Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Polyptychy: ve dvou (a více) se to lépe táhne

Polyptychy jsou hledáním nových významů. Kombinace dvou a více samostatných obrazů do společného díla se ve výtvarném umění vyskytují už od šedého dávnověku, výraznější popularitu tato kombinace jednotlivých obrazů získala zejména v období renezance. Tehdy se samozřejmě ještě nejednalo o fotografie – nejčastěji takto byly řešené oltářní obrazy, kde prostřední scéna nesla hlavní sdělení a dvojice postranních pláten tuto kompozici doplňovala a rozšiřovala. 

Tentokrát se společně podíváme na použití všech těch di, tri, tetra, penta a více -ptychů v uměleckém oboru, který je nám nejbližší – tedy ve fotografii. Řekneme si, na základě jakých vnitřních či vnějších provázaností takové soubory vznikají a co se jimi autoři snaží sdělovat.

Zjednodušeně by se dalo říct, že polyptychy jsou spojením více obrazů do jediného uměleckého díla s tím, že snahou není jejich bezprostřední fyzické propojení. Jednotlivé části zůstávají nadále samostatné, ale jejich vnitřní vazby jsou natolik silné, aby citlivý člověk tuto provázanost dokázal zachytit, přečíst a pochopit.

Vyšší fotografická

Řada fotografů (a to nejen amatérů) má problém vytvořit kompaktní soubor. Jsou nadšenými autory často výborných solitérních snímků, ale neumí tyto silné obrazové jednotlivce zapojit do stejně úspěšného a vnitřně propojeného vizuálního kolektivu. Tito tvůrci připomínají nevyhraněné hudebníky, kteří dokáží tu nahrát jednu pěknou folkovou píseň, jindy zazpívají dechovku, pak řízný heavy metal a nakonec třeba houpavý hip hop. Samostatně to mohou být pěkná dílka, ale album nebo koncertní program z nich jde sestavit jen ztěží. Domnívám se, že právě schopnost vytvořit z jednotlivých střípků funkční mozaiku je testem, který kvalifikuje umělce k postupu do vyšší tvůrčí třídy.

Polyptychy jsou dalším umělcovým vývojovým stupněm. Nejdná se totiž už „jen“ o zařazení samostatných snímků do obrazové řady, ale o zkombinování jednotlivých obrazů do jediného společného díla. Integrace je tu totiž mnohem těsnější než u volného souboru.

Na základě jakých vazeb lze propojovat snímky do takových kompozic? Pravděpodobně nejsnazším spojovacím článkem sloužícím k provázání jednotlivých složek díla, je konkrétní děj fotografií. Několik obrazů vedle sebe pak zachycuje vývoj nějaké situace, která může a nemusí být prezentována v chronologickém sledu. Dějovou složku lze však klidně pominout a je možné stavět třeba na tvarové podobnosti, na společné barevnosti jednotlivých součástí nebo na navzájem korespondujícím kompozičním řešení.

Ono propojení nutně nemusí bít do očí. Tak jako v ilustračním snímku vyjadřujícím smutek ze smrti nemusí být polopatická scéna zobrazující uslzenou vdovu sedící vedle čerstvě zahrnutého hrobu, i ony vazby mezi jednotlivými obrazy polyptychu mohou být volnější, zlehka naznačené, připravené pro oko a mysl citlivých diváků. 

Skládka materiálu

Z čeho mohou být vytvářené kompozice z více fotografií? V podstatě není podstatné, z jakých stavebních kamenů ji poskládáte. Důležité je, že zařazením několika záběrů do společné kompozice vznikne dílo, které je co do sdělení a působení na diváka silnější než původně oddělené složky.

Ve výběru žánru se meze nekladou. Může to být krajina, akt, zátiší, reportáž nebo portrét, černobílé nebo barevné snímky. Můžete bez jakýchkoliv omezené řadit vedle sebe fotografie jednožánrové i vícežánrové. 

Umělcova odpovědna

V předchozích odstavcích jsem naznačil, že tvorba polyptychů není až tak jednoduchá. To však samozřejmě neznamená, že by se jí měl začínající fotograf zaleknout a odsunout jí „na později“ z obavy, že to „nezvládne“. Amatérská tvorba by neměla být trnitou cestou od úkolu k úkolu, od úspěchu k úspěchu, od jedné dosažené mety k druhé. Neměla by to být umělecká pětiletka, tvůrčí plán založený na odškrtávání splněných zadání.  

Měl by to být proces, který bude pro autory zábavný, který bude bez křeče rozvíjet jejich obrazotvornost a schopnost vyjadřovat se k vnitřním konkrétním i vnějším obecným otázkám. 

Co je v oblasti umění pro někoho otázka dřiny a odříkání, to jiný zvládne díky dosud skrytému talentu. V tomto čísle představovaný tvůrčí postup může být pro leckoho zajímavou cestou, jak vyzkoušet nové a dosud z jeho strany nevyzkoušené způsoby fotografického vyjadřování. Je klidně možné, že po pár dnech nezávazného hraní v sobě objevíte spícího milovníka fotografických polyptychů. Pokud náš časopis prostřednictvím následujících příkladů přispěje k vašemu tvůrčímu probuzení, budeme jen rádi, když nám své snímky pošlete do tipů odborníků nebo galerie čtenářů. 

Vloženo: 29.09.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět