Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

LaChapelle. Upřímnost nebo póza?

V českých poměrech se nestává často, aby se před vchodem do výstavní instituce tvořila dlouhá fronta. Během druhého lednového víkendu se v prostoru před pokladnou Galerie Rudolfinum řada čekajících návštěvníků zavlnila hned třikrát. Je David LaChapelle skutečně prorokem nového a neotřelého pohledu na svět nebo se ty tisíce intelektuálů, zamilovaných dvojic, důchodců o holi i rodin s kočárkem přišly podívat na díla, na která je nalákal zdatně vedený galerijní marketing?

 

Tvorba amerického fotografa Davida LaChapella, někdejšího autora reklamních snímků, který se okruhem vrátil ke svým galerijním kořenům, se v našem středoevropském prostoru v krátké době objevila už podruhé. Část jeho tvorby jsme mohli potkat ve slovenském hlavním městě během posledního ročníku Měsíce fotografie. Zde byl místním tiskem uvítán jako „skandální, uznávaný, kontroverzní, světoznámý umělec s nezaměnitelným rukopisem“. Do Prahy autor přivezl oproti Bratislavě čtyřnásobné množství výstavních objektů, které zahrnují nejen jeho nejznámější monumentální apokalyptická díla, ale i rannou tvorbu, drobnější práce z posledních let a skicy. 

 

Díky nedávné dvojí zkušenosti s LaChapellem mohu srovnávat a tvrdím, že pražská výstava je pro návštěvníka nesrovnatelně silnějším zážitkem. Zatímco v Bratislavě autorovy rozměrné tisky nepatřičným způsobem přeplňovaly intimní místnosti Pállfyho paláce, mohutné prostory Rudolfina jim padly jak šité na míru. 

 

Černobílé začátky

Výstava Tak pravil LaChapelle je rozdělena do jednotlivých místností na víceméně samostatné celky. V prvním sále najdeme fotografie z 80. let, kde dominují černobílé portréty a akty. Díla jsou obtížně časově i autorsky zařaditelná – leckterý akt by mohl být třeba méně obvyklý ateliérový snímek od Drtikola z 20. let minulého století nebo záběr od Miroslava Stibora z let 70. Nahá lidská těla na neostrých černobílých snímcích vzpínají ruce k nebi, mužská torza už předznamenávají kompozice a motivy, které se u autora objeví v dalších letech (Andělé, svatí a mučedníci). Na protější stěně instalovaná barevná těla „vyškubaná“ do bílé plochy a nahé postavy zasazené do tonálně nereálného prostředí jsou neobyčejným pohledem na lidské tělo (Pozvednu, Nesmrtelnost…). V úvodní části pověšené fotografie jsou blízké tomu, co většina z nás chápe pod pojmem umělecká tvorba a překvapivě kontrastují s formou tvůrčí práce autora prezentovanou v dalších místnostech galerie. 

 

Úvodní prostor s historickými snímky je ponořen do decentního přítmí. Z tohoto „šedého dávnověku“ vstupuje návštěvník galerie do přezářených místností, kde najdeme fotografovu nejznámější tvorbu. Část Příběhy a tváře představuje řezavě ostré, provokativně pojaté scény, na kterých nechybí odhalená lidská těla, krev ani děj (často rezonující s názvem díla). Hned úvodní portrét ženy šňupající z kulatého zrcátka diamanty jasně naznačuje radikální zlom v autorově tvorbě. Následují scény zachycující tlustou ženu na modelkovském molu, svalnaté ženy s maskou v přezdobené ložnici, tvář ženy s rozmazaným makeupem a červenou bavlnkou místo vlasů nebo katastrofické situace zachycující osoby pohybujících se v rozvalinách. Na většině záběrů hráli roli významné osobnosti světového showbyznysu, Pamela Anderson, Naomi Campbell či Marilyn Manson.

 

Vzpomínky na Ameriku

V chodbě směřující do největšího sálu je vystaven soubor rozměrově drobnějších fotografií nazvaný Americké vzpomínky. Zde autor využil staré polaroidové snímky z rodinných oslav, do kterých vstoupil a doplnil je o nejrůznější detaily, často se vztahem k tehdejšímu prezidentu Bushovi nebo k militantnímu patriotismu. Zachycené scény působí mnohdy absurdním dojmem, přičemž není jasné, kde je hranice mezi „přirozenou“ realitou 70. let a autorovým zásahem provedeným v novém tisíciletí. 

 

Sousední sál hostí oddíl Řetězec života. Jde o LaChapellovy nejznámější práce – rozměrné kompozice odrážející motiv zkázy při povodni. Najdeme zde intimněji pojatý projekt osob zachycených pod vodou nazvaný Probuzení, obří kompozici nahých těl ve vodním živlu v zatopeném svatostánku pojmenovaný Katedrála, širokoúhlý snímek Potopa nebo obří trojrozměrné dílo zachycující Prám iluzí běsnících ku pravdě. V podobném duchu pokračuje výstava kompozicemi Unos Afriky, nábožensky inspirovanými snímky Samozvaný mučedník a 72 panen, Poslední večeře nebo „Jacksonovskou“ scénou krále popu s andělskými křídly vítězícího nad rudým ďáblem. 

 

V závěrečné části výstavy jsou k vidění jakoby klasická zátiší s kvetoucími květinami, které se však od svých malířských vzorů starých několik století liší v detailech a v současných rekvizitách. Dekadentně působící květy doplňují na pozadí plastové odpadky, poházené mobilní telefony, zakrvácené rozbité skleničky s vínem, umělohmotné hračky, brouci nebo rozkouřené cigarety. LaChapelle se s návštěvníky výstavy v Rudolfinu loučí trojrozměrným „oltářem“ (či „betlémem“) konzumu – v jehož centru je monstrance obklopená dvojicí luxusních limuzín a desítkami postav různého věku, pohlaví a barvy pleti v nejrůznějších situacích. 

 

Výstava narůstajících pochybností

Pokud bych měl výstavu charakterizovat jedním slovem, prohlásil bych, že z tvorby Davida LaChapella cítím především rozpaky. Na jednu stranu mě uchvacuje mimořádnou propracovaností jeho děl, málokdy viděnou technickou kvalitou. Jeho přelidněné scény jsou naplněny energií, dějem, každá postava a každý detail hrají svou nezastupitelnou roli, kterou ji určil autor. Chápu a ztotožňuji se s autorem deklarovaným kritickým pohledem na současnou konzumní společnost, na devastaci lidské přirozenosti, na podivnou snahu současného člověka vykoupit vnitřní prázdotu vnějším pozlátkem. 

 

U takto angažované tvorby nutně potřebuji cítit autorovu upřímnost. Já si však nejsem jistý, do jaké míry LaChapelle skutečně tyto emoce cítí. Nejde-li z jeho strany o prostý kalkul – totiž o snahu svézt se na aktuálním společenském pocitu, který je v západním světě mimořádně živý (ve postkomunistických poměrech je samozřejmě realita odlišná a odpor ke konzumní společnosti jako k civilizační degeneraci tu rozhodně není tak živý)? Toto podezření z konjunkturalistického klouzání po atraktivních tématech cítím zejména ze série Americké vzpomínky, kde lze nejednou zaznamenat narážky na politiku tehdejšího amerického prezidenta George Bushe mladšího způsobem, který považuji za laciný. Vrcholem mých pochybností o upřímnosti autorova díla pak je závěrečný „betlém“, kde skutečně váhám, jestli autor z vnitřního přetlaku zpochybňuje konzumní společnost nebo jestli ji naopak svérázným a zvráceným způsobem neoslavuje. 

 

Chvála rozporuplným výstavám

Práci kurátorů a vedení Galerie Rudolfinum ve svých článcích často chválím, přestože ne vše, co prezentují, považuji za dobré. Zdejší výstavy lákají široké publikum a uměníchtivý návštěvník se zde necítí tak osamělý, jak je v uměleckých galeriích běžné. Výstavy oslovují nikoliv jen několikaprocentní menšinu umělců, kritiků a intelektuálů, ale lidi nejrůznějšího věku, vzdělání a společenského postavení. 

 

Jak v galerii, tak i mimo ní vzniká tolik potřebná vnitrooborová i veřejná diskuze, která může pomoct současnému umění vyloupnout se ze skořápky nesrozumitelnosti pro většinovou společnost. Galerie Rudolfinum tak hraje mimořádnou roli zprostředkovatele a moderátora hledání nového uměleckého obsahu nebo formy. Jestli tím bude LaChapellova inspirace klasickými motivy a kompozičními postupy, na které nabaluje současné atributy, motivy a společenské postoje nebo jestli to bude nějaká jiná cesta není až podstatné. V tuto chvíli nezastupitelná je role Rudolfina jako iniciátora diskuze o tématech uměleckých i ryze společenských. 

 

 

---

 

 

Tak pravil LaChapelle, Galerie Rudolfinum, 7. 12. 2011 až 26. 2. 2012, vstupné 130 Kč, snížené 80 Kč, školní skupiny s pedagogickým doprovodem 30 Kč/osoba. 

...

Vloženo: 18.01.2012 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---