Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Jozef Ondzik: Ondzikova cesta

Rozhovor s Jozefem Ondzikem

S Jozefem Ondzikem jsem kvůli nedostatku času hovořil přes skype. Je zajímavým paradoxem, že okolnosti přinutily k rozhovoru přes internet právě člověka, který považuje za neosobní kontakt i odeslání textové zprávy. Mezi Prahou a Bratislavou ten den nebyly linky právě neprůchodnější a rozzrněný poskakující obraz připomínal zoufalý vzkaz princezny Lei zaznamenaný v robotovi R2-D2 ve čtvrtém dílu Hvězdných válek. Naše povídání však na rozdíl od kvality spojení bylo příjemným přemítáním nad úlohou fotografie v současném světě i v životě konkrétního autora s kořeny ve východoslovenském Humenném.


Co vás v dětství nejvíce formovalo?
Ve věku 13 let jsem navštívil svou první fotografickou výstavu. Uhranula mě ostrost, kontrast, množství polotonů, rozměr zvětšenin i zachycené motivy. Chodil jsem do galerie každý den a dodnes jsem schopný si přesně vybavit, kde přesně visely konkrétní zvětšeniny. Druhým mimořádným zážitkem byla výstava snímků z koncentračních táborů od Pavla Diase, která se uskutečnila v Galerii F v Banské Bystrici v roce 1978. Působila na mě jednak jejich odvážná stylizace, jednak fakt, že se nejednalo o jednotlivé záběry, ale o kompaktní soubor. Za třetí mezník na své cestě k dokumentární fotografii považuji Štreitovu výstavu v pražské galerii Foma. Měl jsem pochybnost, jestli můj styl práce zaměřený na zachycování světa okolo mě vůbec někoho zaujme. Štreitovy fotografie z podobného prostředí mě utvrdily v tom, že tento typ tvůrčí práce má smysl.

Vyrůstal jste ve východoslovenském městě Humenné. Jaké zde bylo „umělecké podhoubí“?
Překvapivě zde bylo dost skvělých fotografů. Významnou měrou se o to zasloužila vedoucí odboru fotografie, výtvarného umění a filmu místního osvětového střediska Marika Mišková.

Jaké byly vaše fotografické začátky?
Moje první pokusy proběhly ve věku 12 let. Tehdy jsem poprvé sledoval práci fotografa v komoře. Dědeček mého přítele Tomáše Leňa mě nejen naučil zvětšovat, ale také mi půjčoval staré časopisy plné záběrů s cest po dalekých zemích. Od té doby byla fotografie jedinou náplní mého volného času. Záliba se rychle změnila ve vášeň.

Marika Mišková stála v 80. letech u projektu dokumentace rusínských vesnic v Bukovských horách...
Na její popud okruh humenských fotografů začal zaznamenávat rusínské oblasti vystěhovávané kvůli stavbě přehrady Starina. Pracovali tu významní autoři jako Robert Spielman, Filip Harčrik, Janko Svatuška, Peter Bodor, Dana Kapráľová, Boris Voroňák, Tomáš Leňo nebo bratři Smolákovci. Dodnes se tomu tématu věnují třeba Jozef Lauruský nebo Lucia Nimcová.

Minulý režim byl podivný. Jindřicha Štreita v 80. letech odsoudili za snímky, které z dnešního pohledu neobsahují nic protistátního. Jak se tehdejší moc dívala na vaší práci?
Vzhledem k tomu, že řada funkcionářů pocházela právě z rusínských vesnic, jejich dokumentaci podporovali. Problémy vznikaly až při veřejné prezentaci snímků. Hned první výstavě, kterou jsem připravil společně s Tomášem Leněm, hrozilo uzavření.

Proč?
Podle tehdejší propagandy byl ideálem mladý a zdravý dělník pracující v čisté továrně nebo usměvavý traktorista mezi bramborovými řádky. Režim moc nechtěl ukazovat to, že i za socialismu část lidí žije v chudobě. Naše výstava sice nakonec byla povolena, ale úřady podstatně zkrátili dobu jejího trvání.

Jak se vyvíjel váš fotografický zájem?
První fotoaparát jsem dostal na vánoce a proto mým prvním snímkem byl samozřejmě nazdobený stromek. Zkusil jsem si, tak jako většina začínajících fotografů, klasické kolečko od krajiny, přes portrét až po živou fotografii. Velmi rychle – mimo jiné právě díky projektu o Rusínech – jsem se dostal k tématu lidé.

Na vysoké škole jsem fotografoval o poznání méně. Opět jsem se k tomuto oboru vrátil až poté, co jsem začal pracovat v bratislavské nemocnici jako anesteziolog. Trvalý pracovní poměr jsem opustil před několika lety.

Chápu správně, že jste se fotografií začal živit?
Hodně lidí včetně mých rodičů se divilo, že ve svém věku jdu do nejistoty živnostenského podnikání v oblasti fotografie. Ze zaměstnání jsem odcházel mimo jiné kvůli tomu, abych měl víc prostoru pro volnou tvorbu. Paradoxně jsem zjistil, že práce fotografa na volné noze mi zabere mnohem více času. V poslední době mě spíš než fotografování naplňuje procházení mého obsáhlého archivu.

Co v něm nacházíte?
Archiv je skvělá časová konzerva. Mimo jiné zjišťuji, jak se posunul můj způsob vnímání toho, co je dobrá fotografie. V řadě případů bych nyní vybíral úplně jiné snímky, než jsem volil před dvaceti třiceti lety.

V čem se změnil váš pohled na svět?
Tehdy jsem byl ve svých fotografiích hodně vážný. Dnes si mnohem častěji dokážu dělat z lidí legraci.

Řada fotografů tvrdí, že jim živnostenské podnikání bere radost z volné tvorby…
Jednou jsme se na toto téma bavili s Karlem Cudlínem a Martinem Kollarem. Já a Karel jsme se shodli, že komerční a volná tvorba jsou pro nás dvě zcela samostatné kategorie. Pokud fotografujeme pro sebe, vytváříme snímky odpovídající našemu vkusu. Když pracujeme pro klienta, snažíme se mu vyjít vztříc. Kollar i zakázku fotografuje jako volnou tvorbu s tím, že zákazník buď přijme jeho rukopis nebo osloví jiného autora.

Pracoval jste někdy pro noviny nebo časopisy?
Nikdy. Ale mám mnoho kamarádů, kteří pracují jako zpravodajští fotografové. Většina z nich nadává, jak málo času mají na zpracování témat, které by je jinak zajímaly…

Jste typ fotografa, který má aparát stále u sebe?
Dřív jsem bez fotopřístroje neopouštěl byt, přestože jsem jej třeba celé dny nepoužil. Dnes spíš než každodenní dokumentaci vytvářím takové „osobní zakázky“.

Jak jste se vyrovnal s přechodem od filmu k digitálu?
Moje fotografie se svým obsahem nezměnily. Pouze je tu posun v tom, že dříve jsem dělal částečnou selekci záběrů jednoduše tím, že jsem uvážlivějí exponoval. Dnes fotografuji vždy, když mi scéna přijde zajímavá a výběr probíhá až nad naexponovanými snímky. K takovému závěru pravděpodobně dojde většina fotografů, kteří mají zkušenost jak s „drahým“ filmem, tak s „bezplatným“ digitálem.

Je to pozitivní nebo negativní změna?
Je pravda, že zatímco v minulosti člověk vytvořil jednu definitivní fotografii, dnes místo toho zkusí deset variant zleva, zprava, shora, zdola… Ale i kdyby díky obrazové nadprodukci vytvářené s digitálem vznikly navíc třeba jen dvě skvělé fotografie ročně, považuji to za krok správným směrem.

Jak rychlý byl proces vašeho odpoutání se od filmu a černobílého obrazu?
Došlo k tomu prakticky ze dne na den. Je třeba připomenout situaci v 80. letech minulého století – v Humenném nebyla jediná laboratoř, která by vyvolávala barevné filmy. Proto bylo tehdy jednodušší fotografovat černobíle a filmy si sám vyvolávat. Když jsem se přestěhoval do Bratislavy, minilabů bylo dost a vyvolání barevného filmu byla otázka několika desítek minut. Kdybych začínal fotografovat dnes, možná bych od počátku pracoval na barvu. Jedinou věcí, která mi v případě přechodu na digitál házela klacky pod nohy, byla potřeba naučit se pracovat s počítačem.

Jak se díváte na současné tažení proti manipulacím ve fotografii?
Boji za nemanipulovanou reportáž a dokument moc nerozumím. Fotografie je subjektivní dílo, ne objektivní zpráva. Manipuluji už jen volbou momentu expozice, použitím objektivu o určité ohniskové délce, barevné nebo černobílé tonality a samozřejmě i výběrem konkrétního záběru. Mohu podat naprosto zkreslený obraz o situaci a přitom do záběru samotného retušérsky nezasáhnout.

Napadá mě příměr s katalogy cestovních kanceláří. Fotograf zde širokým objektivem zachytí nádherné atrium hotelu s bazénem a ve skutečnosti se jedná o malé jezírko, okolo kterého vede rušná silnice.
Slyšel jsem, že z nějaké soutěže vyřadili snímek, kde autor odretušoval rušivou špičku bílé boty v jinak tmavé ploše. To je absurdní, protože touto retuší autor nemanipuloval obsah, jen opravil z jeho pohledu chybný detail. Kdyby snímek exponoval o půl vteřiny dříve nebo o dvacet centimetrů vedle, ta bota by zmizela i bez retuše.

Jak dlouho v průměru pracujete na svých projektech?
Já vlastně nevytvářím oddělené soubory, ale fotografuji kountinuální celoživotní dokument o lidech v mém okolí. Jsem typ, který jednotlivé kapitoly tohoto „souboru“ nekončí a nechává je nadále otevřené. Ale je pravda, že moje žena občas kroutí hlavou nad nízkou efektivitou mé práce.

Není náhodou vaše žena manažerka?
Jak jste to poznal? Ovšem nejen ona, ale i řada současných fotografů takto uvažuje. Třeba dnes tolik populární „Sanderovský“ styl fotografování – zachycení statických postav dívajících se do objektivu – je jednoduchou cestou, jak udělat za několik dnů či týdnů kompaktní výstavní soubor. Vytvořit nemanipulovaný dokument s podobným účinkem je časově mnohem náročnější práce. Výsledek, který lze prezentovat v knize nebo nebo výstavě může vzniknout za měsíc nebo třeba za mnoho let.

Je otázka, jestli je efektivita tím pravým kritériem pro posuzování kvality umělecké tvorby.
Vychází to z předem definovaného cíle práce dokumentaristy – buď mu jde pouze o to zachytit rychle a výstižně určité prostředí, osoby a děj nebo prostřednictvím fotografování k nim najít svůj citový poměr. Je jasné, že ta druhá varianta je mnohem zdlouhavější, ale nikoliv méně zajímavá.

Vstupujete do aktivního kontaktu s fotografovanými?
Ze začátku jsem si hodně s fotografovanými povídal. Od určité doby se naopak snažím příliš nekomunikovat a nezasahovat tím do děje. Naštěstí mám ve zvyku hodně fotografovat a díky tomu mě lidé před objektivem za krátkou chvíli přestanou vnímat.

Už jste – obrazně či doslova – dostal do nosu od někoho, kdo nechtěl, abyste jej fotografoval?
Pár konfliktů jsem samozřejmě měl, ale nebylo to nic zásadního. Samozřejmě striktně respektuji přání fotografovaných a pokud někdo vyjádří s mou prací nesouhlas, okamžitě s omluvou končím.

Napadlo mě to zejména v souvislosti s vaším nedávno publikovaným projektem o slovenských předvolebních kampaních.
Možná je to zvláštní, ale během vytváření tohoto souboru jsem neměl žádné významné potíže. Je samozřejmé, že se občas dostanu třeba do sporu s ochrankáři. Kuriozní situace nastala, když jsem chtěl fotografovat první koncerty slovenské soutěže Superstar. Zařídil jsem si na poslední chvíli akreditaci a když mi ji černý šerif kontroloval, zjistil, že mám povoleno fotografovat jen publikum. Proto se ke mě postavil a po celou dobu koncertu hlídal, abych náhodou neotočil aparát směrem na podium.

Před deseti lety jste vyhrál možnost rok dokumentovat Slovensko v rámci projektu Zpráva o stavu země. Znám autory, kteří usilovali o co „nejobjektivnější“ informaci a za tímto svým cílem najezdili tisíce kilometrů. Naproti tomu Martin Kollar tvrdí, že se před ním scény samy od sebe zjevovaly, aniž by pro to mnoho dělal.
Pro mě to bylo jiné, protože jsem v té době byl na plný úvazek zaměstnaný v nemocnici. Z toho vyplývá, že jsem nepodnikal nějaké výlety po Slovensku, ale fotografoval jsem především v místech, kde jsem doma – v Bratislavě a v Humenném. Díky tomu vzniklo zajímavé srovnání života v hlavním městě a na vzdáleném východě. Věřím však tomu, že v současnosti bych zprávu díky volnějšímu pracovnímu režimu zpracoval úplněji.

Co si myslíte, že v původním souboru z roku 2002 chybělo?
Většina záběrů vznikala náhodou, bez předem určeného konceptu. Dnes už bych fotografování více plánoval a šel bych zajímavým situacím naproti.

Jakou publikaci nyní připravujete?
Teď chystám společně s kolegou Tomášem Leněm knihu shrnující náš dlouhodobý projekt o Rusínech. Nebude zde vůbec fáze vystěhovávaní obcí okolo Stariny – to není příběh o konkrétním etniku, ale osobní tragédie, která se mohla stát kdykoliv, kdekoliv a komukoliv. Zajímavé je, že náš fotografický rukopis je do té míry podobný, že naše práce diváci ani nejsou schopní rozlišit. Občas u společných projektů ani neuvádíme, který z nás dvou je autorem konkrétního záběru.

Máte nějaké téma, které byste v budoucnu rád zachytil?
Mám tři náměty, které mě vzrušují. Jednak mě dlouhodobě zajímají průmyslové závody. Rád bych nafotografoval soubor o slovenském průmyslu, uvědomuji si však, že to nebude vůbec jednoduché. Druhým námětem jsou masky a jejich použití během nejrůznějších svátků na východním Slovensku. A třetí oblastí, kterou bych chtěl jako dokumentarista zachytit, je jihovýchodní Asie.

Proč právě tuto část světa?
Před časem jsem tam strávil půl roku a jsem z Filipín, Indonesie a dalších tamních zemí nadšený. Bohužel, během mé poslední návštěvy v Asii jsem fotografoval spíš jako turista. Snímky kloužou po povrchu a nemají tu hloubku, o kterou ve svém díle usiluji.

Jak už jste zmínil, ve vašich snímcích se v posledních letech objevuje stále více humoru. Mnozí se však na legraci ve fotografii dívají jako na něco podřadného.
Obdivuji české fotografy Františka Dostála nebo Dušana Pálku a velmi mě mrzí, že na Slovensku se podobný typ autorů prakticky neexistuje. U mě se občas vyskytovalo to, čemu se říká laskavý humor. A postupem času je to čím dál tím sarkastičtější legrace. Určitě mi však nejde o to ubližovat fotografovaným lidem.

K tomu bych ale poznamenal jednu věc, která platí nejen pro fotografování humoru. Před časem jsem viděl Dostálovu knihu, kterou kurátorsky vytvořil Antonín Dufek. Jeho výběr a řazení snímků je mnohem silnější než v autorových předchozích publikacích, které si sestavoval sám. Je zřejmé, že řada autorů potřebuje nezávislý pohled někoho třetího, který z konečného souboru odstraní roztomilé zajímavosti a ponechá tam jen hodnotné fotografie.

Obracíte se s žádostí o konzultaci definitivního výběru snímků na přátele, kolegy či kurátory?
Moje zkušenosti s kurátory vždy byly velmi příjemné a rád využívám jejich zkušeností. Často nejen aktivním výběrem fotografií, ale třeba jen dobře položenou provokativní otázkou ze strany kurátora je autor schopný se podívat za horizont svého díla. Fotografovi to pomůže, aby nebyl zacyklený a dále se vyvíjel.

ŽIVOTOPIS
Dokumentarista Jozef Ondzik (47) se narodil a vyrůstal ve východoslovenském městě Humenné v rodině gymnaziálního učitele a úřednice. Po absolvování Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích nastoupil na pozici anesteziologa v nemocnici v Dolním Kubíně na Oravě. Na konci devadesátých letech studoval na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. V roce 2000 se přestěhoval do Bratislavy, kde až do roku 2009 pracoval na plný úvazek v Ústavu srdečních a cévních chorob. „Tehdy jsem z nemocnice odešel a začal jsem se věnovat fotografii profesionálně. Hodně lidí včetně mých rodičů to překvapilo, ale mě tato změna dokonale naplňuje,“ dodává ke svému nedávnému rozhodnutí.

Ondzik fotografuje od svých 12 let. S prací ve fotokomoře jej seznámil jeho přítel Tomáš Leňo, se kterým spolupracuje dodnes. Zlomovým momentem v jeho tvůrčím vývoji bylo přistoupení ke kolektivnímu projektu, v rámci kterého dokumentoval zánik tradičních rusínských obcí a přestěhování původních obyvatel do paneláků v Humenném v důsledku výstavby přehrady Starina. Je autorem Zprávy o stavu země z roku 2002, která kladla do kontrastu život v městě a na vesnici. V loňském roce vydal knihu ilustrující předvolební boj politických stran na Slovensku, letos připravuje publikaci o východoslovenských Rusínech. „V poslední době méně fotografuji a více procházím svůj archiv. Zjišťuji, že v něm mám unikátní snímky, které jsem však v době jejich vzniku nedokázal docenit,“ konstatuje Ondzik. Je držitelem řady ocenění, mj. titulu Slovenský fotograf roku 2010.

TECHNIKA
Jozef Ondzik nepatří mezi lidi, pro které by byla technika alfou a omegou jejich fotografického zájmu. „Mám mobil, který toho hodně umí, ale já jej stejně využívám jen pro telefonování. Taky od svého fotoaparátu očekávám, že bude hlavně a především dobře fotografovat,“ dodává.

Ve dvanácti letech začínal s vypůjčenými aparáty Agfa a Beirette, prvním vlastním přístrojem byla ruská Smena. Na vysněný 20mm objektiv si vydělal během letní brigády v německé továrně na valivá ložiska. Během studií na gymnáziu měl možnost pracovat se školní Flexaretou, Exactou a Pentacon Sixem. „Vždy jsem tíhnul ke kinofilmovým přístrojům a pevným ohniskům 35 a 50 mm. Od otce jsem dostal svůj první pořádný přístroj Praktica. Později jsem si koupil dlouhou řadu Nikonů – FM, FM2, FM3 a F100. Této značce jsem věrný dodnes,“ zdůrazňuje Ondzik. Zhruba před pěti lety opustil filmovou fotografii a přešel na digitální přístroje D3 a D3x. Vedle toho používá velkoformátový Linhof 4x5 palců a právě si jde koupit „fotozápisník“ Fuji Finepix X100.

Vloženo: 21.05.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět