Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Já a moje já

Autoportrétem se občas zabývá každý z nás. Vytváříme je pro uchování vzpomínek, pro informování našich přátel i jako důkaz o událostech, které jsme zažili. Prostřednictvím autoportrétu dokumentujeme své vzácné i všední chvíle – že jsme někde byli, s kým jsme tam byli a jak jsme při tom (případně potom) vypadali. Já osamělý. Já v ZOO u výběhu tapírů. Já s milenkou u eiffelovky. Já s Karlem Gottem při přebírání brambor…

Tvorba autoportrétu má oproti jiným žánrům jednu velkou výhodu. Model pro fotografování je vždy po ruce, má na vás čas v kteroukoliv denní či noční hodinu a můžete si s ním dělat cokoliv, co uznáte za vhodné. Nereptá, nezlobí, neodmlouvá. Občas je trochu dřevěný, prkený a škrobený, ale když s ním má schopný autor trpělivost, nakonec se dílo podaří.

Snímání sebe sama je v posledních letech oblíbenou formou práce řady fotografů. Na výstavách i v internetových galeriích najdete nepřeberné množství více či méně povedených snímků založených na zkoumání vlastní tváře, těla a duše. Tyto záběry jsou často představovany jako samostatná díla, jindy je jejich tvůrce zařadí do formátu subjektivních deníků.

Škatulata pro pořádkumilovné
Jako u každého zde prezentovaného žánru, i tentokrát se dotkneme teoretického sporu o vymezení termínu autoportrét. Jeden člověk jej vidí jen jako snadno čitelnou podobenku zhotovenou samotným autorem. Jiný si pod tímto pojmem představí třeba stín postavy vržený na rozpraskanou zeď nebo otisk boty ve sněhu. A třetí dokáže jít ještě dál a místo autoportrétu jako odrazu autorovy fyzické schránky upřednostní alegorické zobrazení jeho vnitřního světa.

Co člověk, to názor. Já tvrdím, že autoportrét – pokud nemá sloužit jen jako příloha žádosti o osobní doklady – se může významně odchýlit od obecně vnímaného obsahu slova „portrét“. Víc než o tvar nosu či kvalitu prokreslení očních řas zde jde o to, aby tyto fotografie skutečně reprezentovaly svého autora. Tedy nutně ne jeho vnější podobu, ale dojem, který jeho osobnost vyvolává u ostatních.

Zajímavou školou přístupu k fotografování sebe sama jsou portréty, kterými v našem časopisu doprovázíme životopisy autorů v hlavním rozhovoru každého čísla. Prolistujte si poslední ročníky DIGIfota a narazíte na klasické snímky typu „fotograf a jeho nádobíčko“, žerty (Jan Zatorsky jako lovec aligátorů), výtvarně laděné pohledy (Gábina Fárová s odhaleným ňadrem nebo odraz ve skle vlaku od Alžběty Jungrové) i dokonalý úlet („autoportrét“ Martina Kollara zachycující nohy slečny stojící vedle něj při fotografování oficiální akce v Evropském parlamentu). Všichni tito autoři dostali stejné zadání vytvořit speciálně pro nás autoportrét a každý si s tímto úkolem poradil sobě vlastním způsobem.

Nejrozsáhlejším a zatím málo doceněným výstavním souborem podobenek lidí všech věků, pohlaví a ras je bezpochyby Facebook. Právě v tomto virtuálním prostoru, který mnozí lidé vnímají reálněji než realitu, je k vidění překvapivé množství kvalitních autoportrétů. Právě zde fungují tyto podobenky jako jednoznačná forma představení každého jednotlivce, jako prostředek pro vyjádření vlastní osobnosti, originality, životních postojů, zkušeností či aktuální nálady. Jednomu autorovi je zde vlastní nepřehlédnutelná dávka sebeironie, druhý se bere smrtelně vážně a třetí třeba zamaskuje svou vnitřní nejistotu okázalým exhibicionismem.

Počátky a konce
Autoportrét tu je od té doby, co fotografie existuje. V ranných dobách se autoři inspirovali výtvarným uměním, nakonec se však naučili pracovat se specifiky našeho oboru a vytvořili vlastní, čistě fotografické vyjadřovací prostředky.

Známým a s oblibou připomínaným příkladem kořenů fotografického autoportrétu je snímek Sbohem, krutý světe! od Hyppolyta Bayarda z roku 1840. Zde autor sám sebe zachytil jako utopence. Touto aranžovanou obrazovou manipulací protestoval proti tomu, že nedošlo k oficiálnímu uznání jeho podílu na vynálezu fotografie. Od té doby bylo exponováno více autoportrétů než je na nebi hvězd. Jsou mezi nimi záběry bez vnitřního náboje a invence, ale také geniální díla typu předsmrtného snímku Roberta Mapplethorpa nebo fotografií Joel-Petera Witkina a Cindy Sherman (všechny tři byly nedávno k vidění na výstavě Decadence Now!)

Z domácí tvorby lze připomenout dílo Dity Pepe, která před několika lety nafotografovala aranžovaný soubor autoportrétů ve společnosti žen a mužů. Na nich se svým oblečením, výrazem, gestem, vybraným prostředím a dalšími rekvizitami stylizovala do takové podoby, aby do snímku co nejlépe zapadla. Hrála zde roli bezdomovecké ženy s igelitovou taškou, exkluzivní dámičky ze sporťáku, dominantní intelektuálky nebo zakřiknuté holky od koní. Autorka jakoby hledala pro sebe ideální prostředí a úlohu, která by jí na tomto světě vyhovovala.

Jako protipol Ditiných promyšlených aranžovaných snímků vytvářených podle předem zpracovaného konceptu zmíním Bohdana Holomíčka. Tento explozivní fotograf z Krkonoš má sám sebe jako jeden z hlavních fotografických námětů. Svou tvář s palčivě pronikavým pohledem zachycuje při jízdě autem, večer u kuchyňského stolu, při otáčení na kanceláčské židli i během výstupu na vysoký komín janskolázeňské teplárny. Jeho autoportéty vznikají v každé chvíli, která je něčím zajímavá a kterou si chce do budoucna uchovat.

Fotografie jako obrazové léčitelství
Znám hodně lidí, kteří mají problém s identitou. Jsou vnitřně nejistí, děsí je představa, že uslyší svůj hlas ze záznamu nebo že spatří vlastní tvář na veřejném místě. Právě umělecká autoportrétní tvorba dává každému autorovi šanci ukázat se sobě samému z jiného úhlu pohledu. Fotografie nabízí jejímu tvůrci šanci hledat a nacházet své postavení ve společnosti, svůj vztah k okolnímu světu a v případě potřeby zasáhnout do skutečného stavu věcí prostřednictvím invence.

Autor buď může dokumentaristickým způsobem popisovat své stavy a vize nebo si může přisoudit si na snímcích tu úlohu, která by mu lépe vyhovovala. Žena se přetransformuje v muže, osamělý se obklopí společností, zakřiknutý se postaví do centra pozornosti. Právě prostřednictvím fotografie může člověk odhalit svůj poměr ke světu a upravit jej tak, aby mu lépe vyhovoval. A když své snímky autor vystaví, těžíme z jeho tvůrčího a lidského hledání i my, diváci.

Ať už svou tvář, tělo, mysl, identitu milujete nebo nesnášíte, ať z vás vystřelují blesky sebejistoty na všechny strany nebo byste se raději schovali někde v koutě, zkuste sami sebe zachytit pomocí fotoaparátu. Možná na sobě či v sobě objevíte něco nového. Možná to vyjádříte způsobem, který bude zajímavý i pro nás ostatní. Možná pomocí vlastního portrétu odhalíte zachvění své duše, jež bude rezonovat s pocity diváků vašich snímků.

Pokud přijmete uměleckou tvorbu jako hru, pak fotografický autoportrét je jedním z nejpříjemnějších a nejsvobodnějších prostorů pro její provozování. Prolistujte si následující stránky, kde prezentujeme autoportréty našich zkušenějších kolegů. Nechte se inspirovat jejich tvorbou, ale přitom nezapomeňte, že skutečný úspěch přináší originalita, nikoliv slepé kopírování. Pracujte a když budete mít v rukou z vašeho pohledu kvalitní autoportrétní soubor, vzpomeňte si na nás. Na vaše snímky čekáme v galerii na www.digiarena.cz. Přejeme vám příjemný pohled do zrcadla, které vám nastaví vaše neukojitelná touha po hledání.

Vloženo: 02.01.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět