Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Fotografie s lidskou tváří

Úvodník k tématu Portrét

 

Nejen v oblečení a hudbě, ale i ve fotografické tvorbě můžeme mluvit o módních vlnách. Jednou jsou v kurzu poetická zátiší, jindy rozmazaný experiment, na který zas naváže syrový dokument. V poslední době nelze přehlédnout zájem řady umělců – včetně nejmladší tvůrčí generace z řad vysokoškolských studentů – o portrétní fotografii. 

Portrét patří k nejčastěji vytvářeným fotografickým žánrům. Podobenky do občanského průkazu, snímky rodiny, tváře krásných žen a vrásčitých politiků na obálkách časopisů dokáží lépe popsat atmosféru určité chvíle než tisíce slov.

 

 

Lidská tvář byla motivem, který fotografové po roce 1839 objevili jako jeden z prvních. Velmi záhy se však z uměleckého námětu stal předmět podnikání a na dlouhá léta se tak vytvořilo rovnítko mezi fotografií a jak na běžícím pásu vytvářenými snímky obličejů. Cejchu, který fotografii označoval za pouhou reprodukci světa bez jakéhokoliv uměleckého náboje, se tento obor zbavoval dlouhá desetiletí.

 

...is not dead

Dobové názory, že dnem vynálezu fotografie zemřelo malířství, byly oprávněné jen z části. Po smrti v tu chvíli nebylo malířství jako takové, ale jen jeho komerční odnož zaměřená převážně na klasický portrét. Levnější komerční podobenky vytvářené pomocí fotoaparátu umožnily malířství osvobodit se od akademické realistické malby. Výtvarníci se začali odklánět od obrazů jako kopií okolního světa k malbám, které zrcadlily jejich vlastní srdce. Poté se malíři vydali směrem k nefigurativním a abstraktním dílům, která dospěla až do dnešní fáze bourání hranic mezi dříve samostatnými výtvarnými žánry. 

 

Portrétní fotografie od počátku vycházela z výtvarného umění. Přejala jeho estetiku, způsob stavby obrazu, volbu rekvizit a prostředí. Dnes se naopak malířství inspiruje fotografií, jejím magickým realismem, schopností zachytit každý, i třeba zdánlivě rušivý detail. Někdo tomu říká pokrok, jiný úpadek. Abychom nejitřili emoce a nepodsouvali našim čtenářům jediný “správný” pohled na moderní umění, zkusme tomuto vývoji říkat neutrálně změna. 

 

Tvář naší doby

Portrét nemusí sloužit jen jako součást žádosti o osobní doklady. Pokud jej vytváří člověk s vkusem, schopnostmi a jasným názorem na svět, dokáže jeho prostřednictvím vytvořit úžasnou zprávu o své době. Jistě každého z čtenářů napadnou typické příklady velkých fotografických souborů, jejichž autoři pomocí portrétů zachytili svět okolo sebe. 

 

Připomeňme si třeba rozsáhlý projekt Augusta Sandera z období Výmarské republiky, v jehož snímcích najdeme tisíce příslušníků tehdejší německé společnosti. Řezník se střídá s vojákem, sedlák s poslíčkem, žena v domácnosti s bezdomovcem. Sander tvrdil – a na řadě snímků také zachytil, že zaměstnání a pozice člověka na sociálním žebříčku se může projevit i na celkové fyziognomii člověka. Po nástupu Hitlera k moci bylo publikování jeho fotografií zakázáno, protože tento soubor dokázal překřičet propagandistická hesla o nadřazené árijské rase a ukázal Němce takové, jací skutečně byli. 

 

Portréty patřily k významné součásti kolektivního souboru vytvářeného pro americkou organizaci Farm Security Administration, jehož cílem bylo mapování života farmářských rodin v USA během krize v 30. a 40. letech minulého století. Autorům jako Roy Stryker, Walker Evans, Marion Post Wolcottová, Barbara Wrightová nebo Dorothea Langeová vděčíme za vznik snímků, které unikátním způsobem zaznamenávají americký venkov během velké deprese. Prostý pohled do očí farmářky Allie Mae Burroughs dokáže její životní příběh a její obavy z budoucnosti popsat jazykem, který je mezinárodně srozumitelný a trvale platný. Tyto fotografie zachycovaly svět okolo sebe bez příkras a díky tomu se divák snímků dokáže vcítit do myšlenek farmářů a farmářek, jejichž životní jistoty se rozpadly na prach působením krize. Není bez zajímavosti, že během antikomunistické hysterie po roce 1947 byly i v USA pokusy o utajení a likvidaci této obrazové zprávy, která popisovala Ameriku nikoliv jako ráj na zemi, ale jako zemi s problémy.

Američan Richard Avedon zachytil pomocí černobílých portrétů exponovaných na bílém plátně přímo v terénu Američany žijící na západě jejich země. Tvrdé světlo, skvělý výběr fotografovaných typů a kvalitní editace souboru dala vzniknout ne útržkovitému nakouknutí, ale hluboké sondě do samého středu amerického národa. 

 

Vyjmenoval jsem jen tři autory, z nichž však každý dokázal prostřednictvím portrétů vytvořit dílo s odkazem, který je dodnes živý. Portrét si postupně našel cestu do novin a časopisů. Pohledy do tváře “řvoucího lva” – britského válečného premiéra poté, co mu zdravě drzý fotograf vytrhnul z úst doutník, na průmyslníka Kruppa v jeho továrně nebo na zachráněného horníka ze závalu na dole Nelson dokázaly nahradit rozsáhlé komentáře. Takové snímky měly tu moc stát se ikonami, symboly své doby a situace, ve které vznikly. 

 

Brzy, jazyk, nazývat, stylizovat

Portrét však není jen nástroj pro sociální kritiku nebo pro obrazové zpravodajství. Připomeňme si jako protiklad k černobílým klasikům ze světa současné české autory. Dita Pepe spadla před pár lety na českou fotografickou scénu jako vodíková bomba na lesní palouček. Rozhodla se zachytit sama sebe jako společnici pro muže a ženy, jimž se snažila maximálně přizpůsobit. Vyzkoušela si úlohu romské matky, ženy v domácnosti, milovnice koní i holky od kluka se sporťákem. Na desítkách záběrů testovala sama sebe, jestli dokáže oblečením, nalíčením, účesem i pózou dokonale zapadnout do zvoleného prostředí a společenské škatulky. 

 

Evžen Sobek přistoupil ke svému z části portrétnímu souboru Modrý svět poněkud odlišně. Fotografoval rekreanty u moravských, slovenských a německých přehrad způsobem, který částečně připomíná reportáž, částečně stylizovaný portrét a jindy zas téměř módní fotografii. Jeho blankytné portréty se pohybují na tomto žánrovém trojmezí a provokují své diváky k otázkám a improvizovaným odpovědím. Je totiž úžasné, s jak výtvarným přístupem Sobek k portrétovaným přistupuje. Zdá se, jakoby šlo o pouhé momentky, které však zcela zřetelně vypráví nejen o stávající atmosféře u přehradní pláže, ale obecně o “profesionálním rekreanství” ve střední Evropě. 

 

A konečně v tomto čísle představená dvojice Salim Issa a Štěpánka Stein před pár měsíci znepokojila českou veřejnost tím, jak navázali na svůj několik let starý projekt z vietnamské tržnice Sapa. Nafotografovali příslušníky vietnamské národnostní menšiny v kostýmech a prostředí, kde je zasadili do kontextu českých dějin. Vietnamci zde sehráli roli Bivoje, Boženy Němcové, Karla Hynka Máchy nebo Jana Ámose Komenského. Autoři tím chtěli vyjádřit, že i příslušníci národnostních menšin budou za pár desetiletí součástí učebnic českého dějepisu a že už dnes bychom si na tento – pro Čechy stále znepokojující fakt – měli zvykat. 

 

Fotografové do výroby

Portrét je jednoduchý a zároveň mimořádně složitý fotografický žánr. Obtížnost lze vidět v tom, že fotograf velmi snadno podlehne u portrétu dojmu, že stvořil všeříkající univerzální dílo srozumitelné nejen jemu, ale i nezúčastněné veřejnosti. Mnohem snáze než v jiných oblastech fotografie propadne nadšení nad vlastními technicky dokonalými pohledy na lidské tváře a dokáže sám sebe přesvědčit o mylném pocitu, že “to” tam je. Na druhou stranu – portrétní začátek není vůbec těžký. Stačí trocha světla, nějaký ten prostor, aparát, osoba ochotná ke společnému dílu a práce může začít. Kdo se stydí, požádá o spolupráci vlastní rodinu, kdo je smělý, postaví si improvizovaný ateliér třeba přímo uprostřed Václavského náměstí. 

 

Já vám za celou redakci přeji, aby vaše cesta od vnějšího popisu k hlubší společenské sondě byla co nejrychlejší.

...

Vloženo: 10.01.2013 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---