Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Galerie pod svícnem

Nadace Světluška rozbila svůj výstavně-kavárenský stan na Ovocném trhu v Praze. Zde v červnu vyrostly dvě kostky. V jedné z nich návštěvníci našli již tradiční temnou kavárnu, kde si šlo vypít šálek kávy v absolutní tmě. V druhé byla letošní novinka – temná galerie. 

Obě černé krychle, které mohou vzdáleně připomínat nejsvětější místo islámu – Ka‘bu, obklopil v den vernisáže početný zástup poutníků. Osobnosti jako Aneta Langerová nebo Jindřich Štreit zde zahájili výstavu portrétů nevidomých, která je určená vidoucím jako podnět pro jejich přemýšlení o životě člověka ponořeného po celý život do vizuální temnoty. 

Předem všeho je třeba si otevřeně říct: recenzovaná výstava není přehlídkou umělecké fotografie, ale velmi dobře udělanou marketingovou akcí. To není kritika, naopak, moje slova jsou myšlena jako pochvala důmyslného užití fotografie ke společensky odpovědnému záměru. 

Po vpuštění dovnitř galerie jsme se vydali na neviditelnou cestu čítající zhruba 25 kroků. Během nich jsme si zapůjčenou baterkou posvítili na dvanáct černobílých zvětšenin od Martiny Kaderkové a třinácté překvapení. Zde nám organizátoři výstavy obrazně i doslova nastavili zrcadlo a popiskem se nás zeptali, jestli se domníváme, že jsme – my a nevidomí – stejní. Portréty zachycují muže a ženy podílející se na provozu sousední kavárny. Autorka je zachytila v jim přirozeném prostředí, většinou při odpočinku. 

Kavárna i výstava jsou vhodnou cestou, jak přivést zdravé lidi k přesvědčení, že slepota není infenkční tuberkoloza ani důvod k trapným rozpakům. Projekt nám dokazuje, že nevidomí nejsou tak nemohoucí, jak je má část společnosti tendenci vnímat. Na otázku Jsme stejní? musím odpovědět, že nejsme. Ale rozdíly mezi námi nejsou překážkou, ale naopak prostředkem k vzájemnému kontaktu a obohacování. 

Výstava vizuálního umění ve vztahu k nevidomým je dobrý nápad a bylo by škoda, pokud by zůstalo jen u jednoho ročníku. Jak dál? Osobně by mě zajímala třeba prezentace fotografií, které by vytvořili nevidomí ne na základě zrakového vjemu, ale pod vlivem jejich zbystřeného sluchu či hmatu. Zajímal by mě nejen zachycený obraz, ale i záznam zvukové atmosféry, která přiměla autora zmáčknout spoušť. 

Nejsem jistý, zda se projekt v této podobě nevlamuje do otevřených dveří. Zda ti, kdo jsou ochotní se nechat zavřít do temné kavárny nebo bloudí s baterkou po galerii již nemají onu míru empatie a emoční inteligence, kterou v nich chce Světluška probouzet. Zda by se projekt v příštích letech spíš neměl intenzivněji obrátit na okoralejší část společnosti, případně na děti a mládež, u kterých se nejrůznější předsudky teprve tvoří. 

ÚDAJE

Martina Kaderková: Jsme stejní? Expozice dvanácti portrétů nevidomých kavárníků. 8.–22. června 2011, Ovocný trh, Praha. Více nawww.svetluska.net.

Vloženo: 10.06.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět