Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Jan Zatorsky: Bez čárek a bez rybiček

V DIGIfotu se stalo pravidlem, že fotografové představovaní v rozhovoru mají za sebou neobvyklý životní příběh. Také cesta dnešního fotoreportéra Jana Zatorskeho do redakcí předních novin a časopisů nebyla přímá. Přestože tato práce patřila mezi jeho dětské sny, profesionálním fotografem se stal až ve věku 44 let. 

S Janem Zatorskym jsme se sešli den poté, co prezidenti Obama a Medveděv podepsali na Pražském hradě mezistátní smlouvu o jaderných zbraních. Zatímco já jsem si v té době plnými doušky užíval dopravních uzavírek a dalších omezení (kvůli bezpečnosti ruského prezidenta byla policejně zatarasena i jedna z hlavních pražských cyklotras), Zatorsky tou dobou stál v hloučku fotografů, kteří byli ve středobodu událostí. 

 

Rozhovor s Janem Zatorskym

 

 

Baví vás ještě fotografování oficialit typu setkání Obama–Medveděv?

Jakékoliv fotografování je pro mě radostí. Zrovna tento druh novinařiny mi však přináší velký stres. Problém je zejména v tom, že úspěch či neúspěch nestojí ani tak na reportérských schopnostech autora, jako spíš na náhodě. A samozřejmě není milé, že většina reportérů zde kvůli omezením ze strany pořadatelů vyfotografovala prakticky totéž. Novinové obálky druhý den připomínaly kvíz „najdi tři rozdíly“. K exkluzivním situacím ze schůzky těchto dvou státníků se dostal jen nepočetný kroužek vyvolených – osobních fotografů obou prezidentů.

 

Kolik záběrů jste z této akce vytvořil?

Zhruba 16 GB. Moje fotografická kadence je v porovnání s jinými autory nevelká. Jsem pomalý fotograf. To ruský kolega, který fotografoval podpis smlouvy vedle mě, připomínal kulometčíka. Když se prezidenti objevili, zmáčknul spoušť a pustil ji až poté, co za sebou zavřely dveře. Já rozvážně exponoval a do toho se ozýval nepřetržitý klapot sousedovy závěrky. 

 

Vystudoval jste optoelektroniku na Vysoké škole chemicko-technologické, pracoval jste v továrně na sportovní míče i v Československé akademii věd, řadu let jste působil ve vysokých funkcích na misterstvu vnitra a policejním prezidiu. Kdy jste zatoužil po tom být fotoreportérem?

Přál jsem si jím být už před rokem 1989, neměl jsem však vystudovanou příslušnou školu a tak to nebylo možné. V té době jsem fotografoval  dokumentární soubory, ze kterých jsem vytvářel na kartonu nalepené obrazové knihy. Krátce po převratu v roce 1989 jsem už byl jednou nohou v Lidových novinách. Tehdy mě lidé v mém okolí přesvědčili, že jsem potřebnější jinde. Svůj sen jsem uskutečnil až o 12 let později. 

 

Jak k tomu došlo?

V roce 2001 jsem byl unavený vyčerpávající prací pro evropskou fotbalovou federaci. Moje žena mě už nějaký čas přesvědčovala, abych zkusil změnu. Zrovna když jsme o tom mluvili, přišel náš syn s problémem. Slíbil nastoupit na pozici reportéra do časopisu Týden, změnily se však podmínky v jeho dosavadním zaměstnání a on tam musel zůstat. Mrknul jsem na ženu, ona na mě. Vzal jsem si šéfredaktora Týdne Dalibora Balšínka k telefonu a zeptal se ho, jestli by místo syna nevzal mě. Obratem mi odpověděl, že můžu druhý den nastoupit. 

 

Tehdy jste se připravil o čárky ve svém příjmení? 

Když jsem v roce 2001 začínal v Týdnu, můj syn stejného jména už byl známým fotografem. Nechtěl jsem mu komplikovat život a uvažoval jsem, že bych publikoval pod pseudonymem. To mi však můj tehdejší šéf nedovolil a tak jsem to vyřešil vynecháním čárek. 

 

Řekl bych, že jste vzhledem ke své minulosti neměl dobrou výchozí pozici.

V novinářských kruzích se hned rozšířila pověst, že je to s českou reportáží na pováženou, když může v prestižním týdeníku fotografovat policejní plukovník a člověk od fotbalu v jedné osobě. 

 

Hned v roce 2002 jste získal první ocenění v soutěži Czech Press Photo za snímek Milouše Jakeše a Jozefa Lenárta v McDonaldu. Minulý rok jste již obdržel čtyři ceny včetně prvního místa za soubor ze psích jatek. 

Soutěží se většinou neúčastním, pouze jednou ročně pošlu své práce do CPP. Každá cena samozřejmě potěší, ale větší odměnou je pro mě pochvala od konkrétní všeobecně respektované osobnosti. Před pár lety mě například pozval na kávu porotce Czech Press Phota Christopher Morris a řekl mi, že můj soubor zvířat z petshopů patří k tomu nejlepšímu, co v poslední době viděl. Měl jsem z toho stejný pocit, jako kdyby český herec slyšel uznání z úst Jacka Nicholsona.

 

Sledujete ve vašem oboru nějaké nové trendy?

Tak jako každá lidská činnost, i reportážní fotografie podléhá módním vlnám. Chvíli je „in“ ten, kdo pracuje se širokým objektivem z bezprostřední blízkosti, pak zas někdo jiný přijde přijde s detaily rukou. Existuje úzká společnost reportérů, kteří svým dílem udávají směr. Třeba Jožo Klamar se před časem zasloužil o naprostou revoluci v přístupu fotografů ke sportu. Nejen u nás, ne ve střední Evropě, ale celosvětově. V této oblasti se projevil jako vizionář, kterému se nejprve jeho kolegové posmívali a dnes ho napodobují. 

 

Jak se vyvíjí váš fotografický pohled?

Lety praxe jsem dospěl k poznání, že ta pravá atmosféra nevzniká tehdy, když se před fotografovanou osobou plazím po zemi nebo ji snímám z vysokého komínu. Nejautentičtější je pohled na svět pořízený ve stoje, z výšky očí a objektivem, který se svou ohnoskovou vzdáleností blíží úhlu pohledu lidského oka. Většinu svých snímků vytvořím objektivem 24–70 mm s tím, že v průměru používám ohnisko okolo 50 mm. 

 

To od reportérů neslýchám příliš často. Většina jich naopak pro své soubory používá kombinaci širokého a dlouhého objektivu.

Kolegové-reportéři jsou na mě občas naštvaní. Oni se tahají s třicetikilovou brašnou a já chodím na akce s aparátem přehozeným přes rameno. Je jasné, že občas mi třeba 200mm objektiv chybí. Na druhou stranu, většina dnešních aparátů vytváří snímky v tak vysoké kvalitě, která mi v případě potřeby umožňuje udělat výřez odpovídající použití teleobjektivu. 

 

Řekl bych, že v posledních letech vítězí v českých novinách portréty veřejně známých osobností zachycené v momentu, který fotografovaného zesměšňuje.

Každý člověk má nějaký tik, zlozvyk nebo rituál, a pokud ho pravidelně fotografujete, snadno to předvídáte. Typickým příkladem je Vladimír Špidla, který se při veřejném projevu čas od času zašklebí. Také občas zachytím snímek tohoto typu, ale v drtivé většině případů jej nepublikuji. Bylo by mi hloubé takto snižovat důstojnost člověka na základě věci, která nemá nic společného s jeho inteligencí nebo charakterem.

 

Zasahujete do svých snímků před jejich publikováním?

V případě produktové fotografie je to naprostá nutnost. Věřím tomu, že snímky zboží jsou přímo určené k manipulaci se zákazníkem a bez jejich dotvoření v počítači by tuto funkci neplnily. I v reportáži považuji za slušnost odretušovat lidem takové věci, které by snižovaly jejich důstojnost a přitom nemají trvalý charakter. Jizvu či tetování neretušuji, odstranění „pomíjivé ranní příhody na pleti“ však považuji za samozřejmost.  

 

Jak moc se inspirujete pracemi „fotografické konkurence“?

Tvrdím, že v oblasti reportáže už bylo vše objeveno a zachyceno. Nezajímat se o zkušenosti kolegů, nelistovat konkurenčními novinami a internetem znamená vystavovat se riziku, že budete pracně objevovat už dávno objevené. 

 

Zajímal jste se v mládí o tvorbu jiných autorů?

Ve dvanácti letech mě například mimořádně zasáhla výstava Bohdana Holomíčka. Dlouhá léta jsem pak své snímky zvětšoval na fotopapír typu dokument a s černým rámečkem. 

Pokud vím, podařilo se mi v té době přečíst veškerou fotografickou literaturu, která byla v Československu k dispozici. A to včetně těch knih, které mě navedly do slepé uličky.

 

Jak to myslíte?

V těch dobách vycházel nespočet publikací, jejichž autoři za základní devizu dobré fotografie nepovažovali její účinek na diváka, ale splnění nějaké formality. Zlatého řezu, „správné“ tonality, „odpovídající“ ostrosti, technické kvality bez jakékoliv nadstavby. 

 

Občas se na podobná témata přete s amatérskými fotografy na internetu.

Mám mezi uživateli webgalerií několik dobrých přátel a zástup odpůrců. Občas mi to nedá, abych nezareagoval na všeobecné nadšení pro fotografie, jejichž jedinou předností je technická kvalita nebo falešná „zádumčivost“. Tím nechci říct, že všechny snímky ptáků, hmyzu, květin nebo stínoher na oprýskané zdi jsou špatné. Jen kritizuji ty, pro které je hlavní předností portrétu brhlíka množství ostrých pírek na křidélku. Víte co – já jsem u tvůrčí fotografie odpůrcem povyšování formy nad obsah. Podle mě může být špičkový snímek bez zlatého řezu a třeba i neostrý, musí na něm však být cosi, co na vás zapůsobí. 

 

Jaká je současná generace mladých fotografů, kteří k vám přicházejí z vysokých škol?

Objevuje se zhruba jeden zájemce o spolupráci týdně. Moje nabídka je vždy stejná – „vymyslete si zajímavé téma a připravte šestistránkovou obrazovou reportáž v termínu, který vám bude vyhovovat. Když bude soubor dobrý, otiskneme vám ho, zaplatíme honorář a budeme se bavit dál.“ Bohužel, za posledních deset let se s reportáží vrátili zpět jen dva fotografové. 

 

Jak je to možné?

Občas slýchám, že smyslem studia na uměleckých školách je hrát si a objevovat. Podle mě však to, co panuje na českých akademiích a univerzitách není hra, ale mrhání časem. Když procházím výstavy klausur a závěrečných prací, přijde mi, že absolventi mechanicky „objevují“ motivy a obrazová klišé, na které už přišly tisíce autorů před nimi. 

 

Považujete fotografii za umění?

Jsem si jistý, že 99,9 % exponovaných snímků není uměleckou výpovědí. Z valné části se jedná o technickou fotografii, čili řemeslo. Tím náš obor nijak nesrážím, obdivuji řemeslníky, kteří odvádějí dokonalou práci. Jen chci říct, že opravdových fotografických umělců je jen pár. 

 

Často zpracováváte motivy, kterých si ostatní reportéři nevšímají. Připomeňme si např. zvířata zabitá na českých silnicích, portréty indických živnostníků, odpočívající psy na nádražích nebo dokument o soužití Pražanů a železnice. Na poslední jmenované téma jste dokonce získal grant pražského primátora.

Prošel jsem po kolejích celou Prahu a překvapilo mě, jak je na řadě míst ta koexistence těsná. V Karlíně, Libni, Nuslích, Kbelích nebo u Počernic jezdí lidem vlaky hned vedle ložnice. Batolata se batolí v zahrádkářských koloniích u rychlíkových tratí, pečlivě upravené skalky s bazénkem stojí metr od kolejí. Práce na souboru mi také představila Prahu z naprosto jiné perspektivy. Většina pohledů na město z železničních náspů pro mě byla do té doby neznámá. 

 

Jak často jezdíte na reportáže do světa?

V zahraničí bývám zhruba šest týdnů v roce. Většinou však nejezdím na výlety s profesionální výbavou. Vezu si jen kompakt, kterým si zajímavé situace „naskicuji“ s tím, že se k nim po čase vrátím. Nyní se například chystám fotografovat muslimskou komunitu v Indii, se kterou jsem se seznámil při své poslední cestě. Často to však dopadne tak, že skicy po převodu do černobílé škály nakonec použiji v tisku i na výstavách. Odstranění barev je většinou nutné. Barevný obraz z levného kompaktu je prakticky nepoužitelný.

 

Kde se vám fotografovalo nejlépe?

Během svého života jsem procestoval velkou část světa a mohu říct, že se mi líbí téměř kdekoliv. K srdci mi nejvíc přirostla jihovýchodní Asie a Indie. Naopak na střední Afriku nemám příjemné vzpomínky. Nevyhovují mi ty oblasti, kde cítím, že fotoaparát na mém krku má desetkrát vyšší cenu než můj život. 

 

Na čem aktuálně pracujete? 

Vždy mám rozpracovaných několik souborů současně. Řadu z nich dokončím rychle, některé po delší době a jiné nechávám leta rozpracované. Nyní například zpracovávám téma dětských hřbitovů a portrétuji muže obklopující prezidenta Klause.

 

Hodně autorů umí vyfotografovat špičkové snímky, nedokáží z nich však sestavit stejně dobrý soubor.

Stavba souboru je velmi těžká práce. Výběr a řazení snímků může editorial v časopisu či výstavu vyzdvihnout nebo naprosto pohřbít. Aby byl soubor fotografií příjemný na prohlížení, musí se zde střídat celky, polocelky a detaily, snímky špičkové musí doplnit záběry velmi dobré a dobré. Dynamika skladby snímků diváka zaujme víc než řada deseti geniálních zvětšenin.  

 

Zmínil jste, že vám není cizí žádný fotografický žánr.

Pokud člověk miluje svůj obor, měl by na něj myslet dnem i nocí. Mám radost jak z reportáží, tak portrétů, krajiny, makra i z produktové fotografie. Vše považuji za báječné zkoušení sebe sama, jak dobře se s daným žánrem vyrovnám.

 

Překvapujete mě radost reportéra z produktové fotografie...

Tato obast si mě získala. Je úžasné být pánem scény a moct si svobodně pohrát s nasvícením flakonků voňavek nebo naleštěných bot. Já vím, že 90 % čtenářů novin si detainí práce se světlem a kompozicí nevšimne. Ale já se ptám, proč bych svou práci měl dělat špatně, když jí mohu udělat dobře?

 

 

 

...

Vloženo: 21.04.2010 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---