Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Vrtěti fotografií

Zajímavým námětem k diskuzi je důvěryhodnost dokumentární a zejména zpravodajské fotografie. Vyrůstal jsem v době, kdy snímek byl pro většinovou společnost nezpochybnitelným důkazem. Zatímco psaný projev se zdál být náchylný k manipulaci, u fotografie tato možnost řadě lidí unikala. Panovalo přesvědčení, že co je zaznamenáno, to je dáno. 

V té době byla ještě živá inspirace dílem autorů Jacoba Riise či Lewise Hinea, kteří pomocí fotografických důkazů pomohli omezit v USA dětskou práci nebo sociální vyloučení obyvatel chudinských čtvrtí. Byla tu tradice prvorepublikového nadšení pro čistou fotografii a odpor k mechanickým zásahům do obrazu. Mimořádně silný byl český nemanipulovaný dokument. 

Fotografie však ztratila svou nevinnost už krátce poté, co vznikla. Se stoupajícím významem tohoto média rostla i „potřeba“ upravovat realitu podle aktuálních potřeb manipulátorů. Mizel Lev Trockij ze záběru řečnícího V. I. Lenina či druhé hodinky na ruce vojáka Sovětské armády, který na konci druhé světové války vztyčoval rudou vlajku nad Berlínem. Tyto ruční úpravy však byly doménou malého množství tiskárenských retušérů.

Zásadní ránu důvěryhodnosti zpravodajské fotografie uštědřil nástup digitálních technologií společně s poklesem cen počítačů a software. 

U nás před časem vyvolal pozornost český autor lotyšského původu Ivars Gravlejs, který v rámci reportérské práce pro Deník začal své snímky obohacovat o nové prvky. Vyfotografovaným ubývaly knoflíky na košily, na dálnici díky klonovacímu razítku houstnul provoz, na tričku zatýkané osoby se objevil nápis, který odrážel názor fotografa na policejní zásah. Problém byl v tom, že nikdo z editorů novin o této „přidané hodnotě“ nevěděl. Ani čtenáři novin netušili, že se nedívají na zpravodajství, ale na autorovy osobní výpovědi.

Žijeme v období, kdy se reportéři učí etice použití obrazové manipulace a čtenáři hledají nový, méně idealistický pohled na novinářskou fotografii. Nepravdivé „zpravodajství“ totiž dnes může konstruovat kdokoliv i bez toho, aby se musel zvednout od počítače. Autoři musí odolat lákadlu vytvářet virtuální realitu a když už to udělají, mají povinnost tento zásah otevřeně přiznat. Diváci (snad) časem dojdou ke kritickému pohledu na zpravodajské snímky, které mohou a také nemusí odrážet pravdu. Čím dál větší význam bude mít původ fotografií. Respektovaný autor či agentura vědí, že mají pouze jednu šanci a když samy sebe ukáží jako nedůvěryhodný zdroj, cejch ze své pověsti už nesmažou. 

Vloženo: 05.08.2010 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět