanislav Tereba. Zachytil černobílý pohled na fotbalového brankáře, který se v prudkém dešti chystá kopnout do míče. Není tu bezprostřední akce, drama, neleží tu mrtvé děti ani na snímku není nikdo pod vlivem drog. Rozmlžení diváci v pozadí se dívají, hřibovité tvary vzdálených deštníků vykreslují svůj tvar do světlé plochy, brankář se pomalu připravuje k dlouhému kopu. Každý milimetr snímku je nacucaný vodou a pokrytý mazlavým bahnem.

 

Překvapivě i Vondroušům soubor má s tím Terebovým lecos společného. Je to vnější vliv – podobné počasí s běsnícím živlem. Je tu černobílá škála, která v obou případech jednoznačně funguje. Je to zvláštní poetika obrazu, která tyto dva autory spojuje. 

 

Dobrá zpráva roku

Považujte mě klidně za člověka, který svými názory zamrznul někde v minulém století a nedokáže pochopit rychlé otáčení kola dějin. Já však tvrdím, že už mám toho prvoplánového násilí v novinářských soutěžích dost. A že bych se na místě fotožurnalistů zavázal k dobrovolnému embargu na fotografie, jejichž cílem není nic víc než zobrazení nelidského chování lidí ve válečné zóně. 

 

Násilí a smrt, společně s ženskými ňadry všech rozměrů, se na nás valí z bulvárního tisku i z komerční televize. Člověk už začíná mít pocit, že se dějí pouze hrozné věci, že dobří lidé jsou na vymření, že dobré skutky jsou jen fikce z optimistických knížek. 

 

Proto si dovoluji nabídnout World Press Photu (i jeho mladší české sestřičce CPP), aby v rámci své soutěže zřídili novou kategorii – Šťastná událost roku. Věřím tomu, že fotografie z této kategorie by pravidelně patřily k adeptům na fotografii roku, protože i cynismem otupělý člověk potřebuje ke svému životu aspoň občas optimismus a pozitivní příklady.

...

Vloženo: 03.04.2013 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---