Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Toto se může stát kdekoliv

Přestože se o tom v tuzemských novinách ani časopisech běžně nedočtete, poroty soutěže Czech Press Photo jsou složeny z mimořádně respektovaných osobností světového žurnalismu. V letošním roce byli členy mj. obrazová redaktorka týdeníku The Economist Celina Dunlop, obrazová redaktorka National Geographic Traveler Daria Bonera nebo reportér agentury Reuters Petr Josek. Každoročně organizátoři CPP představují formou výstavy porotce, jehož tvorba není v České republice obecně známá. Letos se této pocty dostalo převážně válečným snímkům Gorana Tomaševiče.

 

Vzpomínám si, že jako dítě jsem s otcem často jezdil k moři do Jugoslávie na Dalmáckou rivieru. Šlo v té době o ráj na zemi. Přešlo několik let a na stejném místě začal nejkrvavější evropský konflikt od skončení druhé světové války. Bývalí sousedé se během pár měsíců stali nepřáteli, propaganda je naučila se navzájem nenávidět do té míry, že se vraždili, vypalovali si domovy a mučili se v internačních táborech. 

 

Tomaševič je člověk, kterého k válečné fotografii přivedlo dění v jeho bezprostředním okolí. Narodil se v Srbsku v roce 1969 a na začátku konfliktu v bývalé Jugoslávii mu bylo 22 let. Začal pracovat jako reportér pro místní deník a později pro agenturu Reuters, kde působí dodnes. V průběhu let fotografoval v řadě světových válek – mj. působil v Kosovu během náletů NATO, v Iráku před i po pádu režimu Saddáma Husajna nebo na území Izraele a Palestiny. Dokumentoval řadu neklidných oblastí včetně Egypta, Demokratické republiky Kongo, Jižního Súdánu, Libye nebo Sýrie. V letech 2003, 2005 a 2011 získal prestižní ocenění Reuters Photographer of the Year, v roce 2008 se stal autorem Fotografie roku agenury Reuters. Je držitelem celé řady dalších prestižních mezinárodních cen. 

 

Snímky tohoto autora, které byly vystaveny v pražské Czech Photo Gallery, si nehrají na nic, čím by nebyly. Zachycují válku, konflikty, smrt, náhodu a štěstí s mimořádnou dávkou upřímnosti, ze které až mrazí. Na vizuálně nejatraktivnějších snímcích vidíme naříkajícího muže s čerstvě prostřelenou nohou, vojáky utíkající před náletem nebo civilistu procházejícího zničeným městem a nesoucího na rameni zkrvavenou mrtvolu zavinutou do peřiny. Abych však byl spravedlivý, na výstavě není jen smrt a neštěstí. Jsou tu i snímky z každodenního života v ulicích rozvojového světa, poutníci čekající na východ slunce v Sinaji, drobní těžaři zlata nebo palestinský chlapec jedoucí na koni okolo izraelské "bezpečnostní " zdi. Všechny Tomaševičovy fotografie – ať už z období války či míru – vykazují jednoznačné prvky zjevného a rozpoznatelného autorského rukopisu. 

 

Divák má tendenci uhnout zrakem před tímto zrcadlem, které Tomaševič nastavuje milovníkům "válečného umění ". Díky sebevražené (a pro mě zcela nepochopitelné) odvaze nám přináší záběry, ze kterých jako bychom slyšeli výstřely, vzdálené dunění, svištění letících kulek vzdálených jen pár desítek centimetrů od naší hlavy. Pociťujeme strach z toho, že kdosi neznámý s puškou, granátometem či pancéřovou pěstí míří na nás a usiluje o náš život. Vedle zbraní, akce a mrtvých si však na Tomaševičových snímcích nelze nevšimnout faktu, že tento autor má fotografické vidění. Některé záběry – pokud bych zapomněl na jejich šílený obsah – působí jako svérázná forma krvavého umění s vytříbenou kompozicí a výraznou barevností.

 

Podoba války je vždy stejná, pokaždé ji odnášejí nejen milovníci naleštěných kanónů a rychlopalných flintiček, ale i statisíce nevinných civilistů. Pokaždé za sebou ona snaha za jednotu či nezávislost, boj proti cizímu národu, náboženství či společenské třídě nechává hromady mrtvých lidí, zničená města a šrám na duši hned několika generací. Pro mě je tato výstava především varováním, že válečný konflikt lze vyvolat prakticky kdekoliv, mezi libovolnou skupinou lidí a kvůli jakékoliv zámince. Podobné záběry jako z občanské války v Sýrii či v Kosovu by Tomaševič při nešťastné shodě okolností mohl fotografovat při dělení Československa v roce 1993 nebo třeba během nedávných sociálních nepokojů na Šluknovsku. 

 

Bývaly doby, kdy by fotografie tohoto typu zvedly ze židle většinu jejich diváků. Vyvolaly by hnutí proti válce, proti násilí, byly by rozbuškou ke snaze společenských elit pojmenovat a odsoudit nelidská zákoutí duše každého člověka. V současnosti už toto nefunguje. V televizi i v tisku si každý den užíváme pravidelnou dávku násilí, hnijící tělo bez hlavy vylovené z Vltavy je "přirozenou " součástí zpravodajství stejně jako veselá příhoda se zvířátkem na závěr televizních novin. V současných seriálech z detektivního prostředí sledujeme sarkastické žertování agentů nad brutálně znetvořeným tělem, jinde se zas diváci obdivují šikovnému vrahovi, který statečně utíká před policií a dokáže šikovně podřezat své pronásledovatele. Řekl bych, že tato mediální průprava způsobuje, že lidstvo jako celek začíná být obecně vůdči násilí lhostejné. Je to pochopitelná reakce, protože pokud bychom zažívali šok z každé mrtvoly v televizi, asi bychom se brzy zbláznili. Jen přemýšlím –  jak toto skončí a jak bude vypadat společnost třeba za 20 let? 

 

Předseda letošní poroty Czech Press Photo Petr Josek o Goranu Tomaševičovi tvrdí: „Je to výjimečný fotograf, ve svém fotografickém zaujetí nezná strach. Podobnou vlastností byl obdařen i nejslavnější válečný fotograf všech dob Robert Capa. " Vzhledem k tomu, že tento prvotřídní reportér zemřel ve svých 42 letech na následky zranění způsobeného protipěchotní minou, přeji Goranu Tomaševičovi, aby s Capou sdílel jen tu pozitivní část jeho životního osudu. 

 

 

---

 

 

Goran Tomaševič: Válečný fotograf

Czech Photo Gallery, Újezd 19, Praha 1

12. 10.–25. 11. 2012

Otevírací doba: úterý až neděle 12–19 hodin
Vstup zdarma

 

 

---

 

WEB

blogs.reuters.com/goran-tomasevic

...

Vloženo: 14.10.2012 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---