Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Czech Press Photo 2010

Také letos jsem měl možnost zúčastnit se práce mezinárodní komise CPP. I tento rok jsem zde viděl vášnivé diskuze, živou gestikulaci, kroucení hlavami, nadšený potlesk i vzrušené výkřiky, když některý snímek neprošel do dalšího kola o jediný hlas. Sledoval jsem zapálený dialog bulharského pedagoga a italského paparazziho, přičemž každý argumentoval ve své mateřštině a přitom si zřejmě navzájem rozuměli. Byl jsem svědkem situací, kdy porotci během dvaceti minut rozhodli o cenách pro celou kategorii a pak se zarazili na jediném snímku navrženém na čestné uznání, nad kterým strávili stejnou dobu.

Pro autora účastnícího se soutěže by bylo zdrcující slyšet bleskové a sborové „toto ne“, které během deseti vteřin odmítne udělit cenu hned pro několik souborů najednou. Na druhou stranu je třeba říct, že jinak to nejde, pokud mají porotci během tří dní vybrat z více jak 4 000 snímků necelé jedno procento.

Smutné diamantové oko

Jak vlastně má vypadat fotografie roku, aby její výběr vždy neprovázely diskuze, jestli porota opět nesáhla vedle? Má takový snímek zachycovat aktualitu (např. topícího se slona v pražské ZOO při povodních či pohřeb mrtvých dětí v Beslanu), nebo spíš má jít o záběr z kategorie Každodenní život či Životní prostředí? Je významnější výtvarná, nebo informační hodnota snímku? A má tato fotografie - vzhledem k zaměření soutěže na české a slovenské autory - zaznamenávat místní, nebo světovou událost? 

Snímek, který vyhrál v tomto roce, bude dobře fungovat jako lákadlo na výstavu. Najdeme tu upřený pohled jediného oka usazeného v tmavé tváři, část obličeje zalepenou náplastí a okraje zvětšeniny zatažené tak, aby se divák soustředil pouze na centrální motiv. Nevím však, do jaké míry tento záběr odráží minulých 365 dní a jestli více než o aktuálním neštěstí nevypovídá o melancholii v duši autora. Například Šibíkův soubor z nepokojů v Thajsku, který byl protikandidátem na snímek roku, vypovídá o naší době mnohem otevřeněji. Smutné oko však vyhrálo v porotě poměrem 9 : 2.

Utrpení jako hlavní motiv

Smutek, drama, smrt, bolest. Bývaly doby, kdy fotografie zaznamenávající takové scény burcovaly veřejné mínění. Dokázaly podpořit masový odpor proti válkám, proti sociální nespravedlnosti či dětské práci. V dnešní době už toto nefunguje.

V současnosti vražda bývá pravidelně hlavní zprávou televizních novin a divák se o násilné smrti bezdomovce z Libně dozví dříve než o ropné katastrofě v Mexickém zálivu. Možná řeknete, že reportéři nemohou za to, že „svět je zlý“. Že zaznamenávají jen události, které se okolo nich odehrávají. To však není pravda. Fotografie není věrným otiskem našeho světa, ale odrazem autorových priorit, životních postojů a zkušeností. Je totiž jeho volbou, co a v jakou chvíli vyfotografuje, které snímky vybere do souboru a jaký soubor pošle do soutěže. I přírodní katastrofu lze zobrazit jako nový začátek.

Optimismus a humanismus ve fotografii skutečně není nic trapného, přízemního ani zastaralého. Já věřím tomu, že stereotyp upřednostňování násilí před lidstvím v blízkém budoucnu naruší mladší lidé mezi soutěžícími i v porotě. Tedy ti, kteří vidí svět jiným způsobem a v obraze hledají jiné symboly a poselství.

Každodenní (český) život

Češi o sobě rádi tvrdí, že jsou národem fotografů. Mají představu, že jim v žilách koluje krev Sudka, Funkeho či Drtikola, že mají v genech zakódovanou schopnost vytvářet špičkové fotografie, které ohromí svět. Z tohoto pohledu je překvapivé, že málokterý český autor uspěje v mezinárodních soutěžích. Obávám se, že „zlatí čeští fotografové“ jsou podobný mýtus jako úsloví „co Čech, to muzikant“.

Zajímavým příkladem, jak se zahraniční porotci dívají na pro Čechy typický žánr, je průběh hodnocení letošní kategorie Každodenní život. Ve většině jiných kategorií došlo k tomu, že si jednotliví porotci osvojili jeden ze souborů a pak se jej snažili obhájit před kolegy. V případě Každodenního života (který podle mě - Čecha - obsahoval výborné soubory) porotci rychlým hlasováním vyhodili většinu souborů a skončili nad pouhými třemi. Po chvilce překvapeného váhání, jestli skutečně lze rozdělit čtyři ceny mezi tři autory, znovu otevřeli obálky s odmítnutými soubory a některé z nich opět vzali na milost.

Domnívám se, že při fotografování každodenního života je český pohled na svět natolik specifický, že je těžko stravitelný pro zbytek světa. Nedávám k termínu „specifický pohled“ znaménko plus ani minus. Pouze to konstatuji.

Stereotypní lidé

Jak už jsem uvedl, těší mě stále stoupající počet mladých a neokoukaných autorů.
Nemyslím tím jen ty oceněné, ale i další desítky fotografek a fotografů, kteří vypadli v posledním kole a zůstali těsně pod stupni vítězů. (Mimochodem - je velká škoda, že se autoři ani veřejnost nedozvědí o postupu těchto souborů až do fáze nominace na ocenění.)

Vedle tradičního návalu v sekci Každodenní život je třeba připomenout dvě kategorie, které patří tradičně k nejslabším. Je to Sport a Lidé, o kterých se mluví. U sportu mě to zvláště překvapuje, protože i k nám do časopisu občas přicházejí portfolia autorů, která se těm letos oceněným minimálně vyrovnají. Druhá jmenovaná kategorie zas trpí zaběhnutým stereotypem, že sem patří pouze tváře parlamentních politiků. Vítězný snímek Františka Ortmana zaznamenávající cestu českých hokejistů na Staroměstské náměstí byla světlou výjimkou v jinak nekonečném moři poslanců, senátorů, premiérů a prezidentů. Je s podivem, jak málo se tu objevují herci, zpěváci nebo třeba regionální osobnosti.

Soutěž se stává prostorem, kde se široké veřejnosti představují do té doby prakticky neznámé talenty. Zvlášť záslužná je cena Canon Junior Award pro autory do 25 let, která letos dala vyniknout osmi mladým autorům. Ještě před pár lety si ceny Czech Press Photo každoročně rozebírali „klasici“ z celostátních deníků a časopisů, případně z mezinárodních agentur. Letošní ročník ale potvrdil, že zde dorůstá nová a šikovná generace fotografů.

Dejte světu fotku

Milí čtenáři, především ti z vás, kteří spolupracujete s novinami, časopisy nebo internetovými portály - pilně fotografujte a v létě příštího roku se nestyďte poslat své snímky do soutěže Czech Press Photo. Možná falešná skromnost je důvodem, proč o vašem talentu ještě nikdo neví. Možná právě soutěž novinářské fotografie bude začátkem vaší úspěšné kariéry, ať už máte v plánu pracovat jako reportér-zaměstnanec, nebo svobodný autor na volné noze.

Vloženo: 03.11.2010 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět