Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Podoby marketingu

Dílo vousáče Miroslava Tichého vyvolává rozporuplné reakce. Z jedné strany zaznívá jeho až nekritické uctívání, druzí označují stoupající hvězdu ze slováckého Kyjova za obratnou manipulaci s veřejným míněním. Kdo si chce na jeho tvorbu vytvořit vlastní názor, může tak učinit na výstavě Podoby pravdy ve Staroměstské radnici v Praze. 

Tichého fotografie, kresby a malby provází atraktivní příběh. Autor je muž, který před desítkami let rezignoval na „normální“ způsob života. Nemyje se, nestříhá si vlasy ani vousy a žije v nepořádku téměř jako bezdomovec. Od 60. do 90. let minulého století vlastnoručně vyrobeným aparátem fotografoval ve veřejném prostoru, kde voyeurským způsobem zachycoval především ženy. Autor si svého díla nijak neváží, snímky se v jeho obydlí povalují po podlaze společně se vším ostatním, co na ní v průběhu let upadlo. A teď ta senzace – Tichého fotografie se v posledních několika letech vystavují v prestižních galeriích, získávají ocenění na mezinárodních festivalech a „objevitel“ tohoto díla, Švýcar českého původu Roman Buxbaum, prodává zvětšeniny pohlednicového formátu jako umělecké unikáty za tisíce eur. 

V Praze vystavené fotografie mají snadno rozpoznatelný „rukopis“. Jsou neostré, přeexponované či podexponované, nazvětšované společně s drápanci, chlupy a prachem. Křivky ženských těl se jak vzdálené vzpomínky vynořují z mapy skvrn a myších kousanců. 

Tichého tvorba popírá prakticky vše, co je pro současnou uměleckou scénu typické. Většina dnešních výtvarníků zakládá své dílo na předem daném konceptu, na programových projektech, ve fotografii často na hyperrealismu kombinovaném s technicky dokonalou formou zobrazení. A do toho padla „Tichá bomba“ živelnosti, nespoutané živočišnosti a naprostého nezájmu o technickou kvalitu, což může vyvolávat vzpomínky na ranné období fotografie, atmosférou pak také na secesní piktorialismus.

Kdo je však autorem současné podoby Tichého snímků? Kde je hranice jeho tvůrčího vkladu a pod které atributy jeho díla se spíše podepsal zub času a necitlivá archivace? Otevřeně říkám, že mám problém uznat technické čuňáctví nebo samovolně vyrostlou plíseň za projev autorského rukopisu. Pokud bychom totiž na něco podobného přistoupili, pak bychom mohli ocenit architekta za geniální puklinu ve stěně jím projektované stavby nebo autora designu automobilu za konvence bořící estetiku nabouraného blatníku po dopravní nehodě. 

Zpomeňme na chvíli na hollywoodskou „Tichý Story“, na drápance, fleky a zažloutlý papír jeho děl. Soustřeďme se na prvky, které v jeho snímcích skutečně odrážejí autorova tvůrčího ducha. Co zbyde? Průměrné pohledy na ženy všech rozměrů a věkových skupin, na zadky, klíny, nohy a ňadra. Nic víc, nic míň. Občas se z šedi (technické i obsahové) vynoří snímek, který má emotivní náboj. Celkový kontext Tichého tvorby však naznačuje, že je to výsledek šťastné náhody. 

V souvislosti s Tichého tajným snímáním žen na ulicích, v obchodech či na plovárně nemohu nevzpomenout nedávno vydanou knihu Praha objektivem tajné policie. Historik Vladimír Bosák našel v archivech StB soubory fotografií, které policisté vytvářeli skrytou kamerou při sledování disidentů. Cíle anonymních autorů byly zcela neumělecké, záběry vytvářeli bez komponování aparáty schovanými pod kabátem nebo v tašce. Přesto se u části snímků zdá, jakoby v nich šlo o víc než o pouhé šmírování. Znamená to, že i někdejší příslušníci bezpečnosti získají čestné místo ve fotografické dvoraně slávy?

Netvrdím, že Tichého tvorba není zajímavá. Odmítám však věřit Buxbaumem a médii vytvořené pohádce o moravském Sudkovi. Být rebelem proti zajetým konvencím samo o sobě neznamená, že dílo takového autora má skutečnou hodnotu. Uvidíme, jestli za deset let bude Tichého jméno součástí vysokoškolských skript a veděckých publikací nebo jen splasklou bublinou kurátorského podnikatelství. 

Podoby pravdy, 15. 12. 2010 – 6. 3. 2011, 2. patro Staroměstské radnice v Praze, plné vstupné 100 Kč. Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin. Kurátorka výstavy Olga Malá. K výstavě vyšla publikace Podoby pravdy/Les formes du vrai, kterou vydalo nakladatelství Kant.

Vloženo: 13.02.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět