Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Pouliční válka s Turkem

Recenze výstavy Jiřího Turka cityLAB

Projekt karlínského fotografa Jiřího Turka nazvaný cityLAB je v pražských poměrech neobyčejnou událostí. Souběžně s výstavami v galerii Leica a v Českém centru běží až do poloviny července prezentace více jak stovky jeho fotografií ve veřejném prostoru. Autor svůj soubor vyfotografoval na řadě míst světa a snímky vystavil v těch částech Prahy, které mu svou atmosférou připomínaly dojem z té které metropole.

Turkovy fotografie jsou českému divákovy dobře známé. Autor, který začínal jako reportér v MF Dnes, se později specializoval na reklamu, portrét a modu. Cestu od žurnalistiky k výtvarné fotografii absolvoval během mnohaletého pobytu v New Yorku. Tehdy poprvé vystavil své snímky v tamní galerii Leica. Pražská výstavní síň stejného jména poskytla prostor pro prezentaci jeho projektu cityLAB právě v těchto dnech.

Od komerce k imaginaci
Jiří Turek je příkladem autora, který vždy dokázal zručně propojovat uměleckou fotografii a komerci. Nemyslím to hanlivě – ve světě tvůrčí fotografie je dost prostoru jak pro zadumané a introvertní intelektuály, tak pro ty, kteří mají jako měřítko úspěchu oblibu jejich tvorby u veřejnosti. Musím však otevřeně přiznat, že tvorba tohoto autora se v posledních letech výrazně posouvá od modní líbivosti k snímkům, jejichž obsah i forma jsou pro diváka mnohem náročnější.

Některé vystavené snímky svým jednoznačným příběhem atakují hranici „uměleckého kýče“ (zpověď v krakovském kostele, andělská socha s nádhernou dívkou-ďáblem z Florencie), drtivá většina však nestojí na laciném efektu a příkladným způsobem pracuje s obrazovými prvky a zejména s barvou. I neostrost, typický rys Turkových fotografií, není samoúčelnou manýrou. Je plně obhajitelná a je jedním z hlavních strůjců originální obrazové atmosféry.

Řada fotografií z aktuální Turkovy tvorby vyvolává dojem rafinovaným způsobem zkombinovaných surrealistických koláží (výškový snímek lisabonské hospody s oknem v prvním patře, ze kterého se dívá muž v bílé košili), jindy tu zas nacházíme – možná náhodný – odkaz na díla slavných klasiků (rozbouřené moře u Bosporu připomínající Capův záběr ze dne D na západní frontě druhé světové války).

O Turkově díle může řada na techniku zaměřených diváků prohlásit, že „takové neostré a zrnité záběry dokáže vyfotografovat i tříleté dítě“. Je možné, že některé snímky by zvládnul zachytit i fotografický laik – samozřejmě pokud by byl na daném místě, pokud by měl po ruce aparát a pokud by si dané scény vůbec všimnul. Turek však desítkami záběrů obsahujících shodný rukopis dokazuje, že jeho díla nevznikají náhodou, ale že jde o projev jeho osobitého tvůrčího ducha.

Vystavené fotografie z evropských metropolí nejsou příliš optimistické. Málokdy zde najdeme prvoplánové symboly jednotlivých měst a popravdě řečeno, nebýt popisku, málo zcestovalý návštěvník galerie by ani tato místa nepoznal.

Zmar nebo guerillová inspirace
Když jsem se poprvé dozvěděl o plánu vystavit Turkovy fotografie ve veřejném prostoru, předpovídal jsem jim rychlou zkázu. Česká společnost není příliš tolerantní k čemukoliv, co stojí na ulici, zavání neobvyklostí a přitom to není přibetonované k chodníku. Tento vandalismus nelze svádět jen na národnostní menšiny a šrotchtivé bezdomovce. Je smutnou pravdou, že pražské sochy a fasády ničí zejména alkoholem přiživení příslušníci tzv. slušné většiny.

Vzpomínal jsem na smutný osud řady umělecky vyzdobených krav vystavených před lety v Praze v rámci projektu Cowparade. Trochu jsem litoval Jiřího Turka a představoval jsem si, co najde na místě svých snímků po dvou měsících jejich přítomnosti v ulicích.

Na druhou stranu – na tiskové konferenci uspořádané k vernisáži jsem připomínal, že ne všechny formy „dotvoření“ fotografií musí být nutně vandalismem. A dočkal jsem se – v tunelu spojujícím „drsné“, ale umělci oblíbené čtvrti Karlín a Žižkov, jsem při jedné z prohlídek našel vedle fotografií z projektu cityLAB zhruba desítku zvětšenin, které nebyly Turkovým dílem. Tyto snímky byly opřené o zeď a jejich tvůrce zcela zjevně neměl problém s tím, že si jeho práce veřejnost rozebere. Myslím si, že i pro Jiřího Turka může být příjemné, když jeho výstava inspiruje jiného autora k tomu, aby z individuální výstavy udělal prezentaci kolektivní. Takový druh „kreativního vandalství“ je mi nesmírně sympatický.

Výstavy pod širákem
Ne vše je v případě výstavy cityLAB ideální. U některých snímků umístěných v exteriéru mi nesedí přiřazení fotografií ze světové metropole ke konkrétnímu pražskému místu. Třeba v Karlínském tunelu bych spíš než Berlín očekával obdobnou pěší spojku vedenou pod Temží v londýnské čtvrti Greenwich. 

Možná byla chyba vystavit fotografie na tak opuštěných a vandalismem ohrožených místech, jako je holešovický přístav. A možná si jen obyvatelé hlavního města jednoduše musí zvykat na to, že výstavy pod širákem budou stále častější.

Velmi bych si přál, aby současné vedení pražského magistrátu (a samozřejmě i politická reprezentace dalších měst a městeček v naší zemi) nebránilo cestě umění do veřejného prostoru. Pokud může ulice české metropole hyzdit mnoho set blikajících heren a několik tisícovek velkoplošných, často halogenovými světly rozzářených billboardů, najde se jistě důstojný prostor i pro prezentaci umělecké tvorby.

Současná společnost je založená na spotřebě materiální, nikoliv duchovní. Do muzeí a galerií chodí zejména turisté a nevelká skupinka intelektuálních elit (samozřejmě nepočítám velrybu v Národním muzeu, která je spíš překvapivou kuriozitou než důkazem vyspělého ducha našeho národa). Proto je třeba ocenit galerií Leica opakovaně použitý výstavní koncept „když nejde divák do galerie, musí galerie za divákem“.

INFORMACE
Jiří Turek: cityLAB. Leica Gallery Prague, Školská 28, Praha 1, 6. 5.–12. 6. 2011; Galerie Českých center, Rytířská 31, Praha 1, 6. 5.–11. 6. 2011; instalace ve veřejném prostoru, 15. 5.–15. 7. 2011. Vstupné do LGP 70 Kč, snížené 40 Kč, děti do 12 let a hendikepovaní 0 Kč.

Místa, kde byly nainstalovány fotografie Jiřího Turka: Praha 1, Loretánská ulice (Praha); Praha 1, Dvořákovo nábřeží (Paříž); Praha 1, Alšovo nábřeží (Lisabon); Praha 1, Malostranské nábřeží (Řím, Benátky, Florencie); Praha 1, U starého hřbitova (Krakov); Praha 1, Nový Svět (Barcelona);
Praha 2, náměstí Míru (Vídeň); Praha 2, Tylovo náměstí (Londýn); Praha 2, Rašínovo nábřeží (Hamburk); Praha 3 a 8, Karlínský tunel (Berlín); Praha 4, park pod Kongresovým centrem (Petrohrad); Praha 7, Jankovcova ulice (Amsterdam)

Vloženo: 22.05.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět