Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Evžen Sobek: Ecce Sobek

S Evženem Sobkem jsme se sešli v předsálí pražské galerie Leica. Za výlohou právě vrcholila sněhová kalamita, my dva jsme však strávili příjemné tři hodiny nad silnou a voňavou kávou povídáním o fotografii. O vítězstvích a prohrách, o životních křižovatkách, o cestě, která vede od počátečního zájmu o uměleckou tvorbu ke kariéře umělce z povolání. O penězích a o neslavné roli českých firem, které dlouhodobě nemají zájem podporovat současnou fotografii.

Evžen je sebevědomý čtyřicátník. Z jeho pronikavých očí vyzařuje cílevědomost a odhodlání přijít na kloub věcem, které se mu objeví v hledáčku. Svá pátrání podniká jak v prostředí brněnských Romů, tak na plážích novomlýnských nádrží nebo v dalekém zahraničí. Jeho cílem nejsou reportáže z konkrétních míst, ale obecnější dokumenty zobrazující současný svět a společnost.
S kolegou Sobkem se známe od poloviny devadesátých let, kdy jsme společně navštěvovali Institut tvůrčí fotografie. Přestože jsme se každý z nás po absolvování školy vydali jiným směrem, stále je cítit, že jsme vyletěli ze stejného hnízda.

 

 

Rozhovor s Evženem Sobkem

 

 

V našem časopisu často otiskujeme rozhovory s autory, kteří k fotografii mířili od malička…

To není můj případ. V dětství jsem jednou pomáhal otci ve fotokomoře a o několik let později jsem naexponoval pár filmů ruským aparátem Vilija. Tím můj raný kontakt s fotografií skončil. Mým snem v té době bylo studium designu automobilů, v čemž mě však rodiče nepodpořili. Absolvoval jsem proto obor počítačové navrhování strojních soustav.

 

 

Jak jsi se tedy dostal k fotografii?

Když jsem byl v pátém ročníku vysoké školy, vypukla listopadová revoluce. Byla to úžasná doba naplněná energií a očekáváním. Několik měsíců jsme doslova bydleli na fakultě, distribuovali jsme letáky, psali prohlášení, usilovali jsme o očistu školy od nejvíce zprofanovaných lidí. Studium jsem si následkem toho protáhl o jeden rok a díky tomu jsem potkal českého emigranta z Kanady, učitele angličtiny Franka Koukala. To on mě nakazil svým nadšením pro fotografii.

 

 

Rok poté už jsi se hlásil na ITF…

Po dvouměsíční brigádě na stavbě v Řecku jsem si vydělal na první bazarový aparát. Rok jsem chodil do lidové školy umění, kde na mě měl silný vliv démon brněnské umělecké scény Michal Vystavěl. Na přijímačky jsem poslal poměrně experimentální soubor - zkusil jsem vytvářet fotogramy jinak, než jak bylo do té doby zvykem. Fotopapíry jsem různě mačkal, překrýval a koloroval pastelem. A mělo to u komise úspěch.

 

 

S fotografickým dokumentem jsi přišel do styku až na ITF?

Ano, až ve škole jsem pochopil, že dokument může být větším uměním než to, co jsem za výtvarnou práci do té doby považoval. Na institutu jsem mimo jiné potkal dokumentaristu Jindřicha Štreita. Fotografovali jsme spolu během projektu Lidé Hlučínska a také jsem mu dělal asistenta během jeho pracovního pobytu v Anglii. Hodně jsem se od něho naučil.

 

 

Z vlastních zkušeností tvrdím, že Štreit má mimořádný vliv na své studenty. Dokáže je ovlivnit tak, že za krátkou dobu je třída plná jeho nevědomých napodobitelů.

I na mě Jindra zapůsobil, ale myslím, že jsem se brzy vydal vlastní cestou. Jinak to ani není možné, jsme svým založením každý jiný a každý vidíme svět po svém.

 

 

V druhé polovině 90. let jsi pro Muzeum romské kultury vytvořil dokument o životě této komunity v Brně. Proč právě toto často fotografované téma?

V té době byl významným celospolečenským problémem exodus českých Romů do Anglie a Kanady. Proto mě překvapilo, že muzeum prakticky nedokumentovalo romskou současnost, která se odehrávala pár stovek metrů od jeho sídla. Jeho zaměstnanci místo toho vyráželi na vědecké cesty do Rumunska, odkud přiváželi historické předměty. Sehnal jsem si peníze od sponzorů a začal fotografovat v brněnských činžácích.

 

 

Byli v muzeu schopni docenit dokumentární hodnotu tvých snímků?

Bohužel to moc nefungovalo. Měl jsem pocit, že v tehdejší společnosti existuje potřeba prezentovat toto etnikum jako vydělenou a utlačovanou skupinu - a muzeum se této společenské objednávce podřídilo. Na mých snímcích byli ale lidé, kteří sice vypadají odlišně, ale žijí prakticky stejným životem jako většinoví Češi.

 

 

Častým důvodem, proč dokumentarista zahájí nový projekt, je zvědavost. Chce prozkoumat určitou věc nebo prostředí a po čase zjistí, že s aparátem se k poznání dostane jednodušeji než bez něj.

Přiznávám, že je to tak. Trvalo několik měsíců, než si na mě romská komunita zvykla. V té době se okolo nich motalo hodně bulvárních novinářů, a proto byli ostražití. Rozhodl jsem se, že budu vytvářet dva druhy fotografií. Výtvarné snímky šly do portfolia, záběry ve stylu „vyfoť mě s bráchou u mercedesu“ jsem jim prodával.

 

 

Prodával?

To byla nutnost. Romové si neváží věcí, které dostanou zadarmo, a kdybych jim fotografie dával, neměly by pro ně žádnou cenu. Když byla fotografie za pevnou cenu deset korun, měl jsem i já pro ně jistou hodnotu, zároveň jsme měli korektní vztahy a oni mě pak dále doporučovali svým známým a příbuzným - tím jsem si rozšiřoval okruh fotografických lokalit. Po dvou letech jsem začal mít pocit, že se už scény i osoby stále opakují, a tak jsem projekt ukončil.

 

 

Od souborů vázaných na konkrétní místo ses postupně přesunul k obecným dokumentům…

Byla to v podstatě náhoda. Končil jsem soubor o brněnských Romech a jeden z nich mi řekl: „Když nás chceš fotit, musíš jet na festival do francouzského Saintes Maries de la Mer.“ Zkušenost z tohoto místa mě posunula k obecnějším projektům a stala se základem pro můj později oceňovaný soubor Ecce Homo. Vytvářel jsem jej tři roky na řadě míst Evropy i Asie.

 

 

 

Byly to pouhé výlety s fotoaparátem, nebo předem plánované fotografické cesty?

Šlo mi o práci, nikoli o rekreaci. Vždy jsem si našel nějaké teritorium, které mě podvědomě přitahovalo, ve kterém jsem cítil nějaké kouzlo. Portugalsko, Španělsko, Polsko, Izrael, Japonsko.

 

 

 

Jak ses v té době živil?

Fotografický dokument je časově náročný obor. Abych jej mohl dělat, neměl jsem stálé zaměstnání, ale jen různé brigády. Dlouhá léta jsem během studií objížděl vesnické supermarkety a plnil regály instantními polévkami. Zlom přišel v roce 2000. Tehdy jsem poslal 20 snímků ze souboru Ecce Homo do soutěže Mio Awards a obdržel jsem za ně hlavní cenu. Bylo to tolik peněz, že jsem si mohl dovolit dva roky fotografovat po světě a nemyslet na brigády ani zakázky. Přijetím ceny jsem se zavázal vytvořit do roka nový soubor, který tam budu prezentovat na autorské výstavě. I to mě stimulovalo k další umělecké práci. Dnes si vydělávám na život prodejem svých fotografií, zakázkami a také provozem brněnské fotoškoly.

 

 

Na čem právě pracuješ?

Vždy mám rozpracovaných víc témat. Aktuálně vytvářím snímky do souboru Skryté krajiny a do sociologicky laděného Modrého světa. V obou případech se jedná o barevné soubory - krajiny jsou fotografované digitálem, Modrý svět vytvářím středoformátovým analogovým Hasselbladem.

 

 

Jak se propracoval žák Štreita a původně dokumentarista pracující s černobílým kinofilmem k barevnému obrazu na střední formát?

Byla to naprosto logická a přirozená cesta. Zjistil jsem, že žádná technologie není univerzální. Některé projekty si říkají o monochromatický obraz, jiné o barevný. Stejné je to u otázky, jestli použít analogový, nebo digitální aparát. Když jsem začal pracovat na souboru Má vlast, který dokumentuje víkendovou kulturu v Česku, automaticky mi naskočilo, že to musí být barevné. Moje tehdejší přítelkyně studovala v ateliéru reklamní fotografie ve Zlíně a prakticky vše fotila Hasselbladem. Řekl jsem si, že to také zkusím, pořídil jsem si tedy středoformát a velmi rychle jsem si jej oblíbil. Navíc je to úžasný přístroj pro prvotní kontakt s lidmi. Vypadá tak nějak profesionálně a lidé vás s ním od první chvíle nepovažují za paparazziho či amatéra - věří, že to myslíte seriózně.

 

 

Skryté krajiny jsou u dokumentaristy tvého formátu nečekanou součástí portfolia.

Tento soubor začal vznikat před lety v Košicích. Zkusil jsem zachytit místa, která se vyznačují jakýmsi „neurbanismem“ a zároveň se zde prolíná denní a umělé světlo. Bizarní oblasti, které běžně míjíme, a ani moc nevnímáme, jak vlastně vypadají. Fotografie jsem následně zpracoval v počítači tak, aby svým vyzněním připomínaly virtuální prostory vymodelované animačním programem. Není to digitálně předělané, jen je obraz vygradovaný k dokonalosti.

 

 

Většina těch snímků je exponovaná na rozhraní dne a noci.

Několikrát se mi stalo, že se mi nelíbilo světlo při západu slunce, a tak jsem přenocoval v autě na parkovišti a počkal si na ráno. Některým scénám ale přesto něco chybělo - nějaký světelný akcent, a tak jsem kompozice začal ozařovat světly svého auta.

 

 

Druhým aktuálním projektem je Modrý svět.

Tento soubor volně navazuje na starší cyklus Má vlast. Letos v létě jsem uzavřel českou kapitolu Modrého života u tří novomlýnských nádrží. Je to podivné místo, obří prázdná plocha v pálavské krajině. Břehy nádrží více méně nadivoko osidlují víkendoví lidé v karavanech a malých chatičkách. Nejpitoresknější je karavanové městečko u Dolních Věstonic, kde každý obyvatel svůj domeček na kolečkách ještě doplňuje různými ohrádkami, přístřešky a ploty. Fascinovala mě nečekaná míra chaosu a živelnosti osídlení. Chtěl jsem pochopit jednání lidí, kteří týden co týden jedou strávit dva volné dny právě sem. Trochu jsem během práce na tomto tématu zavzpomínal i na vlastní dětství. Rodiče v 80. letech pořídili chatku v osadě za městem. Víkendy trávili druhou pracovní směnou na chatě, která neustále potřebovala nějakou údržbu. S bratrem jsme si k tomu místu nikdy nevytvořili vztah a svoji účast na celodenních brigádách jsme se snažili omezovat na minimum. Ptali jsme se sami sebe, jestli takto strávený víkend má smysl.

 

 

Jací lidé jezdí k novomlýnským jezerům?

Čekal jsem, že to bude nějaká konkrétní sociální a věková skupina. Ve skutečnosti se jedná o lidi všech generací a najde se tu jak noční hlídač nebo dělník, tak majitel velké stavební firmy. Pro mě je však ještě víc překvapivé, že v přeplněném autokempu Merkur se objevují nejen lidé z okolí, ale třeba Holanďané, Němci nebo Angličané. Zaparkují tu karavan, 14 dní se dívají z lehátka na vodu a pak zas odjedou.

 

 

Pochopil jsi pohnutky, které tyto víkendové rekreanty ženou do karavanů na Pálavu?

Nejen, že jsem to pochopil, já jsem se s tímto životním stylem i tak trochu ztotožnil. Klid a monumentalita tohoto otevřeného prostoru jsou skutečně podmanivé.
Občas k jezerům zajedu jen tak, pozdravit přátele a poslechnout si novinky. Je to pro mě trochu jako droga. Znám tu spoustu milých lidí, takže se někdy musím dost hlídat, abych se odtud dostal střízlivý.
Už jsem zde také zorganizoval dvě tvůrčí dílny pro své studenty a pokaždé to dopadlo velmi dobře. Není totiž možné, aby člověk zůstal vůči tomu místu imunní - buď je z něj nadšený, nebo se mu hnusí. Buď ho nepříjemně dráždí, nebo zde objeví nějaké mysterium.

 

 

Jak se bude projekt Modrý život dále vyvíjet?

Letos jsem zahájil jeho evropskou kapitolu, takovou Europe in blue. Bude vypovídat o soužití člověka s vodním živlem, o jeho návratu k neurbanizovanému způsobu života, kde cítí prostor a úlevu. A zároveň se bude zabývat marketingem, který se na tato místa tlačí. Fotografoval jsem letos v Německu a na příští rok plánuji pobyt u polského Baltu, pak možná u Balatonu, v Rimini nebo na řeckých a Kanárských ostrovech. Velmi se těším na slovenskou přehradu Zemplínská šírava - nádrž zbudovanou v minulém režimu pro účely rekreačního průmyslu.

 

 

Půjde tyto různé světy spojit dohromady?

Budou to různé odstíny modrého světa, ale obsah bude všude podobný. Už německá kapitola Modrého světa mi naznačila, jak je toto prostředí jiné a přitom vlastně stejné. Příklad za všechny - je to nejexkluzivnější německá letní lokalita, tamní rekreanti mluví odlišnou řečí, ale když tam mají lidovou veselici, pivo a párky prodávají dobrovolní hasiči, tak jako u nás na vsi.

 

 

Jsou dva typy fotografů - jedni, kteří se usilovně pachtí za zajímavým dokumentárním snímkem, a pak ti druzí, které kompozice mimoděk potkávají.

Přede mnou se scény samy od sebe odehrávají. Občas jim pomáhám drobným zásahem do děje s tím, že mi nejde o přetváření scény, ale jen o její usměrnění. Můj Modrý svět není čistý žánr, ale cosi na pomezí dokumentu a fashion. Do běžících situací jsem občas vstupoval, a když fotografovaní chtěli snímek na památku, řekl jsem jim: „Jasně, ale potom to ještě vyzkoušíme trochu jinak.“ Je to taková společná hra, ze které může něco zajímavého vzniknout. Ta mnou vyvolaná situace si už potom žije vlastním životem a dost často mě překvapí, kam až mohou věci zajít.

 

 

V hlavách řady českých fotografů je zakořeněná mylná představa, že manipulovaný dokument je cosi jako podvod.

Už fotografie samotná je manipulací. Výřez, použitá ohnisková vzdálenost, nadhled či podhled nebo volba konkrétní setiny vteřiny nejsou objektivní veličiny, ale odraz fotografovy vůle.

 

 

Fotografie není jen zmáčknutí spouště, ale i sestavení definitivního souboru.

Zde to bude zvláště důležité, protože Modrý svět dobře funguje jako mozaika. Ne všechny snímky v tomto souboru jsou tak sdělné, aby mohly být vystavovány samostatně. Myslím si, že pro tyto fotografie bude ideálním formátem knížka, jejíž vydání právě připravuji.

 

 

V roce 2005 jsi společně s Ondřejem Žižkou založil soutěž Frame. Proč?

Vadilo nám, že většina fotografických akcí se odehrává v Praze, a dále, že tu prakticky nebyl prostor pro podporu umělecky laděné fotografie od mladých autorů. Ondřej si vzal zpočátku na starost finance, já koncepci a organizaci. Dopředu jsme si stanovili pravidla - mj. že soutěž bude sídlit v Brně a bude orientovaná na profesionály. A také že jak fotografické kategorie, tak výstavní prostory a finanční odměna musejí být natolik zajímavé, aby mohly fotografy stimulovat k tvorbě autorských projektů, na které zpravidla chybějí peníze i možnosti jejich následné prezentace.

 

 

Chápu správně, že jsi svou zkušenost z dvouleté práce s japonským stipendiem chtěl předat dál?

Zpětně jsem pochopil, jak moc pro mě tato cena znamenala. Bohužel jsme po druhém ročníku Frame začali mít problémy se sponzory.

 

 

Ve světě je běžné, že velké firmy považují investice do muzeí, galerií a uměleckých soutěží za projev své společenské odpovědnosti. Mají miliardové zisky, a tak drobnou část z těchto peněz dají na tvůrčí projekty, které by bez jejich příspěvku nevznikly.

Ve vztahu firem a nevýdělečného sektoru jsme v Česku desítky let za západním světem. Nadnárodní ani místní firmy nejsou ochotné dát roční plat dvou až tří svých úředníků na odměny do prestižní soutěže mladých umělců. Oslovili jsme desítky společností a jejich odpovědí byl naprostý nezájem.

 

 

Jak to funguje v zahraničí?

Významnou podporu poskytují jak velké firmy, tak města, kraje či nadace. Například letos jsem byl pozván na měsíční pobyt v rakouském Štýrském Hradci. Radnice zde každoročně uděluje deseti umělcům měsíční stipendium, kdy jim poskytne ubytování, uhradí cestovní výlohy, náklady na pobyt a ještě je nechá pracovat na jakémkoli jejich projektu. A to jen proto, že si cení jejich práce a má zájem jim představit své město. Ve vyspělém světě jsou podobné nabídky prestižní záležitostí státních a regionálních institucí a patří ke standardní firemní kultuře. Můj druhý letošní pobyt financovala jedna německá společnost, která část svých zisků vkládá do vlastní umělecké nadace. Cítí, že smysl jejího podnikání není jen v hromadění peněz, ale naprosto přirozeně i v podpoře kultury v regionu, kde působí. Pokud se mi náhodou takových nabídek sejde více, musím se zabývat otázkou, který tvůrčí pobyt mi z hlediska vlastní tvorby něco přinese. Platí, že čím jsem starší, tím obezřetněji investuji svůj čas.

 

 

Kam bys nejraději jel fotografovat?

Odpověď je jednoznačná - opět do Japonska. Je pro mě vzrušující sledovat ono prazvláštní a napínavé soužití tradičního a moderního životního stylu. Moje poslední návštěva v této zemi mě utvrdila v tom, že bych se jí chtěl dlouhodoběji věnovat.

 

 

 

---

 

 

 

TECHNIKA: Zamiloval jsem se do Hasselbladu
S fotografickou technikou se Evžen Sobek detailně seznámil až ve věku 24 let. Poté, co jej pro fotografi i získal jeho učitel angličtiny, odcestoval na prázdninovou práci do Řecka. „Na Korfu jsem dva měsíce stavěl supermarket. Za vydělané peníze jsem si v mnichovském bazaru pořídil Canon A1. V roce 1997 jsem si koupil Canon F1, který mi ale připadal moc nápadný. Nakonec jsem skončil u Leiky M6, se kterou jsem pracoval mnoho let, a u drobného Ricohu GR1. Mým posledním kinofilmovým přístrojem byl Nikon FM3,“ říká. Jeho prvním digitálním aparátem byl Canon EOS 300D, který dostal jako cenu v rámci fotografi ckého masterclassu Choice, později měl model D20 a nyní používá 5D. „Před časem jsem si pořídil filmový Hasselblad 501CM a práci s ním jsem si zamiloval,“ dodává. Své analogové i digitální fotografi e Sobek zpracovává na počítačích Apple. „V batohu mám vždy Macbook Pro, pod stolem Mac Pro. Dospěl jsem k názoru, že místo neustálého řešení problémů s aktualizacemi a ovladači si pořídím něco dražšího, co však skutečně funguje,“ říká Evžen Sobek.

 

 

 

---

 

 

ŽIVOTOPIS
Brněnský fotograf Evžen Sobek (43) vyrůstal v rodině vysokoškolského učitele a zdravotní sestry. V mládí se zajímal o průmyslový design, nakonec však vystudoval počítačové navrhování strojních soustav na Vysokém učení technickém. „Až do pátého ročníku jsem na fotoaparát prakticky nesáhl. Po revoluci v roce 1989 jsem se seznámil s Čechokanaďanem Frankem Koukalem, který na fakultě vyučoval angličtinu. Ten ve mně probudil zájem o fotografii,“ říká Sobek. V 25 letech se přihlásil na druhou vysokou školu - Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, jejž absolvoval v roce 2000. V rámci studia se mj. účastnil projektu Lidé Hlučínska, během něhož spolupracoval s Jindřichem Štreitem. V druhé polovině 90. let vytvářel unikátní dokument o romské komunitě v Brně nebo reportáž o životě premonstrátů v želivském klášteře. Postupně se začal zaměřovat na obecnější subjektivní soubory. Zlomem v jeho životě byl zisk hlavní ceny v japonské soutěži MiO Photo Award v roce 2000. Díky ní se mohl po dobu dvou let naplno věnovat fotografické tvorbě. Sobek je oceňovaným dokumentárním fotografem na volné noze. Živí se komerčními zakázkami, prodejem fotografií, výukou ve vlastní fotoškole a také vede workshopy v nejrůznějších fotografických institucích. Mezi roky 2002-2008 přednášel teorii fotografie a předmět Dokument a fikce na opavském ITF. Je členem agentury Choice Images, patří k zakladatelům fotografické soutěže Frame.

www.evzensobek.com

...

Vloženo: 18.01.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---