Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Originál s 512bitovým podpisem

Moje generace vyrůstala v systému, který byl založený na zdánlivě věčných jistotách. Měli jsme jistotu (nějakého, ne vždy ideálního) zaměstnání, jistotu omezených možností cestovat do zahraničí, jistotu lží v médiích, jistotu zcela stejných cen veškerého zboží na kterémkoliv místě republiky. Zboží včetně elektroniky mělo po léta stejné funkce a design a zdálo se, že to takto bude fungovat napořád. Také v umění ještě dožíval dojem, že jsou jasné hranice mezi “hodnotnou” a “podřadnou” tvorbou. Říkám tomu binární svět, ve kterém šlo jakoukoliv jeho složku popsat jednou ze dvou možností – zapnuto/vypnuto, světlo/tma, dobré/špatné, černé/bílé, pěkné/ošklivé...

Posledních dvacet let zbořilo mnohé jistoty – v běžném životě i v oblasti umění. Fyzické hranice mezi evropskými státy ztratily svou jednoznačnost. Existují, ale nejsou pro život lidí tak určující jako v minulosti. Hranice a hodnoty v umění se rozmlžily, přišly o své pevné kontury. Lidé, kteří se v takovém systému naučili pohybovat, jej vnímají jako opojný projev osobní a společenské svobody. Ti, kteří ve svém životě potřebují jistoty a pevné záchytné body, ho naopak mohou chápat negativně – jako chaos způsobený zavržením tradičních hodnot. 

Fotografie v posledních dvou desetiletích fakticky přišla o svou fyzickou podobu. Zatímco v minulosti 100 % snímků existovalo v hmotné formě – na filmu či fotopapíru, dnes naprostá většina záběrů vznikne elektronicky a v této formě taky zůstane. Na pracovním stole nám pak stojí LCD fotorámeček se snímky našich nejbližších, dokumentaci z dovolené, oslavy silvestra nebo narození potomka sdílíme virtuálně přes Facebook, Flickr nebo přes podobné služby. A když už se nad podobnou prezentací sejdeme v hospodě, okolo stolu nekolují zvětšeniny, ale tablet. 

Jaký bude další vývoj v oblasti umění? Bude za pár let běžné, aby velké výstavní instituce nebo soukromí sběratelé na aukcích kupovali nikoliv fyzické zvětšeniny, ale elektronickou podobu fotografií zabezpečenou šifrovaným digitálním podpisem? 

Ta otázka není tak absurdní, jak se na první pohled zdá. Vždyť ještě před několika desítkami let fotografie jako taková byla vnímána jako neumělecká reprodukční technika, řemeslný obor, který nebylo možno studovat na vysoké škole. V současnosti takový Andreas Gursky prodává své fyzické snímky za miliony dolarů a jen české univerzity, instituty a akademie každoročně vychrlí do světa několik desítek fotografů. Ještě před pár lety umělci v rozhovorech běžně odpovídali: “digitální aparát mám, ale na vážnou práci si pochopitelně beru středoformátový přístroj na klasický film”. Dnes fotografové běžně vytvářejí svá díla digitálně, většinová společnost snímky konzumuje převážně ve virtuální podobě. Skutečně je člověk do té míry fyzický tvor, aby nutně potřeboval hmotnou podobu výstavních a sběratelských zvětšenin?

Vloženo: 22.01.2013 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět