Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Czech Press Photo v roce 2011

Soutěži Czech Press Photo je sedmnáct let. Je to mladá a energií kypící kráska, která má vše zásadní ještě před sebou, nebo životem utahaný bernardýn čekající na svůj tichý konec? Je tato soutěž, účast v ní a její výsledky stále zdrojem inspirace a zdravé soutěživosti, nebo v průběhu let zapadla do pohodlné, ale sebezničující rutiny? Jsou její výsledky objektivním obrazem českého fotožurnalismu i událostí z uplynulých dvanácti měsíců? Jsou autoři prezentovaní v rámci CPP příznivci kultu násilí a krve? Odpovědi na tyto otázky budeme společně hledat v textu, a zejména v obrazech na následujících stránkách.

Rezidence pražského primátora v pravém křídle budovy městské knihovny na Mariánském náměstí se každý podzim stává středobodem zájmu českých a slovenských fotografů. I v letošním roce jsem se zde zúčastnil rozhodování mezinárodní poroty soutěže Czech Press Photo, která v druhém říjnovém týdnu vybírala z 3 744 fotografií 288 autorů celkem třicet souborů, jež se svou obrazovou nebo zpravodajskou hodnotou kvalifikovaly na ocenění.

Protáhlé chodby, intimní salonky i hlavní sál rezidence se zaplnily tisíci fotografiemi, které jejich autoři zaslali s cílem uspět v hodnocení. Poklidné portréty v těsném sousedství děsivých tragédií, černobílé umění naproti klasickému barevnému zpravodajství, ocenění vedle neoceněných. Mezi těmito snímky po tři dny proplouvali porotci a občas ve shodě, občas s emotivní diskuzí oddělovali to, co z jejich pohledu má hodnotu, od záběrů, kterým nebylo dáno dosáhnout na stupně vítězů. Všechny lístky s názvem kategorie a pořadím nakonec našly své majitele. Po tradiční hádce výtvarníků a žurnalistů nad kandidáty na fotografii roku byl v neděli 9. 10. přidělen i tento titul.

Bič na vítěze
Každoročně je mi líto autora fotografie roku, který podle svého nejlepšího svědomí zachytil, nazvětšoval a poslal do soutěže sérii na určité téma, aby následně dostal zdrcující úder od veřejného mínění. Však si v této roli představte sami sebe: v souboru jste se snažili zachytit více méně vyvážený pohled na určitou událost nebo dlouhodobější jev. Porotci Czech Press Phota vám z této obrazové řady vytáhnou jeden snímek a udělí mu hlavní cenu. Do deseti minut po tiskové konferenci oznamující výsledek volby se vaše fotografie objeví na všech zpravodajských serverech s titulkem „Fotografií roku je...“ A během dalších třiceti vteřin se pod články rozjede plamenná diskuze, kde nejrůznější Emanové, Vláďové232 a podobní anonymové vítěznou fotografii drtivě ztrhají.

Špatná kompozice, mizerný námět, jak jen mohl použít široký objektiv, ty barvy jsou otřesné, autor je úchyl, když ho toto zajímá... K tomu přidají pár šťavnatých slov, která kvůli cenzuře prošpikují hvězdičkami namísto některých písmen. Doplní zobecňující prohlášení, že CPP bylo, je a bude špatné a současný svět se díky fotografům řítí do záhuby. No uznejte – to je na sebevraždu.

Fotografie jako důkaz
K anonymním kydačům hnoje se každoročně přidají i někteří profesionální novináři, kteří projeví touhu dát organizátorům, soutěžícím, porotě i všem dalším v blízkosti soutěže pořádně za uši. Letos se v tomto ohledu vyznamenal Radek Burda v MF Dnes, který to ve svém článku Czech Press Photo? Veskrze průměrná a pro leckoho „výhodná“ soutěž po chlapácku nandal všem, na které si jen vzpomenul.

Netvrdím, že všechna díla v Czech Press Photu jsou hodnotná. Netvrdím, že všechna splňují ta měřítka, která bych já v roli porotce vyžadoval, a po pravdě si nedovedu představit výsledek, jenž by uspokojil 100 % diváků. Přes tuto výhradu musím ocenit fakt, že tato soutěž existuje a že poskytuje prostor pro soupeření profesionálních fotografů. Těší mě, že CPP prodlužuje život snímkům, jejichž životní cyklus by jinak skončil publikováním vedle nějaké aktuality v novinách nebo časopisu. Czech Press Photo a jeho výsledky poskytují námět i prostor pro tolik potřebnou širokou debatu o směřování české fotografie. Soutěž vytváří obrazovou kroniku našich dějin, která možná jednou bude tvořit základ povědomí tuzemské společnosti o jejích dějinách. Pravda, bude to subjektivní pohled, ale minimálně v hlavních rysech bude kopírovat dějovou linii české národní historie.

Spor: akce, nebo estetika?
Tradičně je mezi odborníky i laiky diskutovaná otázka, co je v případě hlavní ceny CPP podstatnější – zpravodajská, nebo výtvarná hodnota fotografií? Je pro vítězství kvalifikovaný spíš obrazově špičkový snímek nevýznamné události, nebo naopak podprůměrná kompozice ze zásadní akce roku? A je obecně novinářská fotografie více otázkou estetiky, nebo akce?

Na jednotlivá ocenění v CPP se lze dívat jako na zakázku. Existuje zadání dané názvem soutěže: jedná se o novinářskou fotografii od českých (a slovenských) autorů. Existuje upřesnění úkolu formulované pojmenováním jednotlivých kategorií. Porotce Czech Press Phota pak během své práce řeší přidělení cen s ohledem na to, do jaké míry autoři vyhověli zadaným kritériím. U kategorií, které bychom očekávali na titulní straně deníků (Aktualita, Reportáž), je požadavek na vyrovnanou roli akce, významu události a estetiky nutností. U magazínových kategorií (Každodenní život, Portrét, Životní prostředí, Umění) onen tlak na význam zachyceného děje není až tak výrazný.

Nejlepší snímek
Fotografie roku by podle mého názoru měla estetickým a bez titulku pochopitelným způsobem zachycovat děj, který během posledních dvanácti měsíců pohnul veřejným míněním. Jaká tedy je letošní fotografie roku? Vidíme na ní událost, která zahýbala českou společností. Jde o sociální otřes, který zřejmě nebude poslední a který předznamenal konec dvacetiletého relativního klidu v naší zemi. Jedná se o záběr, který není prvoplánový, který neukazuje profláknutou scénu v podobě hajlujícího nácka nebo pitvořícího se romského dítěte. Nejedná se o klasický portrét, má obrazovou i dějovou dynamiku a mimo hlavního děje zde v pozadí vnímáme i vedlejší příběhy. Negativem fotografie od Stanislava Krupaře je její nepřehlednost, a zejména fakt, že bez popisky nefunguje jako symbol situace na Šluknovsku. Jinými slovy – zadání pro fotografii roku de facto plní, i když se přiznám, že od tak atraktivního námětu bych očekával víc.

Druhý nejžhavější kandidát na titul fotografie roku (lavička v maďarském Kolontáru pokrytá červeným bahnem po protržení nádrže odkalovací nádrže od Jana Cágy) rozhodně nebyl pravou volbou a je dobře, že se na nejvyšší pozici nedostal. Byl právě tím výtvarně orientovaným snímkem, který si lze představit na úvodní dvojstraně článku v týdeníku, ale nikoliv na titulní straně deníku. Reportéři – krvelačné bestie?

Pro mnohé to může být překvapující, ale valná část snímků v soutěži Czech Press Photo nezaznamenává drastické události. Samozřejmě – v kategoriích Aktualita a Reportáž se takové záběry dají očekávat. A právě pouze zde najdeme pouliční válku na Šluknovsku, násilné drama egyptské „revoluce“ nebo emocemi nabitý norský smutek po masové vraždě na ostrově Utoya. Ale mimo tyto kategorie? Najdeme zde ministra Chalupu na procházce po zaniklé továrně, exprezidenta Havla slavícího narozeniny, srnku běžící přes závodní dráhu, Číňany nakupující v obchodě IKEA a koně Převalského při jejich návratu do mongolské stepi. A cena pro juniory od firmy Canon pak připomíná přehlídku aktuální konceptuální tvorby.

Tak kde je ta touha po senzacích, kde je ten zpravodajský hyenismus? Kde je touha svézt se svým dílem na mediální vlně zájmu o drastické události? Obávám se, že lidé argumentující ve smyslu „novináře zajímá jen utrpení a krev“ mají jasný názor ještě dříve, než se na fotografie ze soutěže podívají.

Kdeže jsou ti reportéři
Jak už jsem řekl, domnívám se, že porotce soutěže Czech Press Photo nevybírá snímky jen na základě jejich výtvarné kvality, ale v případě zpravodajských kategorií i s přihlédnutím k významu zachycené události. Proto mě v řadách kandidátů na ocenění překvapuje naprostá absence tématu loňských komunálních voleb a jejich dozvuků. Nenašel jsem – a to ani mezi neúspěšnými soubory – žádné skutečně povedené snímky z největší odborářské stávky za poslední roky nebo obrazově hodnotné záběry z šumavského vymítání kůrovce.

Tyto události nezmiňuji kvůli tomu, že v nich třeba šlo o témata odpovídající mým společenským postojům. Tvrdím, že smyslem práce redaktora zaměstnaného ve zpravodajství není prosívat události podle osobních preferencí, ale informovat o všem, co má celospolečenský význam. A právě z tohoto důvodu nerozumím absenci výše zmíněných témat nejen mezi oceněnými, ale i mezi poraženými.

Praha je grant
V naší zemi se nenosí to, co bychom mohli nazvat kontinuitou. Po každých volbách se naprosto změní směřování státu i obcí, noví vládci se zbaví „starých struktur“ a přivedou si na úřad nové. Stejný osud mají i projekty, které zahájila předchozí vládnoucí skupina. Těší mě, že tato snaha zbavit se všeho staršího se vyhnula grantu pražského primátora, který je v rámci Czech Press Phota každoročně udělován. Tato unikátní výzva pro fotografy letos přežila několikátou změnu v pozici nejvyššího vládce hlavního města. Nový primátor Svoboda sice nepřesvědčivou angličtinou, zato ale s dobrým vkusem vybral pro grant na letošní rok projekt od dvojice Dvořáková-Fischer, tedy autorů, kteří si toto ocenění jednoznačně zasloužili.

Nemohu než zopakovat názor, který na stránkách našeho časopisu každoročně publikuji. Překvapuje mě, že pražský primátorský grant zůstává dlouhodobě jediným finančním příspěvkem, který je v rámci Czech Press Phota přidělován z obecních rozpočtů. Skutečně žádné jiné město, kraj či mikroregion nemají zájem podpořit prestižní soutěž novinářské fotografie a práci nejlepších českých autorů? Žádná veřejnoprávní instituce nevnímá jako zajímavou investici, že za cenu dvou dětských skluzavek rok co rok získá výstavní soubor od fotografů, kteří patří k tuzemské špičce?

Pod stupni vítězů
Rozhodování mezinárodní poroty vzniká na základě hlasování. Není to skok daleký, kde lze jednoduše a podle objektivního měřítka sestavit tabulku od prvního po poslední místo. Následkem toho se v krabici pro neúspěšné občas objeví zajímavá díla, která třeba jen měla smůlu, že v dané chvíli a kontextu nezarezonovala s názorem nadpoloviční většiny hlasujících.

Letos je mi líto zejména výborných výtvarných fotografií Alžběty Jungrové, která je rok od roku lepší. Její soubory mapující problém se zásobováním vodou na hranici Súdánu a Etiopie, pouliční život v New Yorku nebo portréty štamgastů v baru Bluelight naznačují, že o této autorce ještě hodně uslyšíme. Také mě mrzí neúspěch snímků z prostředí dětské onkologie od Kamily Berndorffové, které zřejmě doplatily na svou obtížnou zařaditelnost do soutěžních škatulek.

Naopak mě těší ocenění tradičně výborných sportovních momentek od Joe Klamara, dokumentární pohledy na ruskou současnost dvojice Martin Wágner a Jan Vermouzek, krajinářské snímky rozrýpané krajiny severočeských povrchových dolů od Hynka Glose nebo subjektivní černobílé portréty likvidátorů černobylské jaderné tragédie od Petra Tomana. Za výborné série považuji reportáž Milana Jaroše zaznamenávající Číňany při nakupování v obchodu IKEA i depresivní série Jana Cágy z likvidace následků ekologické katastrofy v maďarském Kolontáru.

OFF Press Photo
Czech Press Photo není ani nespoutaná dorostenka těsně před hranicí plnoletosti, ani přestárlý bernardýn. Je to důstojná žena v nejlepších letech, která dělá svou práci dobře a zodpovědně. Možná jí trochu chybí ta „šťáva“, energie, dynamika, které měla ve svých začátcích. Možná je vše okolo soutěže příliš v zajetých kolejích tak, jako se to stalo rovněž tradiční podzimní akci – Měsíci fotografie v Bratislavě. Této akci, která se každoročně odehrává v metropoli našich východních sousedů, jednoznačně prospěla loňská konkurence v podobě OFF festivalu organizovaného o jednu až dvě generace mladšími lidmi.

Možná i Czech Press Photo by oživila konkurence v podobě soutěže pořádané mladými lidmi s poněkud jinými představami o roli novinářské fotografie a o formách, jakými se má vyjadřovat. Taková koexistence dvou soutěží s odlišnými pravidly a zaměřením by nebyla nijak škodlivá. Naopak, možná by do fotografického soupeření výrazněji zapojila nejmladší žurnalistickou generaci, které tradiční Czech Press Photo pořádané v důstojných sálech Staroměstské radnice, sponzorované gigantem ČEZ a spojené s pražským primátorem či českým prezidentem přijde málo nezávislé.

Vloženo: 13.11.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět