Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Velkoměsto v maloměstě

Netuším, proč řada lidí považuje humor za prvek, který k uměleckému dílu nepatří. Jako kdyby existovala vážná tvůrčí fotografie a vedle toho taškařice balancující na pomezí lidové zábavy a kýče. Fotografie Františka Dostála dokazují, že legrace a umění jsou dobří partneři.

Dostál po desetiletí zachycuje veselá a absurdní seskupení lidí a věcí. Během jeho toulek městem potkává situace, které většina lidí přehlédne, menšina se jim usměje a pouze Dostál zvedne fotoaparát a zachytí je. Před autorem vylézají lidé z kanálu, ve výloze posedává nahá figurína, oblečený muž stojí po pás ve vodě, lyžař v cylindru se chystá sjet nezasněženou ulici. Častým motivem jeho snímků je transport předmětů. Různé osoby drží tu obří písmeno A, tu vanu, basu nebo buben. Autorův tvůrčí přístup připomíná lovce který nepozorovaně odchytává vteřiny náhodných setkání.

Současného digitálního autora možná překvapí tonalita Dostálových snímků, které jsou „zataženější“, než nyní bývá zvykem. Fotografiím chybí typický rys aktuální tvorby – oči řezající ostrost. Leckdo může překvapeně hledět na černý rámeček vytažený fixou. Dostál však těmito atributy dokazuje, že se za svůj rukopis nestydí.

Výstava Františka Dostála jistě nevyvolá nadšené ovace či znechucené odsudky. Autor zde prezentuje pro sebe tradiční pohled na svět, který uplatňuje po celý život. Přesto – či právě proto – stojí roztocká výstava za návštěvu.

V záloze mám však připravenou směs pochvaly a kritiky, která směřuje k výstavnímu prostoru. Je záslužné, pokud soukromá společnost na maloměstě (obyvatelé Roztok mi tento výraz jistě prominou) provozuje nekomerční galerii. Potíž je, že tato výstavní síň ani po letech existence nežije. Přitom by stačilo málo – rozhodnout se, jestli má místnost sloužit jako odpočívárna hotelových hostů nebo jako plnokrevná galerie. Zatím je opuštěným místem, kde na stěnách visí pár desítek zvětšenin. V galerii nemusí být stolky se židlemi ani designová sedačka. Potřebovala by méně nábyku a více prostoru pro snímky – na mobilních či zavěšených panelech. Potřebovala by galerijní osvětlení. A neuškodilo by jí, pokud by na výstavu lákalo něco víc než jen plakátek přilepený na výloze.

Možná namítnete, že během právě probíhající „krize“ (které já říkám „fáze trvale udržitelného rozvoje“) na podobné věci není čas, peníze ani energie. Omyl – právě investice do zdánlivě nepotřebných aktivit mohou do drahého hotelu přivést klienty. Třeba pražské milovníky umění, kteří čas od času vyrazí za zážitkem do středočeské divočiny.

František Dostál: Prahou jít a koukat, 1. 6.–30. 9. 2010, Galerie Academic, Roztoky u Prahy. Dne 21. 9. 2010 proběhne v galerii beseda s autorem.

Vloženo: 01.08.2010 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět