Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Antoníne, tohle je umění

Rozhovor s Antonínem, Michalem a Waynem Kratochvílem

S Antonínem, Michalem a Waynem jsme se sešli v suchdolském bytě, ve kterém se ve stejné chvíli pohyboval ještě galerista Jiří Hanke, Antonínova žena Gabriela, Antonínův nejmladší syn Gavyn a Michaelova dcerka Mariana. Na záznamu z debaty se kromě těchto hlasů ozývali štěkající psy, vrčící motorové sekačky z vedlejších parcel, papoušek a milion dalších zvuků. Vzdáleně to připomínalo zvukovou stopu některé upovídané scény z filmů Woodyho Allena.


Antonín je prošedivělý vlk s ležérní šálou okolo krku, kterou neodkládá ani při sledování televize. Jazyk má ostrý jako břitva, pronikavé oči svítí ze zarostlé tváře. Michal, spokojený usměvavý čtyřicátník, kterého by zřejmě většina z nás už podle vzhledu zařadila mezi fotografy. A Wayne, nenápadný mladík, který okolo nás po celou dobu rozhovoru tiše proplouval, zjevoval se a zas ztrácel a víc než snámi vedl dialog přes sociální sítě. Tentokrát nezpovídáme jediného autora, ale hned tři fotografické generace rodiny Kratochvílů.

 

---

 

Antoníne, jak vzpomínáte na své rodiče a dětství?
Antonín: Vzpomínám si hlavně na nenávist, na to, jak ze mě kolektivní režim v 50. letech udělal individualistu. Na to, jak naši rodinu komunisté přestěhovali do internačního tábora ve Vinoři u Prahy, kde mezi mé dětské zábavy patřilo kamenování krys. Jak režim zničil mého otce, který byl nesmírně podnikavý a šikovný fotograf. Jak nás po maminčině audienci u prezidenta Zápotockého poslali „na lepší“ z Vinoře do pražského Karlína, kde naši dobří sousedé čas od času měli potřebu naházet kamení do oken třídních nepřátel. Jak mě nevzali do pionýra ani na žádný školní výlet, protože buržoazní synek si to nezasloužil.


Vy jste chtěl do pionýra?
Antonín: No jasně, od malička jsem miloval šátky. Kamarády jsem v podstatě nikde neměl, v Karlíně jsem jen dělal zeď partě starších grázlů, kteří vykrádali školy. Žil jsem kousek od Karlínského náměstí až do roku 1967, tedy téměr do své emigrace.


Na výstavě prezentujete i práce svého otce. Co fotografoval?
Antonín: Jeho fotografií se zachovalo strašně málo, z jeho živnostenské éry skoro nic. Táta část svého ateliéru i díla schoval a zachránil. Jablkem sváru v naší rodině je otázka, proč příbuzní v době mé emigrace jeho archiv dílem zničili, dílem rozprodali. Přijde mi to hrozné – byl jsem snad nejfotografovanější dítě na světe a z toho všeho se zachovalo pár záběrů. Po otci mi moc fotografií nezbylo, přesto mi toho ale předal strašně moc. Díky němu jsem už v útlém věku ochutnal vývojku, kterou slil do láhve od piva. Pomáhal jsem mu zvetšovat snímky v družstvu Fotografia v Košířích a on mi za to vyvolával negativy z mého fotografického řádění s holkama. Když mi předával filmy s kontakty, vždy se na mě tak zvláštně podíval a významně povytáhnul obočí. A má také zásluhu na tom, že jsem se nevrátil z emigrace. Když jsem se ho v roce 1968 ptal, jestli se mám vrátit, přesvědčil mě, že pražské jaro dlouho nevydrží.


Čemu jste se vyučil?
Antonín: Dali mi na výběr mezi kariérou tankisty a horníka. Pro klaustrofobika nic moc. Z protekce mě vzali do Pozemních staveb na obor stavební zámečník. Každý, kdo bydlí na sídlišti Petřiny, by si měl dávat pozor na tamní zábradlí. Dělnická parta, se kterou jsem pracoval, byla neuvěřitelná. Byli tam samí vyhození knihovníci, profesoři, filozofové – intelektuální elita národa. Když se převlékali v šatně do montérek, povídali si o Friedrichu Nietzschovi. Zajímavé je, že když těmto lidem v roce 1962 nabídli rehabilitaci a návrat na univerzitu, tak to odmítli a zůstali na stavbě.


Po svatbě jste nepočkal na narození syna a odešel jste do Rakouska. Proč?
Antonín: Viděl jsem, jak ten režim udeptal mého otce, který by za normálních poměrů byl úspěšný studiový fotograf. Já jsem toužil po seberealizaci, po svobodě. Utekl jsem přes Slovinsko do Rakouska, dokonce jsem si jednorázově vydělal nějaké peníze jako převaděč. Můžete mi po vzoru známého českého filmu říkat Král Karavanky. V uprchlickém táboře Traiskirchen jsem prožil několik šílených měsíců, pak mě poslali do Švédska, kde mě zatkli a vyhostili, zkusil jsem francouzskou cizineckou legii, ze které jsem utekl. Žil jsem obrazně i doslova jako bezdomovec.


Fotografoval jste v tomto čase?
Antonín: Tehdy jsem úplně zapomněl na to, že umím fotografovat. Pro trochu slušnější boty jsem si musel zajít do charity a fotoaparát jsem u sebe skutečně neměl. Ale toto období hledání světla na konci tunelu mi hodně dalo. Definitivně mě to vydělilo z maloburžoazních poměrů usedlé střední třídy. Díky této zkušenosti jsem se dokázal nepodělat z možnosti fotografovat přihlouplé modelky pro špičkové americké módní časopisy. Dokázal jsem tuto kariéru opustit a nasměrovat se k sociální fotografii, které jsem díky svému osudu dobře rozuměl.


Světlo na konci tunelu jste našel v Nizozemsku...
Antonín: To byla první země, kde se mě nesnažili odsunout někam jinam, ale zeptali se mě, co bych chtěl dělat. Díky Vojtovi Dukátovi jsem se dozvěděl o umělecké Akademii Gerrita Rietveltda, kam jsem udělal přijímačky a dostal se rovnou do poloviny druhého ročníku. Dali mi důvěru, zkusili to se mnou a já jsem je myslím nezklamal.


Spousta lidí žije na ulici, ve srabu. Co vás přimělo k tomu, že jste z něj zas vylezl zpátky do normálního života?
Antonín: Byl jsem na nervy, neviděl jsem okolo sebe žádnou naději. A oni mě přijali do školy a dali mi možnost se uklidnit. To byla obrovská motivace, kterou jsem nechtěl pustit.


Který fotograf vás nejvíc inspiroval?
Antonín: Žádný! Bresson se mi čas od času líbí, i když mi ty snímky přijdou takové moc vyčekané. Robert Frank je taky dobrý. A Bill Klein. Ale ne že by mě inspirovali, mě se ty snímky jen líbí.


Často jste se během fotografování dostal do nebezpečných situací...
Antonín: Válka je vlastně fajn, tam je to nebezpečí jasně vidět. Ale třeba v Angole nás málem sežraly miliony mravenců. Jak z nějakého béčkového hororu.


To by bylo smutné, prežít Bosnu i spojenecký útok na Irák a nechat se sežrat mravenci...
Antonín: Třeba cestovatel Holub nezemřel při výpravách do světa, ale na otravu zpusobenou škrábnutím při zahradničení. Proto když jsem doma, tak se raději jen válím.


Jaký soubor teď tvoříte?
Antonín: Po různých válkách a sociálních průserech ve světě (které však českého čtenáře novin vůbec nezajímají) jsem si zkusil lokální téma. Nafotografoval jsem pražské přívozy. Moji kritici o tomto souboru nenapsali nic hezkého – třeba tvrdili, že mistr Kratochvíl by se neměl snižovat ke spolupráci s MF Dnes. Já ale tvrdím, že fotografuji pro publikum, že prostřednictvím médií informuji čtenáře a snažím se utvářet jejich pohled na svět. A kdybych ty snímky zavřel do krabice a dal si je pod polštář, k ničemu by nebyly. V Česku se občas uvažuje podivně nesvobodně. Stejně divný pocit jsem měl z reakcí na mou nominaci na Českého lva za roli ve filmu Kawasakiho růže. Spousta lidí premýšlela, jestli je správné, že by měl neherec dostat hereckou cenu. V Americe ti každý fandí. Každý ti přeje, abys uspěl, protože si myslí, že když jeden bude mít prostor k úspěchu, druzí ho dostanou taky.


Občas se ozývá názor, že mistr by neměl plýtvat svým talentem.
Antonín: Jenže já se nikdy necpal do škatulky umělce. Já jsem reportér a fotografuji zajímavé věci, ať se to různým Burdům líbí, nebo ne. Když mě zaujmou portréty holek s roztaženýma nohama, tak je prostě nafotografuji a nebudu koumat nad tím, jestli neklesám pod svůj umělecký standard. Už se teším, co kritici řeknou o mých reportážích z baletu, které za nějaký čas budou viset ve všech pobočkách Komerční banky.


Už před rokem 1989 jste se setkal se svým synem Michaelem...
Antonín: Michael vyrůstal u mých rodičů v Karlíně. V pěti letech se odstěhoval k otčímovi, který dělal kameramana v televizi a žili společně s mou bývalou ženou v Berlíně.

Michael: Nevěděl jsem, co bych chtěl dělat, plácal jsem se. Utíkal jsem z domova a žil na ulici, spal jsem na plavečáku a jistý čas jsem měl jen dvě koruny na den. Za to se dal koupit litr mléka a několik rohlíků. Pak jsem šel na dvouletou povinnou vojnu. Táta za mnou čas od času přijel autem se západoněmeckou značkou až ke kasárnám. Po jeho návštěvě se ze mě vždy kontrarozvědka snažila dostat, jaká státní tajemství jsem mu já, vojenský kotelník, vyzradil. Táta mi někdy v roce 1991 řekl, že musí skončit můj zahálčivý život a poslal mě dělat asistenta k největšímu fotografickému workoholikovi Ivanu Němcovi. Ten člověk jen pracoval nebo spal a já jsem se musel přizpůsobit jeho tempu. Pak si mě táta vzal k sobě a začal jsem s ním jezdit do světa jako asistent.

 

Fotografovali jste společně?

Michael: Původně jsem to měl v plánu, ale otec tvrdil, že když mám aparát u oka, nemůže se soustředit na svou práci. Nakonec to bylo tak, že on fotografoval a já pomáhal. Během této spolupráce jsme si vytvářeli předtím neexistující vztah otec–syn.


Do jakých zemí jste společně jezdili?
Michael: Začali jsme Itálií, pak přišla válka v Bosně, Čína nebo třeba Mongolsko.


Bylo to pro vás užitečné období?
Michael: Byla to úžasná škola. Sledoval jsem tátu při práci, a tím jsem se učil. Po osmi letech jsem měl pocit, že už bych se měl osamostatnit.

 

Co nyní děláte?
Michael: V podstatě jsem se vrátil k fotografii, kterou vytvářel můj děda – tedy k ateliérovým snímkům, portrétům a módě. Pracuji ve firmě, která vytváří firemní a klientské časopisy typu ČiliChili nebo magazín ČEZu.


A jak vypadá vaše volná tvorba?
Michael: Přiznávám, že jsem hodně ovlivněný otcem. Jsou to moje pocitové fotky s jeho puncem. Neberu to však jako nějaký problém – táta ovlivnil tisíce lidí, tak proč ne vlastního syna.


Devatenáctiletý Wayne měl výhodu v tom, že se svým otcem vyrůstal od malička.
Wayne: Tvrdím, že otec s námi během mého dětství skoro nebyl. Vždyť pracoval mimo domov minimálně osm měsíců v roce. Zpětně však jako velmi užitečné vidím každoroční cesty s rodiči do Toskánska. Od svých tří let jezdím na otcovy tamní workshopy. Už jako malému dítěti mi dali do ruky fotoaparát a nechali mě mačkat spoušt.

Antonín: Nejprve si fotografoval nožičky, pak brouky na květině a nakonec začal dělat hodně zajímavé záběry světa okolo sebe. Byl to čistý pohled dítěte – to, co si myslel, a jak to viděl, ne nějaká pseudointelektuálská klišé. Zejména holky-účastnice workshopů se jeho přímočarého způsobu obrazového vyjadřování dost bály.


Jezdil jste s Waynem do světa podobně jako s Michaelem?
Antonín: Bohužel to nešlo, protože musel chodit do školy. Ale párkrát jsme spolu byli fotografovat – třeba u Viktoriiných vodopádu v Africe.


Wayne, vy letos končíte gymnázium. Budete studovat uměleckou školu?
Wayne: Dlouho jsem se jen díval okolo sebe a nakonec letos udělal přijímačky na prestižní St. Martins School of Art and Design v Londýně. Hlásil jsem se tam s kolekcí soch, fotografií a grafik, nakonec budu studovat malbu.


Proč jste se nehlásil na obor fotografie?
Wayne: Mám pocit, že fotografů už je v naší rodině dost. Nechci být další v řadě, chci si jít svou cestou.


Právě Wayneovy fotografie z přijímaček na vysokou školu byly důvodem, proč se Jiří Hanke ve své galerii v Kladně rozhodl uspořádat společnou výstavu čtyř Kratochvílů.
Antonín: Ano, vzpomněl si, jak před lety udělal celý ročník výstav konfrontujících tvorbu rodičů a jejich dětí. A napadlo ho zkusit to s námi. Neobvyklé je, že naše kladenská výstava nebude kurátorská – každý vystavující si vybere vlastní kolekci snímku.


Podle jakého klíče jste vybral právě tuto kolekci?
Wayne: Mně se ty moje fotky prostě líbí. Hezky vypadají na zdi, když se na ni pověsí.


Váže se k nim nějaký osobní pocit nebo vzpomínka?
Wayne: Nic zvláštního.

Michael: Já se svou krizí středního věku naopak každý zaznamenaný příběh obrečím. Vzpomínám na úžasný večer s hrobníkem ze Zbraslavi nebo na procházku po našem karlínském domě těsně před jeho demolicí.


Je jméno Kratochvíl pro fotografa spíš výhoda, nebo komplikace?
Michael: Určitě mě s tátou srovnávají. Ale já jsem v zakázkové tvorbě úplně jinde než on. Jsem dělník fotografie, jako můj děda. Podobnosti jsou snad ve volných souborech, těmi jsem se však až do této výstavy neprezentoval.

Antonín: Už se na tebe kritici těší. Buď jsi se zpronevěřil mému odkazu nebo mě umělecky tuneluješ. Z toho dobře nevyjdeš.


Je kladenská výstava začátek trojstranné spolupráce, nebo jen jednorázový pokus?
Antonín: Určitě to na nás i na návštěvnících výstavy zanechá nějaké stopy. Třeba si dáme na vernisáži do držky – jsme přece rodina, ne?


Pořád se všichni tři i společně s Antonínovou ženou navzájem špičkujete...
Antonín: Já mám rád neustálou konfrontaci, těší mě, když lidi okolo sebe seru.

Michael: Fakticky je to jen vzájemné hecování a forma odreagování. Já jsem vedle táty viděl ve světě šílenou bídu a utrpení. Prožil jsem zvláštní situace, které posunuly můj způsob vnímání toho, co je důležité a co povrchní. My se sice pořád dohadujeme, ale fakticky jsou to všechno jen takové úsměvné malichernosti.

 

---

ŽIVOTOPISY
Antonín Kratochvíl se narodil v roce 1947 v Lovosicích. Jeho otec, majitel fotografického ateliéru, se po roce 1948 stal obětí protipodnikatelského tažení nově vládnoucích komunistů. Rodina byla okradena o majetek a vystěhována do internačního tábora ve Vinoři. Až po roce 1953 byli přesunuti do pražského Karlína. Vyučil se stavebním zámečníkem, v roce 1967 se oženil a ještě před narozením svého syna utekl přes Jugoslávii do Rakouska. Prošel uprchlickým táborem Traiskirchen, vězením ve Švédsku, francouzskou cizineckou legií, nakonec skončil v Nizozemsku. „Byl to první stát, kde se mě nesnažili zavřít nebo posunout dál, ale zeptali se mě, co bych chtěl dělat. Na doporučení Vojty Dukáta jsem zkusil studium na Akademii Gerrita Rietveltda,“ říká Antonín Kratochvíl. V roce 1972 odjel do Spojených států, kde začal spolupracovat s nejvýznamnějšími časopisy v oblasti módy, reklamy i reportáže. Postupně se vypracoval mezi nejvlivnější americké reportéry, přičemž se zaměřoval na válečnou fotografii. Zaznamenával genocidu v Zaire a Rwandě, utečence v Bosně i v Afghánistánu, oběti epidemie AIDS v Zimbabwe a pašeráky drog v Guatemale. Patří mezi zakládající členy VII Photo Agency.


Michael Kratochvíl vyrůstal bez otce a setkal se s ním až ve věku osmnácti let. „Otec mě před rokem 1989 navštěvoval během mé vojenské služby ve Znojmě. Vždy, když zastavil se svým autem se západoněmeckou značkou před kasárnami, kontrarozvědka měla napilno,“ směje se Michael. Otec svého syna podporoval a po roce 1989 mu sehnal možnost pracovat jako asistent u frankfurtského fotografa architektury Ivana Němce. Později Michal asistoval svému otci při fotografování ve světě. Po sedmi letech této praxe začal pracovat ve firmě zaměřené na klientské firemní časopisy.


Druhý syn Antonína Kratochvíla, devatenáctiletý Wayne Kratochvíl, od malička jezdil se svým otcem na workshopy v Toskánsku, kde dostával intenzivní školu fotografování. Před časem úspěšně udělal zkoušky na prestižní St. Martins School of Arts and Design v Londýně, kde bude studovat malbu.


Nedílnou součástí tvůrčí rodiny Kratochvílů je Antonínova manželka Gabriela, která mimo péče o domácnost a syny zvládá i správu rozsáhlého archivu, retuše a počítačové úpravy fotografií a komunikaci se zákazníky nebo médii.

 

 

---

RADA K NEZAPLACENÍ

Jednou jsem musel kvůli vichřici jet z New Yorku do Washingtonu vlakem. Dal jsem se do řeči s mužem, který byl taky fotograf a od toho jsem dostal skvělou radu: „Když něco pokazíš, řekni, žes to tak myslel.” Použil jsem to, když jsem fotografoval pro jeden německý časopis na Elbě a všechny diapozitivy udělal tmavší o dvě clony. Téměř nic na nich nebylo vidět. Říkal jsem si, že to je největší průser mé kariéry. Nakonec jsem se rozhodl vzít šedesát kusů, nazvětšovat je a nechal je zabalit do krásných rámečků. Fotky byly hezké, ale zrno na nich bylo jako kamení. V redakci mě posadili na křesílko a půl hodiny prohlíželi fotografie lupou. Pak za mnou přišel šéfredaktor, podal mi ruku a řekl: „Antoníne, tohle je umění”.

---

www.antoninkratochvil.com

Tento rozhovor vyšel v časopisu FOTO z června 2012. 

...

Vloženo: 08.06.2012 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---