Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Vladimír Birgus: Číhám na ty správné chvíle

Rozhovor s Vladimírem Birgusem

 

V prvních padesáti letech života dosáhl úspěchu hned v několika oborech. Své snímky vystavoval na více než 50 samostatných výstavách. Je oblíbeným pedagogem Institutu tvůrčí fotografie, který před lety zakládal. Jako autor či spoluautor publikoval přes 25 knih o historii a současnosti fotografie, z nichž mnohé obdržely prestižní ceny. Byl kurátorem úspěšných fotografických výstav, vede desítky diplomových prací, pravidelně přispívá do odborných periodik. Vladimír Birgus se však nezdá být unavený. Naopak, každý nový projekt a nová výzva ho v jeho činnosti posilují.

 

Před letošními prázdninami jste začal používat digitál. Byl přechod na čip vaším svobodným rozhodnutím?
Tomu se už nedá bránit! Léta jsem odolával, protože digitální technologie neumožňovala vytvářet tak velké zvětšeniny, na jaké jsem zvyklý. Konečně se to teď mění. Během dvou až tří let digitál klasickou fotografii téměř vytlačí. Věřím, že tvorba na film se zachová v oblasti umělecké fotografie, kde se budou nadále dělat výstavní zvětšeniny z klasických materiálů.

 

Jak se rozhodujete, zda budete danou situaci zpracovávat na film, nebo digitálně?
Digitální kameru používám zatím spíš jako záznamník, praktická je i pro školní účely. Když například jedu na fotografický festival, zpracovávám pro studenty přednášku o akci, včetně promítání tam vystavených fotografií. Dříve jsem spotřeboval velké množství diapozitivních filmů, které jsem párkrát promítnul a pak vyhodil.

 

Jaké byly vaše fotografické začátky? A můžete popsat svůj současný fotografický projekt?
Začal jsem fotografovat už na základní škole. Obrovskou vzpruhou pro mě bylo vítězství na festivalu dětské fotografie, byl jsem pozván na Pražský hrad, měl jsem možnost se setkat legendami typu Karla Hájka nebo Rudolfa Skopce. Během studií na gymnáziu jsem už vystavoval, v 17 letech jsem měl první samostatnou výstavu. Od té doby jsem se už nezastavil, stále fotím. 
Na začátku kariéry jsem se orientoval na inscenovanou, stylizovanou fotografii, vytvářel jsem akty, později jsem přešel na sociálně laděný dokument. Po roce 1972 jsem „konvertoval“ k subjektivně pojatému dokumentu a zahájil jsem práci na dodnes neuzavřeném cyklu Cosi nevysloveného. Pro tyto fotografie není tolik důležité, kde vznikly, významnější je pocit, který vyvolávají. Hlavní je tu zobecnění různých aspektů lidského života. Fotografuji obvyklé věci a situace, které se mohou odehrávat kdekoli na světě. Spřádám mozaiku pohledů na prchavé okamžiky a nálady, chvíle, na kterých je něco zvláštního. Velká část těchto fotografií vzniká během pobytů v zahraničí, protože mám na cestách více času než doma. Nejprve byl soubor sestaven z černobílých fotografií, od začátku 80. let hojně používám barvu.

 

Váš přístup se značně liší od postupu, který volí například Jindřich Štreit. Ten se několik týdnů i měsíců zabývá konkrétním tématem. Váš styl má spíš formu jakéhosi deníku pocitů z cest.
Jindry Štreita, Markéty Luskačové a dalších sociálně zaměřených dokumentaristů si nesmírně vážím. Nicméně můj přístup je skutečně jiný. Mám rád fotografie, které dávají více možností výkladu a přitom nejsou jen formálními hříčkami s kompozicí či světlem a stínem.

 

Štreit fotografuje tak, že vstupuje do aktivního kontaktu s fotografovanými. Jak pracujete vy?
Jsem fotograf-pozorovatel. Ze zásady své snímky nearanžuji a ani situace pro účely fotografování sám nevytvářím. Mnozí dokumentaristé, například William Klein nebo Martin Parr, provokují lidi před kamerou, aby je dostali do situací a rolí, které mají často předem vymyšlené. Ani Jindra Štreit často nečeká a vstupuje do rozhovoru s lidmi, které fotografuje. V tom je mezi námi rozdíl. Ale netvrdím, že je můj přístup je správný a jeho špatný, obě metody mají své klady i zápory.

 

Jaký je tedy váš tvůrčí postup?
Pozoruji, čekám, vybírám si situace, které podle mého názoru vizuálně vyjadřují něco, co se týká důležitých stránek života, lidských vztahů nebo třeba i mých pocitů. Většinou tuším, když se blíží ta správná situace, cítím, co bych tam chtěl. Někdy je čekání otázkou vteřin, jindy třeba hodin, než scéna splňuje mé představy. V barevné fotografii je to ještě obtížnější: barva by neměla být jenom popisná, ale měla by rozšiřovat snímek o další dimenzi.

 

Vámi vedený Institut tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě je počtem studentů největší českou vysokou školou pro fotografy. Co vás přivedlo k tomu, že jste vytvořil tak velkou a respektovanou instituci? Měl jste pocit, že v ní dokážete nabídnout něco, co na tehdejší FAMU chybělo?
Učil jsem na FAMU už od roku 1978, od konce svého studia. Začátkem 90. let tam bylo dost neprozíravě zrušeno dálkové studium, které do té doby fungovalo společně s denním. Samozřejmě, dálkové studium v oblasti režie nebo střihu je velmi problematické, u fotografie je to však funkční forma: fotograf stejně většinou pracuje sám a potřebuje hlavně své práce konzultovat s někým zkušeným. Spousta studentů tohoto oboru nemá čas na pět let denního studia. Na začátku 90. let se naskytla možnost převést Institut na právě vznikající Slezskou univerzitu. ITF v té době hodně přebíral ze studijních programů, které na FAMU vytvořil profesor Ján Šmok. Vytvořili jsme obdobný systém univerzální školy, která není jednostranně orientovaná na živou fotografii, reklamu nebo čisté umění. Každý student musí projít všemi oblastmi, musí o fotografii umět psát a mluvit, musí studovat dějiny fotografie a umění.
Ale největší devízou byli a jsou pedagogové: jejich odborná úroveň a vzájemné vztahy jsou rozhodující pro atmosféru na každé škole. Velmi důležitý je prvek přátelství mezi učiteli navzájem i mezi pedagogy a studenty. Forma kombinovaného studia vyhovuje nejen studentům, ale i pedagogům z řad špičkových umělců. Například Jindřich Štreit, Pavel Mára nebo Jan Pohribný jsou svou prací natolik vytíženi, že si je nedovedu představit jako kmenové pedagogy denního studia. V posledních letech se snažíme omlazovat pedagogický sbor, přišla řada nových lidí – Tomáš Pospěch, Evžen Sobek, od nového roku u nás bude učit Dita Pepe. Díky tomu nemám obavu o budoucnost Institutu, mladí pedagogové jsou po teoretické stránce velmi vzdělaní, mají kontakty v zahraničí, jsou draví. Přichází nová generace, která po nás ITF převezme.

 

Laický dojem lidí působících mimo fotografii je ten, že současná česká fotografie, to je Šibík, Štreit, Stano a Saudek. Čím to, že většinová společnost vnímá jen tyto autory?
Myslím si, že je to ještě trochu jinak. Když má laik vyjmenovat současné české fotografy, vzpomene si kromě Saudka především na lidi typu Petr Škvrně nebo Jadran Šetlík. Populární časopisy a bulvár vytvářejí dojem, že Jadran Šetlík je světově známý fotograf. Tento autor pronikl svými uhlazenými portréty mezi naše celebrity, nyní stejně fádně portrétuje moskevské zbohatlíky. V žádné seriózní fotografické encyklopedii se jméno Šetlík nevyskytuje, nikdy nevystavoval na skutečně významné výstavě.
Obecná popularita, kterou lze dosáhnout nejrůznějšími cestami, a skutečná kvalita, to jsou dvě odlišné věci. Skutečně světoví autoři českého původu jsou zcela jiní. Nejvýznamějším žijícím českým fotografem je podle mě Josef Koudelka. Dále je tu Antonín Kratochvíl, Jindřich Štreit, Viktor Kolář, Tono Stano, Ivan Pinkava; máme i řadu klasiků, které ve světě vnímají nejen odborníci. Patří mezi ně Drtikol, Sudek, stále více lidí zná Funkeho nebo Rösslera.

 

Řekl bych, že náš národ má dvě tendence: buď český vliv na světovou tvorbu přeceňovat a tvrdit, že každý by se k nám měl přijet učit, nebo naříkat, že malé Česko je válcováno kulturní nadvládou silnějších zemí.
Pochopitelně, naším hlavním handicapem je, že jsme malý národ. Do světa a do učebnic snáze pronikne autor z Francie, z Německa nebo Ameriky. Ale Koudelka nebo Kratochvíl to také dokázali.
Zajímavým rysem klasických českých fotografů, kteří mají ve světě dobrý zvuk, je, že téměř všichni se proslavili, přestože neopustili svou zemi. Z Maďarů se v meziválečném období dostali do širšího podvědomí jen ti, kteří emigrovali – namátkou Capa, Munkácsi, Kertész, Moholy-Nagy, Brassai... Špička české meziválečné generace žila a pracovala v Československu. Sudek, Drtikol, Funke, to byli čeští autoři nejen původem, ale i tím, že svůj život prožili zde.
Na druhou stranu je možná pravda, že máme trochu velké oči. Česká fotografie není ve světě příliš známá jako celek. Do povědomí se dostalo jen pár konkrétních autorů, ne nějaká „česká škola“. Do světových dějin fotografie se však rozhodně zapsalo více českých fotografů, než třeba malířů nebo sochařů ze stejného období.

 

Jak se díváte na minimální zastoupení fotografie v největší galerii u nás, v pražské Národní galerii?
Národní galerie je jedna z mála velkých institucí tohoto typu, která nemá fotografickou sbírku. Důvody jasně popsal ředitel Milan Knížák v souvislosti s Koudelkovou výstavou. Tehdy prohlásil, že NG nesbírá „žánrovou a reportážní fotografii“, že na to je určeno Uměleckoprůmyslové muzeum. Je skutečně pikantní označit Koudelkovu tvorbu tak, jak to generální ředitel udělal. Navíc jistě musel vědět, že Uměleckoprůmyslové muzeum už řadu let nemá dostatek peněz na nákup současné tvorby. Tato instituce má unikátní a rozsáhlou sbírku staré a meziválečné fotografie, vinou nedostatečného financování tu však jen velmi zvolna narůstá zastoupení současné fotografie. Obdobná situace je i u druhé významné instituce s fotografickou sbírkou – Moravské galerie v Brně. Obě tato muzea mají pro rozsáhlé sbírky neúměrně malé depozitáře. Už mnohokrát se stalo, že zemřel významný fotograf a muzeum muselo pozůstalost s díky odmítnout, protože nemá prostory ani zaměstnance na inventarizaci a ukládání takových kolekcí.

 

Prahu za posledních několik let navštívila řada fotografických výstav, které představovaly tvorbu současné špičky v oboru. Obdobně reprezentativní výstavy jiných směrů výtvarného umění jsme tu neměli.
Pořád je daleko levnější zapůjčit výbornou výstavu fotografií, se snazší přepravou a nižším pojištěním. Proto jsme v Praze měli tolik velkých jmen světové fotografie: Cindy Shermanovou, Nan Goldinovou, Henriho Cartier-Bressona, Williama Kleina, Mary Ellen Markovou nebo Helmuta Newtona. 
Peníze jsou ale jen jedním důvodem. Druhým je, že fotografické výstavy mají obecně vyšší návštěvnost, než malba nebo sochy. Na Drtikolovu výstavu v UPM přišlo za pár měsíců 45 000 lidí, Helmut Newton měl návštěvu přes 80 000 návštěvníků. Jan Saudek přilákal na svou krátkou výstavu v Obecním domě přes 70 000 lidí. Na výstavu malíře Moudrého ve Valdštejnské jízdárně chodí tisíc návštěvníků za měsíc. To není česká specialita. Fotografie je i jinde ve světě pro běžného diváka čitelnější než třeba abstraktní umění nebo různé formy konceptuální tvorby a proto jsou její výstavy navštěvovanější.

 

Další zajímavou kapitolou života fotografií je jejich prodej, ať už na aukcích nebo přes galerie.
Fotografie se na aukcích neprodávají dlouho. Dvě největší aukční síně světa, Christie’s a Sotheby’s, začaly prodávat fotografie zhruba před 30 lety. Je to ale rychle rostoucí a perspektivní obor. V 70. letech málokterá fotografie stála přes 100 dolarů, dnes jdou ceny nejdražších exemplářů do statisíců dolarů. A za podobné částky se neprodávají jen klasici, například snímky současného autora Andrease Gurského se už několikrát prodaly za více než půl milionu dolarů.

 

Která fotografie je v současnosti nejdražším snímkem světa?
Nejdražší jsou stále Skleněné slzy od Man Raye, ty byly údajně prodány za 1 300 000 dolarů. Z českých autorů je jednoznačně nejdražší Drtikol. Cena snímků tohoto autora je ale velmi výběrová. Běžné portréty se v antikvariátech prodávají za 3–5000 korun. Jen akty z modernistického období v pigmentu dosahují statisícových částek v korunách.

 

Můžete na závěr zmínit váš připravovaný výstavní projekt?
V českých zemích existují specializované publikace o avantgardní nebo současné fotografii, jsou tu monografie jednotlivých autorů, ale velmi chybí úplná publikace dějin tohoto umění. To jsme já a kolega Mlčoch cítili jako problém. Proto jsme se pustili do projektu velké výstavy české fotografie 20. století a publikace, která bude komplexním pokusem o popis české fotografické tvorby v minulém století.
Výstava, pořádaná UPM a Galerií hl. m. Prahy, se bude odehrávat od června do září příštího roku v Praze. Bude rozdělena do tří výstavních prostor: v Městské knihovně, v Domě U kamenného zvonu a v UPM. Vystaveno bude přes 1 200 exponátů a spousta knih a časopisů.

 

Blížíte se do věku, kdy řada lidí bilancuje. Nevypadáte ale, že byste se chystal na odpočinek. Máte nějaký nesplněný plán, na který se chystáte?
V kurátorské činnosti je mým cílem dotáhnout k vernisáži připravovanou výstavu Česká fotografie 20. století. To je moje hlavní meta pro nejbližší budoucnost.
Jako fotograf bych se rád začal intenzivněji zabývat portrétem, který mě láká už léta. Čekají mě letos ještě výstavy ve Vilniusu, Krakově a Paříži. Chtěl bych také vydat větší knihu, loni mi sice vyšla malá publikace, ale pomýšlím na větší průřez svou dosavadní tvorbou.

 

 

---

 

 

ŽIVOTOPIS

prof. PhDr. Vladimír Birgus
Narodil se 5. května 1954 ve Frýdku-Místku. Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, současně studoval fotografii na FAMU v Praze (1974–78). Ihned po absolvování nastoupil jako odborný asistent na katedru fotografie FAMU. V roce 1990 dal vzniknout Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě, který vede dodnes. Zpočátku se zabýval inscenovanou výtvarnou fotografií, částečně také sociálním dokumentem, od roku 1975 vytváří neuzavřený cyklus ve stylu subjektivního dokumentu Cosi nevysloveného. V posledních letech fotografuje hlavně barevně. Patří k nejvýznamějším českým historikům fotografie, specializuje se na československou fotografii mezi válkami.

 

 

---

 

 

ČÍM FOTOGRAFUJE VLADIMÍR BIRGUS?

Od roku 1980 používá stařičký model Nikon FA. Vyhovuje mu, že není příliš složitý, je na něm vše, co pro svou práci potřebuje. „Už jsem jich několik „ufotil“. Mám už páté tělo, ale vždy používám minimálně dvě těla současně.“ V poslední době fotografuje i Leicou M7 a malým Ricohem GD-1, což je sice automat, ale má kvalitní objektiv, z něhož vycházejí perfektně ostré zvětšeniny formátu 30 × 40 cm. Na začátku letošních prázdnin začal experimentovat s digitální fotografií. Tu vytváří Canonem PowerShot Pro1, který je opatřen 8Mpx čipem. Nejvíce v oblibě má širokoúhlé objektivy 28 a 35 mm, zřídka používá padesátku nebo teleobjektivy. Klasickou fotografii vytváří až na výjimky výhradně s pevnými objektivy, na digitálu má zoom 35–200 mm (v přepočtu na kinofilm).

Černobílé fotografie si zvětšuje sám, barevné zvětšeniny si nechává dělat v profesionální laboratoři. V minulosti používal pro barevné snímky materiál Ilfochrom (Cibachrom), v posledních letech přešel na počítačovou technologii, během které je negativ naskenován, častečně počítačově upraven a pak vysvícen na fotografický papír. Formát jeho výstavních zvětšenin se neustále zvětšuje, dlouhá léta užíval tradiční rozměr 30 × 40 cm, následovalo 50 × 60 cm, dnes je jeho oblíbeným formátem 80 × 120 cm.

...

Vloženo: 08.09.2004 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---