Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Povodeň 2012: Na vlnách vzpomínek

Nedávno jsem si uvědomil, že jsem poměrně otrlý divák. Málokterá vyfotografovaná tragédie se mnou zalomcuje tak, že bych si musel sednout a chvilku se vzpamatovávat. Je možné, že za tím není jen moje osobní dlouholetá zkušenost fotografa a recenzenta, ale že se jedná o obecný jev současné společnosti způsobený třeba každodenním násilím v médiích. 

Fotografie dnes rozhodně nemá ten účinek, jaký měla kdysi. Reportáž z dětské továrny už neznepokojí zákonodárce do té míry, že by se rozhodli zakázat práci mladistvých, hrůzný snímek z války nevyvolá masové protesty, které konflikt ukončí. Určitou výjimku představují tragédie, které jsme v minulosti sami absolvovali a jež nám dokumentární fotografie na moment vrátí. 

Zažil jsem to na konci července na vernisáži výstavy Praha pod vodou, která připomíná tragickou povodeň z roku 2002. Hned po vstupu do galerie jsem tam zas byl. V pražském Karlíně, v dolní Libni, v Holešovicích. Opět jsem vnímal stejné podněty, opět ve mně ožívaly vzpomínky na situace, dílčí příhody i celkovou atmosféru toho zvláštního léta. 

Rozbuškou, která mou mysl přiměla k návratu do srpna 2002 nebyla ani prvoplánová voda v ulicích, ani nepořádek po ustoupení povodňové vlny. Bylo to ono zvláštní nebe, které se snad už nikdy nevybarvilo tak jako tehdy. Hnědošedá obloha počmáraná flekanci mraků, které byly prozářené sluncem... Nebe, které budu mít navždy spojené s tímto obdobím se vším, co k němu patřilo. 

Rozpoměl jsem se na věci dobré i zlé, tragické i komické. Vzpomínal jsem na poslední noc před příchodem vlny, kdy se za okny neustále ozývaly výzvy k evakuaci. Na povodňového primátora Igora Němce, jež si samolibě pochvaloval, že situace je nadmíru výtečná. Na neuvěřitelnou rychlost, se kterou voda začala zaplavovat město a kdy jsem čvachtal po kotníky ve vodě na místě, kde ještě před malou chvilkou bylo sucho. Na to, jak mi bylo líto zaměstnanců supermarketu, který stojí naproti mému domu a kde právě v dnech před povodní leštily podlahy na slavnostní otevření po rekonstrukci. Na nádherný romantický vztah, který jsem v té době intenzivně prožíval. Na knížku, kterou jsem graficky upravoval, na školu, k jejímuž studiu jsem se chytal, na radost z rok a půl starého dítěte v naší domácnosti. 

Vybavilo se mi ohromení, když jsme se přišli podívat na naší zaplavenou čtvrť a spatřili, kam až voda vystoupila. Naskočil mi zápach naší ulice, kam jsem na radu záchranářů odložil zkaženého osmikilového krocana a který zde zůstal pod hromadou dřeva až do podzimu. Uvědomil jsem si, jak dodnes v okolí svého bydliště vnímám drobné terénní nerovnosti, které běžně téměř nelze zaznamenat a přitom v onen osudný srpen rozhodovaly o tom, jestli dané místo bude pod či nad vodou. 

Cením si dokumentární fotografie jako trezoru na vzpomínky. Těší mě, že existují lidé, jež zaznamenávají své okolí pro pamětníky i pro jejich potomky. A držím palce těm, kteří tu a tam tyto paměťové konzervy vytahují z archivní spižírny a předládají nám ochutnávku zážitků, jež bychom jinak považovaly za zapomenuté.

Vloženo: 10.08.2012 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Politik - pro občany | Zpět