Mám rád výstavy na nevýstavních místech. Malby, kresby, sochy, fotografie nebo instalace se stále častěji zabydlují v prostorách, kde ještě před pár lety kvílely soustruhy, huněla pneumatická kladiva a těžký zápach oleje byl po desetiletí všudypřítomný.
Průmysl opustil městská centra a bývalé továrny se ocitly v nejistotě. Před developerskou zkázou je zachránili osvícení milionáři, skupiny nadšenců nebo obecní samospráva. Originální stavby z 19. či první poloviny 20. století dostaly novou funkci a s ní i perspektivu další existence.
Bydlím v pražské Libni a v mém okolí funguje podobých tvůrčích hnízd hned několik. Mají buď charakter honosných chrámů umění (DOX v Holešovicích), mírně snobských přestaveb industriálních staveb (galerie Kotelna, kde v kotli „hoří“ na LCD monitoru oheň) či úžasně působivých míst s neopakovatelnou atmosférou (Karlínská hala, kde probíhá Pražské bienále). Velmi sympatický je mi vysočanský projekt Trafačka, kde se neubráníte pocitu, že právě zde dorůstá příští generace výborných fotografů, malířů a sochařů.
Také mě těší, že galeristé stále častěji využívají pro umělecké expozice veřejný prostor podle hesla „nejde-li návštěvník do galerie, galerie vyrazí za divákem“. Mám tím na mysli například aktuální výstavu pod širým nebem nazvanou 2 tváře Prahy, kde jsou fotografie prezentovány přímo na místě, kde vznikly. A překvapivě dobrý pocit mám i z již tradiční letní výstavy fotografií v nákupní galerii Nový Smíchov (která jakoby se touto aktivitou chtěla přiblížit původnímu významu slova galerie). Doufám, že trend návratu umění do ulic, na náměstí a do veřejných budov je trvalou změnou, která zprostředkuje pohled na uměleckou fotografii i lidem, kteří by jinak do galerie nikdy nezašli.
...Vloženo: 15.09.2010 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět