Poměrně často se v poslední době zamýšlím nad hranicí mezi výstavami moderního umění a přehlídkami zveličeného neumětelství. K těmto úvahám mě vedou expozice typu Podoby pravdy Miroslava Tichého ve Staroměstské radnici nebo Mutující médium v Galerii Rudolfinum.
Přiznám se, že obě výše zmíněné výstavy považuji za omyl. Nesedí mi kurátorská hra s divákem, kterému jsou ve vrcholně důstojném prostředí a v dokonalé formě často prezentovány tvůrčí artefakty, jež si dle mého soudu podobnou poctu nezaslouží.
Abych však byl v poněkud paranoidních poměrech českého fotografiického dvorečku správně pochopen: vyřčenými slovy nechci říct, že Galerie hl. m. Prahy nebo Rudolfinum dělají svou práci špatně. Právě naopak. Je omylem si myslet, že smyslem veřejné prezentace současného umění je snaha o předvedení vzorku toho objektivně nejlepšího. Takové jsou možná okresní výstavy drobného hospodářského zvířectva, kde lze kvalitu změřit na centimetry a kilogramy, případně bulvární ankety typu Největší Čech.
Umění je nestabilní prostor bez trvalých a zřetelných hranic. Je častým jevem, že v minulosti posmívaný brak je dnes modlou celé výtvarnické generace a naopak díla kdysi respektovaných velikánů dnes zapadají prachem v depozitářích. Současná tvorba navíc postrádá onu spásnou prověrku časem a divák si na ní musí hledat svůj vlastní názor bez berliček oposlouchaných ve škole nebo z televize.
Věřím tomu, že kultivovaný spor je motorem pokroku. Debata založená na osobním názoru (nikoliv osobním útoku!) je cestou k pozitivním změnám, sporné výstavy mohou napomáhat tomu, aby aktuální tvorba autentičtějším způsobem odrážela naší současnost. Právě veřejný dialog mezi autorem, resp. jeho dílem, kurátorem a divákem může napomoct tomu, aby se česká fotografie opět vrátila z dnešního průměru na výsluní. Zejména Galerie Rudolfinum pro tuto rehabilitaci našeho oboru dělá maximum a patří jí za to dík.
Vloženo: 07.03.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět