Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Hodnocení fotografií v časopisu DIGIfoto

Milé fotografky, milí fotografové,

 

časopis DIGIfoto je tu s námi už od roku 2004, já osobně jsem s časopisem DIGIfoto od roku 2005. To už je docela dlouhá řádka let, ale já si na kvalitu tohoto soužití nijak nestěžuji. Je to vcelku dobrý a tolerantní partner.

 

Historie DIGIfota se dělí na dvě období. První část jsme prožili pod křídly brněnského vydavatelského domu Computer Press, loni nás koupila Mladá fronta. O něco dříve došlo ke změnám ve vedení redakce. Zhruba do roku 2007 nám vládnul bohemista a univerzitní učitel na filozofické fakultě v Brně Petr Bubeníček, současné šéfredaktorské funkční období vykonává fotografický praktik Petr Lindner. 

 

Náš časopis otiskuje jak díla amatérských fotografů, tak profesionálů, přičemž připomínám, že to dělení amatér/profesionál není podle toho typického českého klíče amatér = neschopný /profesionál = schopný, ale podle definice amatér = „fotograf ze záliby“ / profesionál = “fotograf z povolání“. 

 

Vy, kteří čtete náš časopis, jste jistě zaznamenali existenci rubriky Tipy odborníků. Je to poradna pro vesměs amatérské fotografy. Čtenáři posílají své fotografie a my jim na ně napíšeme recenzi. V každém čísle ohodnotíme tři autorky a autory, vítěz dostane roční předplatné a otiskujeme mu tři snímky, další dva nedostanou nic a otiskujeme jim dva snímky.

 

Hodnotitelem jsem já – Petr Vilgus a Marian Beneš, v minulosti jsem ještě spolupracoval s reklamním fotografem a majitelem soukromé fotoškoly Zdeňkem Rerychem. Stručně nás představím:

 

Absolvoval jsem fotografii na Střední průmyslové škole grafické, magisterské studium na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a doktorát na pražské FAMU. Výsledkem této mé mnohaleté studijní anabáze je současný stav, kdy se neživím jako praktický fotograf, ale jako teoretik, recenzent, publicista a taky jako komunální politik. 

 

Marian vystudoval stejnou střední školu jako já, ale pak se vydal rovnou na FAMU, následně prožil řadu let v New Yorku, vyučoval mimo jiné v International Centre od Photography na Manharranu a nyní učí na střední škole Orange factory v Praze a na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ustí nad Labem. Tam taky v současnosti pracuje na své doktorké dizertaci. 

 

Občas slýchám, že kritik fotografie je takový ten škarohlíd, který sám fotografovat neumí a tak aspoň kazí radost z tvůrčí práce lidem okolo sebe. Někdo to tak může vidět, já však vidím svou roli jako de facto učitele. Cílem není zadupat hodnocené autory pod zem, ale poskytnout jim bezplatné poradenství a dát jim nový impulz k tomu, aby se po tvůrčí i technické stránce zlepšovali. 

 

Typickým rysem našeho hodnocení je fakt, že nehodnotíme soubory, ale jednotlivé záběry. Je to z našeho pohledu logické – většina amatérů, kteří nám zasílají své snímky, netvoří soubory a proto by bylo nespravedlivé, pokud bychom prakticky každé hodnocení zahajovali slovy „autor je člověkem mnoha tváří“ a uzavírali „autor by se měl soustředit na tvornu ucelených souborů“. 

 

Protože samovolný zájem o hodnocení fotografií v našem časopisu není takový, aby naplnil rubriku – připomeňme, že potřebujeme okolo 40 nových autorů na rok – některé fotografy oslovuji přímo. Využívám k tomu zejména webovou fotogalerii Digiarena.cz, která patří pod náš časopis. Fotografové zde bezplatně prezentují své soubory, diskutují o fotografiích a já si tu jak na tržišti vybírám to nejzajímavější.  

 

Jak už jsem naznačil, při hodnocení fotografií se snažíme být kritičtí, spravedliví, ale zejména pozitivní. Přestože říkáme občas nepříjemné pravdy (resp. z našeho pohledu pravdy, protože se jedná o subjektivní hodnocení), nikdy to neděláme tak, abychom autora strhali. Prakticky nikdy neděláme to, abychom otiskli fest špatnou fotografii a na ní ukázali, jaký je ten autor neschopný idiot. Naopak se snažíme vždy ze zaslaných snímků vybrat to lepší a na příkladu těchto záběrů doporučovat další zlepšení. 

 

Doufám, že neshodím naše hodnocení větou, že se nad snímky scházíme pozdě večer po hospodách. Mezi druhým a třetím pivem většinou máme hotovo a můžeme si objednat něco dobrého. Nesnažíme se najít společné stanovisko, naopak, pokud je mezi námi nějaký rozpor, otevřeně jej na stránkách DIGIfota prezentujeme. 

 

Chtěl připomenout pár postřehů, které jsme během těch let zachytili a které by pro vás mohly být zajímavé. 

 

Předně mě překvapuje, že nám prakticky nechodí fotografie s požadavkem na hodnocení od lidí, kteří jsou skutečně hodně špatní. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně – zřejmě jsme v naší rubrice nasadili určitou kvalitativní laťku. Mám však trochu obavu, jestli tímto způsobem neodrazujeme i schopné autory, kterým jen chybí sebevědomí. 

