Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Dagmar Hochová – Velká jména

Před pár týdny zemřela další představitelka české fotografické elity – dokumentaristka Dagmar Hochová. Její jméno bylo po dlouhá desetiletí synonymem kvality v oblasti živé fotografie. Proslavily jí zejména snímky dětí z periférie. Tradiční předměstskou krajinu, neurčité pásmo, kde se kompaktní město pozvolna vytrácí do venkova, dnes pokryla komerční bytová velkovýstavba, velkosklady a velkoobchody. Kde se dnes pohybují děti, které dříve svobodně užívaly tento prostor, netuším. Snad sedí za počítači či televizí, snad se místo nezávazného řádění pohybují v mantinelech organizovaného volného času. Dokument Dagmar Hochové o dětství prožitém v 50. a 60. letech minulého století je unikátním souborem, který pamětníkům připomene doby jejich prvních životních kroků, mladší generaci přiblíží, na co jejich otcové a dědové vzpomínají. 

Postupně nás v posledních letech opouštějí členové tvůrčí generace, jejíž vrchol tvořila skupina velkých jmen. Byli prověřeni nejspolehlivějším způsobem – totiž dlouhodobým testem časem. Jejich dílo se vyznačovalo zřetelnou kontinuitou založenou nikoliv na nějakém formálním žertu, povrchní zajímavosti či technickém „udělátku“, ale na výrazném autorském rukopisu. Neproslavili se cestou skandálních článků v bulvárních novinách, ale prostřednictvím výpovědní hodnoty jejich snímků. 

Jistě i mezi současnými fotografickými umělci dorůstají jména, která jednou budou patřit do zlatého fondu české tvorby. Umělecká scéna je však dnes mnohem méně přehledná než v období před rokem 1989. Na rozdíl od minulosti dnes vychází z fotografických škol nejrůznějších úrovní řádově stovky absolventů ročně (a ví snad jen neviditelná ruka trhu, co s nimi bude po maturitě či promoci). Fotoaparát – minimálně v mobilu – nosí v kapse prakticky každý, aktivně fotografují miliony Čechů a Slováků. Díky digitálním technologiím si fotografování může dovolit prakticky každý. Vedle tradičních fyzických galerií existuje nepřeberné množství možností, jak své dílo představit ve virtuálním prostoru. 

Přemýšlím však, jestli bych byl schopný spočítat současné domácí fotografické umělce, jejichž tvorbu bych – s nadsázkou řečeno – poznal po hmatu i se zavázanýma očima. Dva? Tři? Deset? Možná víc? Je to dost nebo málo? 

Fotografka Dagmar Hochová byla pamětníkem. Žila dlouhých 86 let a během svých studií na grafické škole se ještě setkala s velikány české meziválečné avantgardy – mj. s Jaromírem Funkem nebo Josefem Ehmem. 

Dagmar Hochová byla zajímavá žena, výborná fotografka i občansky aktivní člověk. Pletu se, když prohlásím, že byla jediným profesionálním fotografem, který za posledních 23 let seděl v parlamentu? 

Fotografie Dagmar Hochové patřily, patří a budou patřit k tomu nejlepšímu, co české země daly světu v oblasti nemanipulovaného černobílého dokumentu. Zaslouží si, aby její dílo bylo připomínáno v knihách, při výuce dějin umění, při zkoumání naší historie. Mluví k nám, i když fyzicky už s námi není.

Vloženo: 11.05.2012 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět