Petr Vilgus 

Výběr z fotogalerie

Aktuální článek

Fotografie.doc

Nemalá část dokumentárních fotografů měla vždy vizáž i pověst samotářských podivínů. Ošoupané sako nebo opraná bunda, řádně rozšlápnuté boty, rozcuchané vlasy, izolepou olepený nikon či leika trvale zavěšený na rameni, těkavý pohled prakticky neustále hledající obraz k zaznamenání – tak nějak si šlo představit zjednodušený pohled na klasického dokumentaristu. Byt těchto prazvláštních samotářských bytostí byl něčím mezi studentským kutlochem, laboratoří a pracovnou. Jejich životní styl pak předpokládal střídavý pobyt v Čechách a ve východní Evropě, všespalující zápal pro zpracovávaný námět a plachou skromnost při prezentaci svých prací. 

 

V současné vlně konceptuálního umění se lze obávat, že tradičním dokumentaristům hrozí úplné vyhynutí. Není to však naštěstí pravda. Dokument nebyl a není vyhrazen několika desítkám černobílých čarodějů. Je živým žánrem, o který se může pokusit prakticky každý fotograf. Chce to jen najít v sobě ochotu pustit se do souvislejší a promyšlené práce, kterou jedni s obdivem a druzí se znechucením nazývají “dokumentární fotografický projekt”.

 

Vlnění

Bývaly doby, kdy se zdálo, že “nemanipulovaný” černobílý dokument je jediným možným způsobem fotografování. Davy autorů zaplavovaly vizuálně atraktivní místa s cílem podat “objektivní svědectví” o životě v cikánských osadách a bezdomoveckých doupatech, o vlivu války v Jugoslávii na místní obyvatele stejně jako o obnově židovských a křesťanských komunit v bývalém sovětském bloku. Slezské Hlučínsko a později i oblast okolo Zlína zažily nájezd studentů uměleckých škol, kterým šlo o to zdokumentovat pro budoucí generace dění v těchto oblastech na konci 20. století. 

 

Přešlo desetiletí a módní tsunami převrátila svět fotografie vzhůru nohama. Do dokumentu, živé fotografie, humanistického pohledu na svět se dnes pouští málokdo. Prim hrají nejrůznější formy konceptuální tvorby, kombinace zvětšenin s tradičním výtvarným uměním a pokusy o nejrůznější mixovaná média. Když to trochu přeženu, fotografie v současnosti není dostatečně umělecká, pokud na ní autor během výstavy nepromítá záběry pářících se žab, když se z ní neozývají zvuky připomínající počítačovou hru nebo pokud do černobílého záběru není máznuto olejovou barvou. Ke snímku je dnes většinou připojen vysvětlující text popisující pocity, touhy a vize autora v rozsahu jedné až dvou stránek A4. 

 

Ať tehdy nebo nyní, ať v dobách dokumentu nebo zvýšeného výskytu výtvarna v uměleckých snímcích, to podstatné zůstává neměnné. Zatímco lidé s talentem a představivostí vytvářejí fotografie se sdělením, ti ostatní po miliontéprvní mechanicky ofotografovávají svět okolo nás. 

 

Odtud až potud

Už mnohokrát jsme si v této rubrice řekli, že fotografické žánry nemají pevné hranice. Nedělí je ostnaté dráty, jejich nejzápadnější výspu nehájí rota hrdinných pohraničníků. Neexistuje žádná rada starších, která by rozhodovala o příslušnosti toho kterého snímku do konkrétní škatulky. 

 

Přes tuto volnost je však užitečné vědět, v čem hledat rozdíly mezi dokumentem a reportáží. Zjednodušeně řečeno, reportáž informuje o konkrétní události, dokument je obecnějším obrazovým komentářem. Reportáž se snaží být relativně objektivní, dokumentu naopak jde o subjektivní, emocemi a autorským přístupem nabitý způsob vizuálního vyjadřování. Reportáž si v soutěži Czech Press Photo lze spojit s kategorií Aktualita, dokumentu většinou bývá vyhrazena škatulka Každodenní život. 

 

Kde, čím a jak

Dokument – přes přežívající názor laické veřejnosti – nemusí vznikat na černobílý film, který si autor vyvolává v koupelně předělané na fotokomoru. Žádný fotografický žánr nestojí a nepadá s použitou technologií nebo nějakým rituálem. Ani dokument není založen na otázce čím, ale co a jak. Čímkoliv, ale se srdcem, kdekoliv, ale s osobní angažovaností a schopností zachytit věci způsobem, který funguje jako srozumitelný nadčasový symbol. 

 

Dokumentaristický projekt nemusí být zpracovaný tisíce, stovky, ba ani desítky kilometrů od autorova bydliště. Nemusí být nafotografován mezi lidmi, kteří jsou sami o sobě neobvyklí. Zdánlivá berlička atraktivního prostředí hindských poutí či pravoslavných klášterů se často může obrátit proti fotografovi, když se nechá svést na cestu záznamu prvoplánových zajímavostí. Dokument může vzniknout ve vašem domě, ve vašem městě, ve vaší škole, prostě všude tam, kde žijí (nebo žili) lidé. 

 

Mám teď nový projekt...

Někteří fotografové se posmívají představě dokumentu vznikajícího ve formě autorem vymezeného projektu. Tvrdí, že nejlepším námětem je život sám o sobě. Uculují se na adresu dokumentaristů-teoretiků, kteří mají plnou pusu “právě zahájeného nového projektu”, jejichž naleštěný aparát však zůstává po léta netknutou pannou. Já jsem však přesvědčený, že drtivé většině fotografů určení jasných tématických a kompozičních mantinelů budoucího projektu pomůže neztratit se v absolutní tvůrčí svobodě. 

 

Více než dva = soubor

Přestože fotografický dokument snů koncentruje veškeré sdělení do jediného snímku, typičtější je, že osobní zprávu o námětu autor zakóduje do vnitřně provázaného souboru. Dokumentaristé pomocí řady pěti, sedmi, deseti či více záběrů sledují určitou společnou myšlenku, jev nebo událost. Snímky pak většinou nefungují jako samostatné solitéry, ale jako fotografická řada. Často dá fotograf zvětšeninám v souboru i pevné pořadí, následkem čehož tato obrazová slova vytvoří vizuální větu odříkávající příběh. 

 

Selekce dokumentaristických snímků je často obdobnou řeholí jako jejich nafotografování. Zredukovat tisíce pořízených políček na kolekci deseti zvětšenin vyžaduje od autora odvahu a zkušenost. Pokud vám tyto vlastnosti chybí, zkuste své fotografie ukázat jiným lidem a nechte je, ať vám v nelehkém úkolu pomohou. Samozřejmě nepovažujte hlas lidu za hlas boží – poslední slovo při hledání ideálního souboru musí mít vždy sám dokumentarista. 

 

Nepořezejte se o snímky

Ostrost fotografického obrazu je modlou poslední doby. Jako kdyby hloubková a pohybová neostrost byly něčím neslušným a nedokonalým. Přitom máloco dokáže lépe vyjádřit dynamiku rychlosti nebo podpořit dojem prostoru jako správně máznutý snímek. Zapomeňte na reklamy výrobců fototechniky propagujících své produkty slovy “už nikdy rozostřené fotografie”. Neostrý snímek zamrzí tehdy, pokud na něm má být prvoplánový pohled na svatbu, promoci nebo narozeninovou oslavu. V případě tvůrčího přístupu k živé fotografii je však neostrost fotografovým partnerem při tvorbě silného sdělení.

 

Barevný blesk z čistého snímku

Obecně lze souhlasit s názorem, že blesk zabíjí přirozenou atmosféru snímku. Klasický dokument, který staví na idei fotografa jako nezúčastněného pozorovatele děje před objektivem, si s umělým světlem příliš nerozumí. Přesto za určitých okolností může být použití blesku ku prospěchu souboru. Připomeňme si třeba projekt o hypermarketech od Jiřího Křenka, kde blesk doplněný barevnou fólií hraje významnou roli. 

 

Fotografie jako odraz duše

Proč jsem v úvodu tohoto článku dal slovní spojení “nemanipulovaný dokument” do uvozovek? Podle mého názoru jde o nesmyslné označení. Nemanipulovaný dokáže být pohled bezpečnostní kamery upevněné na pouliční lampě. Kdykoliv však snímací zařízení drží v ruce člověk se srdcem a mozkem, vědomě či podvědomě do snímku otiskuje svou osobnost. Volba momentu expozice, hloubky ostrosti, úhlu záběru i řazení snímků jsou vždy osobní výpovědí. 

 

Pravděpodobně ani armáda psychologů nedokáže odpovědět na otázku, proč větší část dokumentární tvorby je laděná melancholicky. Proč autoři vyznávající tento žánr tak často nalézají smutek a vyprázdněnost lidského života bez ohledu na to, jestli se tak děje v kulisách válkou pobořeného domu nebo v moderní architektuře sídla nadnárodní společnosti? 

 

Dokumentární fotografie je skvělým způsobem, jak se seznamovat se svým okolím i se sebou samým. Jak odhalovat nejtajnější zákoutí autorovy duše a mysli. Jak nacházet radost a uspokojení ve sledování světa okolo nás. 

 

Milí čtenáři DIGIfota – zkuste nafotografovat vlastní dokument. Zkuste vytvořit soubor o něčem, co vás skutečně zajímá a vzrušuje. A přitom se netrapte tím, že několik dní si s fotografovanými lidmi budete chodit “jen” povídat, že týdny nevytvoříte ani jeden dobrý snímek a že na konci práce budete přinuceni z tisíců záběrů vybrat jen deset patnáct nejsilnějších. Na dokumentu totiž více než kdy jindy je atraktivní nejen cíl fotografova snažení, ale i jeho tvůrčí cesta.

 

...

Vloženo: 02.04.2010 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět

---