Petr Vilgus 

Rychlý vývoj (nejen) záznamových, komunikačních a geolokačních technologií způsobuje dramatické změny v našich životech. Snadno lze vnímat generační rozdíly: stejnou záležitost řeší sedmdesátníci osobní návštěvou, padesátníci telefonátem a třicátníci e-mailem nebo soukromou zprávou na Facebooku. Profese vykonávané na počítači lze bez problému provozovat na svém pracovišti v centru města, na vysokohorské chatě v Tatrách nebo třeba v Indii. Stačí elektřina a internet. Fotoaparát, který dříve s sebou neustále nosili jen zuřiví reportéři a zádumčiví dokumentaristé, dnes máme prakticky všichni zabudovaný v mobilu. Systémy těchto přístrojů umožňují pořízené záběry během sekund umísťovat na sociální sítě nebo odesílat e-mailem.

Výše zmíněnou reportáž z dolu vytvořil amatéři, kteří na rozdíl od profesionálů měli šanci být na místě události. Zatímco novináři z povolání sledovali „drama“ na povrchu, jeden ze zavalených horníků zaznamenal všední život skupinky lidí v nevšední situaci. Každá nečekaná událost dnes může mít (a taky že má) desítky dokumentátorů. Každé zemětřesení, průmyslová havárie, dopravní nehoda, šťastná náhoda nebo setkání zajímavých lidí je zaznamenáváno nespočtem laiků a je jen otázkou času, kdy si toho majitelé novin všimnou a tento zdroj naplno využijí.

Zkusme si zaspekulovat: kdo bude v budoucnosti reportérem (= poskytovatelem zprávy)? Bude to placený fotograf, který s aparátem ex post vyrazí na místo nějaké atraktivní akce a přinese odtud obrazovou informaci o následcích? Nebo se tak bude označovat fotoeditor, který z desítek či stovek snímků dodaných prostřednictvím internetu nehonorovanými občanskými žurnalisty vybere ty záběry pořízené přímo během akce, které budou zpravodajsky nejhodnotnější? Je možné, že dnes běžná práce fotoreportéra se stane kuriozitou tak, jak se to stalo dříve běžné časopisecké profesi fotoesejisty. Je možné, že tento trend už klepe na dveře. Slyšíte to klepání?