Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Mozaika z jedniček a nul

Většina z nás není „renesančním“ typem člověka, který stíhá sledovat aktuální trendy ve fotografii, účastní se sporu o roli českého ministra Josefa Kaizla v rakousko-uherské vládě, zaznamenává vývoj ceny bauxitu a přitom souběžně se zaměstnáním píše verše a vystavuje své obrazy v nekomerční galerii v městěčku Johnson ve Vermontu.

Většina z nás má tendenci žít ve své profesní škatulce. Obklopujeme se lidmi podobných zájmů, vyhledáváme novinky ze svého oboru, odebíráme specializované časopisy. V hospodě si sedáme k těm, kteří sdílí naše témata k hovoru. Můžeme tak získat mylný dojem, že právě náš výsek světa je tím, který určuje smysl a směr životní cesty pro zbývající miliardy pozemšťanů. Často až výlet mimo euroamerickou kulturu, setkání s člověkem jiných zájmů nebo náhodné kliknutí na jiný odkaz ve vyhledávači nás uvede do reality.

Fotografický svět řadu let ovládala plamenná diskuze na téma analog vs. digitál. Místo abychom se zabývali tvůrčími otázkami, soustředili jsme se na neplodné přemítání o „správné“ technologii. Obránci chemicko-fyzikálních hodnot nenechali nit suchou na šílencích, kteří by chtěli redukovat obraz na jedničky a nuly. Digitální fotografové vnímali klasiky jako prehistorická stvoření, kteří nechápou význam slova pokrok. Výsledek sporu? Žádná technologie není univerzálně „správná“, pouze jeden autor má chuť trávit hodiny ve fotokomoře a jiný u počítače.

Před pár dny jsem kupoval pro svého pětiletého synka klavír. Protože hudebním nástrojům nerozumím, poradil jsem se s přáteli, s obchodníky i s internetem. A překvapivě – také zde jsem narazil na podobné vášně k otázce analog nebo digitál. Zaznívaly podobné argumenty jako u fotografů – od „přece nebudeš trápit syna nějakou umělotinou“ až po „jen akustický fanatik si dnes do bytu pořídí klasické piáno“.

Digitální technologie nás v mnohém ochuzují. Hudba na CD nebo ve formátu MP3, digitální televize, hlas zakódovaný mobily či obrázky uložené v JPG neobsahují stejné množství informací jako jejich analogové protějšky. Bohatost informace zaklíčované do jedniček a nul (v ceně a rozlišení zpracovatelném v amatérských podmínkách) objektivně nemůže být stejná jako kolísavá nejistota záznamu na světlocitlivé vrstvě nebo úhozu do ručně naladěné struny.

Digitální technologie nás v mnohém obohacují. Jejich síla je v úžasné dostupnosti tvůrčích prostředků prakticky pro každého. Každý z nás může zkoušet hrát nebo fotografovat, každý z nás může ve svém nitru pátrat po lesknoucích se nugetách ryzího talentu. Každý z nás může i v malém bytě bez hudebního salonku či fotokomory zkoušet, jak vyjádřit své myšlenky pomocí melodie či obrazu.

Vloženo: 04.08.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět