Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Festival dvoudomý

Po jednadvacáté se v Bratislavě uskutečnil Měsíc fotografie (MF), podruhé byla tato akce stínována OFF festivalem. Název tohoto článku zcela odpovídá letošnímu stavu. Jednak odráží hlavní obrazový motiv MF – snímek Jaroslava Žiaka znázorňující neoblečené děvčátko stojící před kopřivou dvoudomou, jednak jde o symbolické vyjádření faktu, že po loňském konkurenčním rozkoukávání letos vedle sebe koexistovaly dvě stejně reprezentativní fotografické přehlídky. Z rozšířené nabídky výstav pak těžili ti, o které v případě fotofestivalů jde především – totiž jejich návštěvníci.

 

Měsíc fotografie v Bratislavě nakročil do třetí dekády svého trvání. Nebo jinak vyjádřeno – pokud bychom věřili sociologickým konstantám, že 1 generace = cca 20 let, pak od tohoto roku na festivalu začíná převažovat úplně jiná sorta fotografů než v jeho počátcích. Takto černobílý samozřejmě svět není. Na druhou stranu, generační pnutí mezi pamětníky počátků MF a mladšími účastníky se jednoznačně ukázalo už v loňském roce, kdy se poprvé vedle tradiční akce pořádal OFF festival. Letos tento kvas dále pokračoval.

 

Generační rozdíl MF a OFF se projevuje nejen ve výběru autorů, výstavních projektů a typů galerií, ale třeba i v oblékání šéfů jednotlivých festivalů. Zatímco ředitele MF Václava Macka, jehož tvář je obroubena hustou hřívou vlasů a vousů, jsme na vernisážích vídali v pleteném svetru, jeho kolega Dušan Kochol výstavy otvíral v ležérní modré košili s proužkem a se zeleným motýlkem pod pečlivě oholenou bradou.

 

Jednadvacetiletý

Měsíc fotografie 2011 nabídnul velmi dobrý průřez starší i aktuální tvorbou. Na své si přišli milovníci historie (portugalská fotografie 1890–1974, Nové Slovensko), klasiky (Viktor Kolář, Jan Saudek), obdivovatelé skandálních autorů (David LaChapelle) i současné tvorby vznikající na vysokých školách (Co by tomu řekl Antonioni? vytvořené studenty pražské FAMU, Mladé médium od studentů bratislavské umělecké školy). Letošní ročník opět dokázal, že jeho kurátoři neztrácí schopnost přivést do slovenské metropole pozoruhodné výstavy, a to i v podmínkách významně snížených grantů a sponzorských darů.

 

K výborným výstavám tohoto ročníku patřilo bezpochyby Nové Slovensko s podtitulem „(Těžký) zrod moderního životního stylu 1918–1949“. Projekt tematicky volně navazuje na obdobné historické exkurzy z předešlých let (např. loňské Slovensko ve stínu třetí říše). V několika patrech Slovenské národní galerie se odehrála přehlídka, ze které by se Milanu Knížákovi musely ježit chlupy po celém těle. Tvůrčí fotografie zde totiž není zahnaná do pozice pouhého informativního dokumentu, ale visí zde jako plnohodnotná součást umělecké tvorby zvoleného období – v sousedství obrazů, grafik, plastik, plakátů a na obrazovkách promítaných filmů. A fotografie v této poloze dokazuje, že mezi umělecké obory bez debaty patří.

 

Výstava sleduje složitý vývoj na Slovensku v období, jehož první dvě třetiny jsme si v Čechách zvykli zkratkovitě vnímat jako časy pozitivního rozvoje a demokracie, zbývající třetinu jako periodu střídavě většího a menšího potlačování občanských svobod. Pro českého diváka není bez zajímavosti, že ne vše Slováci vnímají stejným způsobem jako my. Toto platí zejména o období první a druhé Československé republiky a druhé světové války.

 

Pro poučeného návštěvníka je vzrušující vnímat podobnosti motivů a scén, kterých si všímali malíři na straně jedné a fotografové na straně druhé. Automobilová a železniční doprava pronikající z měst na venkov, městské ulice a rekreační oblasti oživované moderní architekturou, výrazně silnější zaměření slovenské fotografie na sociální otázky, chudobu a vyloučenost některých skupin obyvatel, otázky mezilidských vztahů v rychle se proměňující společnosti – to jsou jen namátkou některé motivy, které tvoří základ výstavy. Expozice je doplněna promítáním dobových filmových týdeníků i uměleckých filmů. Expozice Nové Slovensko byla profesionálním způsobem ztvárněna a adjustována, opatřena grafikou ve stylu Družstevní práce a doprovází ji obsáhlý, 278stránkový katalog.

 

Historie i současnost

Obdobně objevná je výstava Maďarská fotografie 1914–1989, která sice svou propracovaností, obsahovou i formální dotažeností Nové Slovensko nepřekonává, vnímavým návštěvníkům však dokáže otevřít oči a rozptýlit poměrně rozšířený názor, že Češi byli, jsou a budou králi středoevropského fotografického prostoru. Pro maďarskou fotografii bylo typické, že výraznější proslulosti dosáhli autoři pracující v zahraničí. Přesto nelze zapomínat na ty, kteří vytvořili silná díla, přestože svou vlast neopustili. Jména jako Rudolf Balogh, Jozsef Pécsi, Károly Escher nebo Ernő Vadas patří mezi autory, jejichž díla prokazují i z dnešních měřítek vysokou kvalitu a které nelze ignorovat.

 

Kdo měl v Bratislavě chuť na „skandál“, zašel do Galerie města Bratislavy na výstavu Davida LaChapella. Tento známý módní a portrétní fotograf zde prezentuje několik souborů, přičemž divácky nejvděčnější jsou rozměrná fotografická „plátna“ představující symbolické scény připomínající malířská díla známých mistrů. Na výstavu fotografií netypický nával před každým dílem naznačoval, že se jedná o tvorbu divácky vděčnou. Můj dojem z autorova díla je, že je založeno zejména na špičkovém technickém zpracování a na snaze o exhibici za každou cenu. Jiné je to s druhou částí výstavy, kde LaChapelle prezentoval své snímky osob ponořených do tekutiny. Zvláštní, snově rozostřené scény levitujících postav mají svou osobitou atmosféru, která se člověku uloží hluboko do vizuální paměti.

 

Překvapení v Domě

V hlavním sálu Domu umění, kde se tradičně vystavují nejzajímavější a nejrozsáhlejší projekty, letos získala prostor pro prezentaci Katedra fotografie a nových médií Vysoké školy výtvarných umění. Je jasné, že takto široce pojatý výstavní projekt bude vypadat více jako stylová a názorová mozaika než jako blok reprezentující jasný směr nebo tendenci. Kurátorům se však podařilo rozptýlit hrozící zmatek zařazením snímků do obsahových bloků. Výsledek je překvapivě silný a můj obrázek o schopnostech nejmladší slovenské umělecké generace získal po zhlédnutí expozice zcela jiné obrysy. Namátkou zde zmíním sérii mužských aktů od Barbory Haviarové, dokumentárně pojatý soubor o nakupujících v supermarketech od Petera Čintalana, záznam performance – autorské interpretace práce a života personálu desítky let rozestavěné nemocnice od Marka Skurky, ne právě povzbudivý portrétní pohled na generaci mých vrstevníků, kteří se řadí k tzv. Husákově generaci, zachycený aparátem Petera Ančice nebo kombinace neostré krajiny a s jejími tvary korespondujícími gesty od Moniky Hurňanské.

 

Intimní projekt Evy Bertram 2 One Child se snaží narušit klišé ve fotografickém zobrazování dětí. Zajeté koleje velí zachycovat naše potomky v působivé póze, usměvavé, veselé a statické. Z většiny rodinných alb se zdá, že dítě nezná bolest, smutek nebo slzy. Autorka zaznamenávala svou dceru po celé její dětství a dospívání s tím, že se chtěla vyhnout stereotypům. Povedlo se. Děvčátko je na vystavených snímcích zasmušilé, má zavřené oči, reálně si prožívá složitý vývoj a hledání vlastní identity. Na záběrech najdeme nejen postavu, ale i její hračky, zábavy s oblečením nebo nedojedenou svačinu – tedy střípky, které vzdáleně připomínají drť lidských vzpomínek. Usměvavé aranžované snímky pořizované většinou z nás by nám chtěly lhát, že dítě se první roky svého života jen nezávazně baví. Přitom právě v těchto letech prožívá úžasné hledání poměru k základním hodnotám a osobám ve svém okolí. Soubor vznikal dlouhých jedenáct let a za přímé spolupráce s malou „modelkou“.

 

Oblíbená dovolená

Výborný portrétní projekt Oliviera Cu manna zachycuje osoby z různých částí světa a kultur při sledování televize. Lidé na jeho snímcích, ozářeni namodralým svitem obrazovky, se ocitají ve stavu uvolnění, odpoutání mysli, v dobrovolné a slastné pasivitě, během které se jejich pohled na svět utváří díky obrázkům vysílaným k nim ze vzdáleného studia. Jeho projekt patří k těm, kde se bezprostředně nic neděje, ale člověku se otevírají stavidla proudu myšlenek na téma vlivu médií na miliardy lidí na celém světě i o moci těch, kteří mají možnost určovat vysílaný obsah.

 

Projekt Dovolenkáři Ildi Hermann, který byl zpřístupněn v Muzeu Maďarů na Slovensku, si vytknul za cíl dokumentovat architektonické, módní a sociální otázky spojené s trávením volného času za minulého režimu ve východní Evropě. Toto téma rozhodně není zpracováváno poprvé, naopak se zdá, že dvacet let po pádu socialistického režimu mají fotografičtí umělci tendenci zachytit co nejvíce z dožívajících zvyků minulé generace a najít na ně s odstupem let nový pohled. Bohužel, autorka tohoto souboru zůstala se svou sondou výrazně na povrchu a ani instalace snímků pomocí kancelářských klipů pověšených na hřebíčcích tomuto projektu neprospěla.

 

Kdo si myslel, že třímetrová zeď z neomítnutých tvárnic zakrývající větší část vchodu do galerie v honosném zahradním křídle Palffyho paláce je součást instalace finských studentů Re-Exposure, ten se mýlil. Jednalo se o svéráznou představu soukromého majitele sousedního parkoviště o jeho právu na ochranu vlastního majetku... Finská výstava ukázala různé polohy současné severské fotografie – od poněkud nechutného souboru stylizovaných portrétů tlusté ženy od Iiu Susiraji přes tajemné čtvercové kompozice poskládané na stěně výstavní síně do skupin výtvarníka Jere Alajeesiö po silně subjektivní kombinaci melancholických pohledů na svět ve spojení s textem od Aura Saarikoskiho.

 

Továrna na fotografično

Pokud se mám rozpovídat o OFF festivalu, nemohu se hned z kraje ubránit kritice. Většina zahraničních návštěvníků Měsíce fotografie přijíždí do Bratislavy na první listopadový víkend, během kterého chce navštívit nejen už otevřené výstavy, ale prožít „šňůru“ vernisáží. Bohužel, toto pořadatelé alternativního festivalu nevzali na vědomí. Většina výstav byla uzavřená, a dokonce i některé z těch, které byly v seznamu uvedené jako přístupné, vítaly návštěvníky nápisem „Z technických príčin zatvorené“. Abych byl ale spravedlivý, výstavy, které byly v rámci festivalu zpřístupněny, stály za to.

Nejvýraznější akcí byla velká několikanásobná vernisáž v pusté průmyslové budově Batelier stojící nedaleko centra Bratislavy v temné Továrenské ulici. Za pár let tu možná bude nudné administrativní centrum ze skla a oceli, sekretářky v padnoucích kostýmcích budou vařit svým šéfům jednu kávu za druhou a kapitáni průmyslu budou u mahagonového stolu rozhodovat o přesunech miliard sem a tam. Nyní však si tento prostor užívá svá nejlepší léta – slouží, podobně jako Trafačka v pražské Libni, jako budova zasvěcená umění.

 

V patře budovy provoněné topným olejem byla v bývalých laboratořích otevřena instalace, která využila originálního prostředí s částečně zachovaným původním vybavením. Tajemně nasvícený prostor a dunivé zvuky uvítaly návštěvníky v expozici polského anonymního tvůrce, který si říkal Another Photographer. Barevné vodičky uvnitř průhledných baněk a kapající voda z nedotaženého kohoutku v kombinaci s fotografiemi nejrůznějších motivů a žánrů vytvářely divokou směs podnětů a dojmů, které nebyly špatné při hojně navštívené vernisáži, ale o 100 % silnější musí být tehdy, pokud si je člověk prochází osamocen.

 

V přízemí kroky prakticky každého návštěvníka ihned mířily „po značce“, čili do expozice Doroty Sadovské nazvané Správným směrem. V hlavním sálu byl pak k vidění tradičněji pojatý výstavní projekt mladých litevských fotografů. Zajímavý výběr zahrnoval mj. rozměrný fotozávěs s motivem svatebních dvojic od Mildy Zabarauskaite a Robertase Narkuse, neuvěřitelná saudskoarabská svatební křesla Al-Kosha Vilmy Samulionyte nebo minimalistický různobarevný soubor čtvercových snímků rozpůlených v centru horizontem od Gytise Skudzinskase.

 

Dokumentární klasika z Japonska

Osvěžujícím návratem k hravé a dokumentární fotografii byla výstava snímků Yoshimi Yokoyamy nazvaná Study for Attention. Tato dáma původem z Japonska představila v Bratislavě zdánlivě „zastaralý“ druh černobílého subjektivního dokumentu. V záplavě nejrůznějších konceptů však její výstava v PRO.laika Gallery působila jako skvělé osvěžení. Městské ulice, náhodná setkání, světelné nálady... To vše dohromady dělá Yoshiminy procítěné snímky každodenního života neobyčejné.

 

Instalace rozměrných zvětšenin ze souboru Partizáni od Šymona Klimana, kterou jsem díky matoucímu umístění značky na festivalové mapě hledal asi půl hodiny, stojí rozhodně za vidění. Pod šíleným dálničním mostem procházejícím přímo bratislavským centrem instaloval autor několik nadživotních portrétů, které nalepil přímo na betonové zdi a sloupy. Snímky téměř splynuly s okolím a já věřím tomu, že pokud se na ně nevrhne nějaký nadšený sprejer nebo naopak milovník čistých zdí, budou zde Klimanovy tváře bojovníků za slovenskou svobodu obohacovat veřejný prostor hlubším sdělením, než je vidět na desítkách billboardů v okolí této galerie pod širým nebem.

 

Dámy a pánové, kopírujte

Organizátoři každého z dvojice festivalů by se měli poučit z chyb těch druhých. MF by měl razantně zlepšit komunikaci s novináři a veřejností, v čemž je lidé z okruhu Dušana Kochola spolehlivě válcují. Rozdíl je jak ve formě dodání tiskových podkladů (nepopsané DVD versus úhledná složka se všemi potřebnými materiály), tak v prezentaci v tisku.

 

Naopak OFF festival by se měl v příštím roce vyhnout tomu, aby byla většina výstav uzavřená během „vernisážového víkendu“. Měli by být poněkud pečlivější při přípravě katalogu-mapy akcí. Mám podezření, že její grafik umísťoval hvězdičky s čísly výstav do uliční sítě ne podle skutečného stavu, ale jak se mu to nejlépe hodilo do harmonické kompozice. Například projekt u V4 Through My Eyes údajně umístěný v některém z administrativních center na východním předměstí Bratislavy jsem hledal skoro hodinu. Kromě podivné výstavy obrazů rozmístěných po stěnách technického schodiště jedné z kancelářských budov jsem nenašel nic, co by mělo cokoliv společného s uměním. MF také nabízí za jedno euro šikovný „minikatalog“ s přehledem všech výstav, což je mnohem skladnější a praktičtější než mapová plachta nabízená OFF festivalem.

 

Oba festivaly by měly zvážit, jak výrazně označovat místo konání jednotlivých expozic. Zejména u výstav v exteriérech a v oblastech, kde se příliš nelze orientovat podle popisných čísel, by prospělo využití souřadnic GPS, případně ve spojení s QR kódy.

 

Oko za oko, festival za festival

Bylo by nemilé, pokud by se organizátoři Měsíce fotografie a OFF festivalu navzájem vnímali jako „špinavá“ konkurence. Přestože obě akce vystavují stejné médium, probíhají ve stejném městě a ve stejném čase, neloví ve stejných vodách. Měsíc fotografie, to jsou jistoty, OFF je hledání.

 

Letošní ročník bratislavského kulturního listopadu už naplno naznačil odlišné cesty každé z dvojice přehlídek. Koexistence tohoto páru je jednoznačně prospěšná a já doufám, že oba festivaly se místo snahy „zadupat ty druhé“ budou dále osobitým způsobem profilovat. „Starofestivalové“ publikum bude očekávat vyzkoušené hodnoty a místa, „novofestivaloví“ návštěvníci zamíří za experimenty a do netradičních výstavních prostor včetně starých továren i exteriérů. Výsledkem tohoto festivalového tandemu bude zisk pro návštěvníky i vystavující, protože na jediném místě bude ke zhlédnutí několik desítek výstav nejrůznějších zaměření – samozřejmě, dá-li bůh kurátorům pevné zdraví a sponzoři nějaký ten milion na organizaci.

 

 

---

 

Bratislava na skládačce

V letošním roce mi naráz onemocněly všechny děti a tak jsem se místo nich rozhodl vzít s sebou svého věrného přítele – skládací městské kolo. Dalším důvodem byl fakt, že rozmnožením počtu výstav díky paraelnímu průběhu Měsíce fotografie a OFF festivalu narostl počet nutných přesunů mezi jednotlivými galeriemi i vzdálenost mezi nimi.

 

Pražský městský cyklista zažívá v Bratislavě déjà vu – asi takové, jaké čeká v ulicích české metropole na obyvatele Kodaně nebo Berlína. Pocit, že takové dřevní doby už jsou v místě mého bydliště nikoliv realitou, ale jen trpkou vzpomínkou. Pocit, že člověk v saku na jízdním kole je za exota, za kterým se otočí nejen dlouhonohá slečna, ale i potetovaný zedník. Pocit mírného napětí mezi řidiči aut, cyklisty a chodci, kteří díky krátké zkušenosti ještě neví, jak se k sobě navzájem chovat.

 

Přestože je slovenské hlavní město pro jízdu na kole v podstatě ideální (malé převýšení, pěší zona v centru), magistrát dělá hodně pro to, aby cyklistům jejich jízdu komplikoval. Bez mírného porušování dopravních předpisů to zde zatím nejde. Mám na mysli nezbytné občasné ignorování jednosměrek, nelogických zákazů vjezdu všech vozidel a zejména chodníkových stezek, kde se každých sto metrů střídají značky „Ziď z bicykla“ / Začátek stezky pro cyklisty. Pokud se s touto formou decentní občanské neposlušnosti vyrovnáte, projížďky po Bratislavě si vysloveně užijete.

 

Vyhrazené pruhy najdete v městě 2 (slovy dva), „stezky“ jsou ve většině případů jen běžné chodníky, které jsou vyzdobené značkou povolující vjezd na jízdním kole. Cyklostojany jsou vzácné a ani organizace typu Slovenská národní galerie, umělecká vysoká škola nebo sídlo prezidenta na Bratislavském hradě něco takového nevedou. Naopak, posledně jmenovaná instituce nešetřila a na příjezdové cesty umístila hned několik dopravních značek přímo zakazujících vjezd na kole. Jak jinak – politik z východní Evropy přece jezdí „normálně“ autem a k cyklistice nebo chůzi se uchýlí jen v případě nouze nebo pokud je v hledáčku televizních kamer.

 

Přes tato kritická slova jsou moje zkušenosti s cestováním po Bratislavě více než dobré. Najezdil jsem zde zhruba 100 kilometrů, a to jak po příjemném centru, tak po poměrně ohyzdných předměstích. Kolo spalo se mnou v hotelovém pokoji zadarmo, dopravovalo se autobusem z Prahy do Bratislavy za poplatek 10 Kč, v opačném směru bezplatně. Náklady na parkovné 0, náklady na jízdenky MHD 0.

 

Věřím tomu, že za rok se Bratislava zase o krok přiblíží podmínkám, jaké nabízí pro cyklisty pár desítek kilometrů vzdálená Vídeň. Budete-li mít chuť, přijeďte to příští rok se mnou vyzkoušet. Poznáme se snadno – pod sebou budu mít zářivě červený skládací bicykl.

...

Vloženo: 23.11.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---