 

Poslat své fotografie k ohodnocení vyžaduje od autorů jistou dávku exhibicionismu. A zde je pro mě jeden z nejzajímavějších paradoxů. Totiž dramatický nepoměr mezi muži a ženami, kteří nám své snímky posílají. Poměr mezi fotografkami a fotografy je zhruba 1:10. Na druhou stranu, drtivá většina žen posílá prvotřídní snímky. Osobně to čtu tak, že u žen více než u mužů funguje jakási autocenzura, která brání poslat dílo, o jehož kvalitách nejsou stoprocentně přesvědčeny. 

 

Téměř nehraje roli, odkud fotografové pocházejí. Snímky dostáváme z celé republiky a občas i ze zahraničí. V tom je obrovská výhoda internetu, který umožňuje účast i těm, kteří by před deseti dvaceti lety byli kvůli místu svého pobytu odříznuti od takových možností. 

 

Ještě si zde musím v jedné věci postěžovat. Autoři, kteří projeví zájem o publikaci svých fotografií v rubrice Tipy odborníků dostane ode mne jednoduché požadavky. Pět až deset snímků velikosti minimálně 15x20 cm při 300 DPI, výpis EXIF souboru, krátký životopis na deset řádků a odpověď na několik otázek – mj. proč v dnešní barevné době fotografovat černobíle a jaký je váš životní cíl. Možná až 90 % autorů nesplní tyto požadavky ani na první, ani na druhý pokus. Drtivá většina má pocit, že si ty požadavky musí tvůrčím způsobem přetvořit. Nechápu to a řekl bych, že jestli takto naši fotografové fungují i v normálním životě, musí mít problémy s vlastním uplatněním. 

 

A poslední postřeh, který podle mě vychází z jednoho z typických rysů české fotografie: Řekl bych, že to vychází z jednoho z typických rysů české fotografie. Mám pocit, že naši autoři se berou hodně vážně a poněkud mají problém podívat se na svou tvorbu s humorem. 

 

S Marianem máme občas potřebu do hodnocení vsunout nějaký více či méně japný žertík, který naznačí, že fotografování není náboženský obřad a že se při něm lze docela příjemně bavit. Vzpomínám si, že největší reakci čtenářů vyvolala jedna poznámka k reportážnímu snímku z komína. Autor společně s kamarády vylezli na vysoký komín, na jeho vrcholu se postavil a širokým objektivem vyfotografoval své nohy a okolo sedící kolegy. Tehdy jsem napsal, že se mi nelíbí deformace na obličejích sedících osob, které jsou způsobeny příliš širokým objektivem a doporučil jsem autorovi, aby se na vrchol komína vrátil a zkusil snímek přefotografovat. Před expozicí jsem navrhnul, aby fotograf udělal krok dále od fotografovaných, aby se deformacím vyhnul. Zdálo se mi, že jde o jasnou nadsázku, kterou nikdo nemůže brát vážně. V odpovědi přišlo hned několik mejlů, kde mi pozorní čtenáři vysvětlili, že pokud by autor udělal to, co jsem mu doporučil, spadnul by a zabil by se. A že je z mé strany neprofesionální, že autorovi snímku doporučuji takový hazard. 

 

Samozřejmě, a už jsem to tady jednou řekl, naše hodnocení není celostátní referendum. Píšeme, co si myslíme, ale neznamená to, že náš názor je slovo boží. Je to subjektivní pohled dvou lidí. A právě v oné subjektivnosti našeho hodnocení je jedno čertovo kopýtko. Čtenáři se chovají racionálně a vědomě či podvědomě se snaží nám posílat ten typ fotografií, u kterých je naděje, že se nám budou líbit. 

 

Přiznám se, že jsem si toho všimnul až zhruba po dvou letech. To bylo právě ve chvíli, kdy jsem si s velkým pocitem sebeuspokojení říkal, jak se ty fotografie, které dostáváme k hodnocení, zlepšují. Domýšlivě jsem si odvodil, že naše rubrika pomáhá zásadním způsobem kultivovat tvorbu českých a slovenských autorů. A najednou mi došlo, že čtenáři jednoduše pochopili, že u nás dvou neuspějí s makrosnímkem chrousta a začali nám vycházet vztříc našemu vkusu. Začali nám posílat zadumané a částečně neostré černobílé záběry často komponované do čtverce. Čistě tržním způsobem vyhověli poptávce a nabídli nám to, u čeho očekávali úspěch. 

 

S Marianem jsme na základě toho trochu přehodnotili intenzitu nadšení pro prosazování určitého pohledu na uměleckou tvorbu a začali jsme otiskovat a chválit i takový typ fotografií, který bychom si z první vody nevybrali, ale na kterých také vidíme pozitivní rysy. Jde totiž o to, že bychom – my i čtenáři – mohli utonout ve falešném pocitu, že jsme dosáhli dokonalosti. 

 

Já věřím a doufám v to, že se nám daří pomáhat českým fotografům v jejich zlepšování. A pokud ne, tak je to aspoň příjemný důvod pro to setkávat se pravidelně s kamarádem, se kterým nás pojí podobný pohled na současnou fotografii. 

 

To je z mé strany vše. Pokud budete mít chuť, můžeme se podívat na několik fotografií z rubriky Tipy odborníků a zkusíme si je ohodnotit. Případně pokud tu máte vy nějaké snímky, můžeme to rovnou zkusit. 

...

Vloženo: 13.05.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---