Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Krásné obrazy všedního dne

V pražské Leica Gallery najdete až do konce října výstavu černobílých a barevných snímků Marie Šechtlové z 60. let minulého století. Zahrnuje široký záběr autorčiny tvorby od fotografií inspirovaných ilustrovanými časopisy první republiky a protektorátu až po experimenty využívající delší časy či dvojexpozici. 

Přiznám se, že z řady výstav v této galerii jsem trochu rozpačitý. Na vině nejsou kurátoři ani fotografové, ale její roztříštěný prostor. Celkem čtyři místnosti využívané pro představení snímků (z nichž dvě jsou nevelké a připomínají spíš chodbu), většině projektů příliš nesvědčí. Ten současný je však chytře sestaven a funkčním způsobem využívá této charakteristiky k oddělení jednotlivých tváří Šechtlové tvorby. 

Jednotícími prvky všech vystavených souborů jsou technická kvalita, promyšlená kompozice a zejména mistrná práce s neostrostí. Posledně jmenovaný typický rys autorčina díla je využíván způsobem, který by mohl sloužit jako vzor pro současné reportéry a dokumentaristy. Mohlo by jít o užitečnou školu pro ty, kteří mají pocit, že „správná“ fotografie má být v celé ploše řezavě ostrá.

Dovolím si tvorbu Marie Šechtlové rozdělit podle jednoduchého klíče: na záběry, kde lidé jsou a kde naopak chybí. Snímky bez přítomnosti člověka – ať už se jedná o „máznuté“ neonové reklamy Paříže nebo New Yorku či letecké pohledy na jihočeskou krajinu – většinou nesledují fyzický stav věcí, ale vnitřní život autorky. 

Ostatní tvorba, která je zaměřena na člověka, je pokračováním těch nejlepších tradic fotografie 30. a 40. let 20. století. Snímky Romů, dětí nebo aktů v domácím prostředí vyvolávají vzpomínky na Jana Lukase, Václava Jírů, Karla Ludwiga nebo na tvorbu Alexandra Hackenschmieda pro časopis Pestrý týden. 

Pohledy na nahé ženské tělo fotografované v protisvětle při rozvěšování prádla, ve vaně nebo ve sprše, portrét muže zachyceného přes rozbitou okenní tabulku, děti ve sněhu, které přecházejí po diagonále z jednoho rohu snímku do druhého, detail tváře ženy v rozčeřené vodě nebo chlapec za ojíněným oknem sledující tání ledu pod jeho rukou – to vše jsou motivy, které přímo reagují na to nejlepší, co u nás vznikalo v oblasti magazínové a humanistické fotografie. Závěrečný snímek, na kterém dítě s rozpřaženýma rukama utíká do náruče své maminky, je jak českou verzí závěru známé fotografické výstavy Lidská rodina. 

Vloženo: 12.10.2010 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět