Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

LaChapelle promluvil

Jméno David LaChapelle bylo pro většinu českých zájemců o fotografii neznámé až do loňského podzimu. Výstava v Galerii Rudolfinum a související mediální kampaň dokázala z tohoto amerického tvůrce s francouzsko-litevskými kořeny vytvořit celebritu. Před galerijní pokladnou stály dlouhé fronty lidí a paní šatnářka si na svém pracovišti ani na chvilku nevydechla. LaChapellovy fotografie z let 1984–2011 následně vyšly v knize Tak pravil LaChapelle, kterou lze charakterizovat několika výrazy – objemná, výborně vytištěná, obsahově kontroverzní. Slovo, které mě však v souvislosti s tímto svazkem (a obecně s dalšími monografiemi současného umění) napadá nejčastěji, je „potřebný“. 

 

Česky, ne „kunsthistoricky“

LaChapellovy fotografie v knize doplňuje anglicko-český text kurátora Otto M. Urbana, který zde popisuje autorovu cestu od uměleckých začátků v 80. letech 20. století, přes intenzivní reklamní období, až po „spotřební“ vystřízlivění a návrat k tvůrčí činnosti. Zmiňuje zlomové momenty, zásadní křižovatky jeho života i citáty vztahující se jak k vlastní tvorbě, tak k celospolečenským otázkám. Oceňuji zejména fakt, že autor této úvodní stati dokázal zasvěceně a čtivým způsobem popsat tvůrčí činnost LaChapella, aniž by použil odborníky oblíbený a pro laika nečitelný kunsthistorický newspeek. 

 

Kniha pracuje s chronologickým řazením snímků s tím, že tato díla jsou zařazena do poměrně rozsáhlých kapitol. V závěru najdeme životopisná data, seznam výstav či literatury a krátký text autora obsahujícím poděkování čtenářům. Publikace je opatřena odkazovým aparátem včetně několika internetových zdrojů.

 

Za zmínku stojí grafická úprava a technické zpracování knihy. Zaujme zejména výrazný přebal, na kterém výtvarník Robert V. Novák použil snímek z řady Probuzení. Zvolené grafické řešení je pěkné, účelné, čitelné a konzervativním milovníkům výtvarné čistoty jistě udělá radost. Písmo zvolené pro titulky a zejména pro sazbu je elegantní, i když až překvapivě velké. Obrazové „odkazy“ ve formě zmenšených fotografií, které jsou umístěny nedaleko souvisejícího textu, jsou zajímavým a funkčním nápadem (snad s tou výhradou, že u takto zmenšených fotografií často nepříjemně ruší výrazný tiskový rastr a s ním spojená ztráta detailů). 

 

Od umění k umění

Knižní představení tvorby Davida LaChapella začíná v 80. letech 20. století, kdy autor podnikal první nesmělé kroky do uměleckého světa. Publikovány jsou zde snímky z výstavy Dobrá zpráva pro moderního člověka, které mohou svou formou i obsahem připomínat práce secesních piktorialistů. Později autor přešel od černobílých prací k barvě (soubor Světlo, snímky Poslední deštný prales, Lačnost…). 

 

Na přelomu 80. a 90. let se postupně posouvá směrem k reklamní a zakázkové tvorbě, přičemž tyto práce z kontextu své tvorby nijak nevyděluje. Už v polovině posledního desetiletí 20. století jeho tvorba co do motivů i zpracování výrazně „přitvrzuje“. Objevují se výrazné a originální portréty celebrit (David Bowie: Oči, které nevidí, Tricky: Zlatý útisk, Marilyn Manson: Hadrová Ančka…), které se následně posunuly k provokativním aranžovaným kompozicím pohybujícím se na bezprostřední hranici technicky špičového kýče. Tato autorova fáze vrcholí ve snímcích jako Nápravné zařízení, Aristokraté, Ruské lázně: křišťálový oblouk nebo krvavých kompozicích Dáreček a Místo činu. 

 

Až do současnosti zasahuje LaChapellovo období, kdy do rozměrných, často širokoúhlých fotografických „plátnech“ zapojuje desítky postav. Ty jednak hrají svůj osobní příběh, jednak účinkují ve společném ději této kompozice. Za všechny jmenujme Potopu nebo Maybach: Berlínské povídky, oba z roku 2009. Autor s oblibou pracuje s náboženskými motivy vycházejícími z křesťanství (Pomazávání, Pieta s Courtney Love) či islámu (Samozvaný mučedník a 72 panen), kde často dochází k propojování historického pohledu např. na Ježíše Krista se současnými reáliemi. 

 

Přestože autorova hlavní tvůrčí linie je poměrně jasná a přímá, má četné odbočky. V kontextu další tvorby jsou výjimečné soubory, ve kterých autor nezaplňuje prostor lidskými postavami. Mám na mysli Probuzení – utopené/povznesené postavy ponořené pod hladinou, barevně manipulované dolarové, jüanové a šekelové bankovky ze souboru Negativní měna, jakoby klasická malířská zátiší doplněná o současné doplňky včetně nejrůznějších odpadků, které jsou součástí řady Země se usmívá květy. Nečekaná je autorova odbočka k polaroidovým snímkům rodinných oslav, do kterých doplnil různé soudobé prvky včetně slovních útoků na tehdy vládnoucího amerického prezidenta George Bushe. Ke klíčovým námětům současné autorovy tvorby patří vedle náboženských motivů prvky povodní, havárií, definitivního zániku. 

 

Nemohu s klidným svědomím a bez pochybností prohlásit, že považuji LaChapellovu tvorbu za kvalitní umění. Nemohu říct, jestli jeho práce budou naši potomci uvádět v učebnicích výtvarné tvorby jako typické fotografické dílo konce 20. a začátku 21. století. Jsem však bytostně přesvědčen, že umělec má vést dialog se zbytkem světa a pomáhat tak k hledání hranice mezi uměleckou tvorbou a pseudouměleckým bulvárním brakem. Mezi ryzí invencí a tržním přístupem založeným na povrchních měřítkách jako sledovanost, počet hvězdiček nebo cena na aukčním trhu. 

 

Umělec vede tento dialog prostřednictvím knih a výstav – v elektronické nebo fyzické podobě. Je skvělé, pokud výstavní instituce, vydavatelé a (dnes nezbytní) sponzoři poskytují prostor pro veřejnou prezentaci lidem, kteří se umí obrazově vyjadřovat a mají co říct. Ať už se jejich dílo široké veřejnosti a uměleckým kritikům líbí nebo ne. 

 

Myslí to upřímně?

Nejmenovaný český železničář, premiér a později finanční spekulant před pár lety dokázal zcela obrátit význam slov „Myslím to upřímně“, když po provalení jeho skandálního chování zaplavil naší zemi billboardy se svým portrétem a zmíněným nápisem. Díky tomu tato věta v českém prostředí získala přesně opačný význam – „Vy víte, že lžu, já to vím taky, ale nebudeme se tím zdržovat“.

 

Žijeme v pragmatické době, která se vyznačuje nedůvěrou k ryzím záměrům. Do značné míry za to mohou politici a média, které milovníka přírody opatří nálepkou ekoterorista nebo z hluboce nábožensky věřícího člověka vytvoří fanatického fundamentalistu. Obrnili jsme se slupkou skepse a máme pocit, že náš život bude jednodušší bez velkých a vznešených cílů. 

 

I já mám problém uvěřit LaChapellovi jeho slova o uměleckém přerodu člověka, který považuje za svůj domov chýši v deštném pralese. I pro mě je těžké vzít vážně vypjatou kritičnost někdejšího úspěšného reklamního fotografa ke spotřební společnosti. Stejně tak nevím, mám-li považovat jeho proklamace o navazování na malířskou tvorbu Caravaggia za vážně míněná slova nebo za lacinou pozu a parazitování na dobrém jménu velkého umělce. 

 

Jaká je cesta k pochopení tvorby tohoto autora? Je třeba – aspoň na chvíli – snížit práh své přirozené skepse a zkustit přistoupit na to, že LaChapelle své dílo skutečně myslí upřímně, bez postranních úmyslů, bez spekulativní snahy korunovat sám sebe na krále uměleckého světa. Pokud to dokážete, možná za naleštěným pozlátkem scén najdete autorovy postoje a vize, které vám budou blízké. Možná David LaChapelle do svých kompozic zakodoval příběhy, na které často myslíme, které si představujeme, které se nám zdají. Ovšem na rozdíl od tohoto fotografa se tím nikomu nechlubíme.

 

 

---

 

 

Thus spoke LaChapelle / Tak pravil LaChapelle

Vydalo nakladatelství Arbor vitae a agentura Pavleye Art and Culture u příležitosti výstavy v Galerii Rudolfinum v letech 2011–2012

Sestavil a text napsal Otto M. Urban

Grafická úprava Robert V. Novák

Tisk T. A. Print

Řevnice a Praha 2011

Cena 1700 Kč 

 

...

Vloženo: 12.03.2012 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---